ECLI:CZ:US:2014:4.US.2713.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2713/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci stěžovatele Ivo Lichého, právně zastoupeného advokátem JUDr. Miloslavem Kijasem, Jiráskovo náměstí 8, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. 17 C 26/2009, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 71 Co 291/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. 30 Cdo 698/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 4. 9. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Dne 25. 6. 1997 bylo žalobci sděleno obvinění Policií ČR, Krajským úřadem vyšetřování Opava pod ČVS: KVV-163/40-97 pro trestný čin podvodu. V souvislosti s vedením trestního řízení vydal stěžovatel k výzvě Policie ČR mimo jiné 500 ks akcií společnosti SLATE - B.D.S.O., a. s., o nominální hodnotě 100.000,- Kč. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2006 sp. zn. 90 T 114/2005 byl stěžovatel obžaloby zproštěn. Dne 6. 2. 2007 nabyl zprošťující rozsudek právní moci. Dne 29. 11. 2007 byly stěžovateli vydány výše zmíněné akcie společnosti SLATE - B.D.S.O., a. s.
Stěžovatel je toho názoru, že v důsledku jednání orgánů Policie ČR bylo zasaženo do jeho vlastnického práva k předmětným akciím. Stěžovatel si nechal zpracovat znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví oceňování podniků doc. Ph. Dr. Ing. Janem Novotným CSc., aby zjistil hodnotu, o kterou se snížila hodnota předmětných akcií za dobu od jejich vydání orgánům Policie ČR až do okamžiku jejich vrácení. Znalec stanovil hodnotu 500 kusů akcií ke dni 25. 6. 1997 na částku 37.692.000,- Kč a hodnotu týchž akcií ke dni 29. 11. 2007 na částku 0,- Kč.
V zákonné lhůtě stěžovatel uplatnil svůj nárok na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím státního orgánu u příslušného správního orgánu, avšak jeho žádosti o náhradu škody nebylo vyhověno. Z toho důvodu se stěžovatel obrátil se svým nárokem na Okresní soud v Opavě, který žalobu zamítl. K podanému odvolání Krajský soud v Ostravě rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl. Stěžovatel s právními závěry obecných soudů zásadně nesouhlasí a stran náhrady škody odkazuje na přiléhavé nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 267/2003 nebo IV. ÚS 1391/09. Stěžovatel zásadně nesouhlasí s tím, že by v řízení před obecnými soudy nebyl prokázán vznik škody, čímž došlo k porušení ústavní povinnosti zajištění ochrany práv občana. Podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod má každá fyzická nebo právnická osoba právo pokojně užívat svůj majetek. Pokud vedené trestní stíhání skončilo pravomocným zprošťujícím rozsudkem, musí stát nést odpovědnost za nemožnost stěžovatele s výkonem práv akcionáře po dobu deseti let. Současně došlo k porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a k porušení čl. 90 Ústavy ČR. Důvodem je pak především ta skutečnost, že obecné soudy nevyhověly oprávněné a zákonné žalobě stěžovatele na náhradu škody vůči České republice. Stěžovatelovo nucené omezení vlastnického práva právě v důsledku neúměrně dlouhého trestního řízení, skončeného zprošťujícím rozsudkem, bylo zásahem do jeho základních práv garantovaných čl. 4, 11, 36 Listiny a čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Stěžovateli lze dát zapravdu v tom smyslu, jak ostatně judikoval i Ústavní soud ve stěžovatelem zmíněném nálezu sp. zn. IV. ÚS 1391/09, že jestliže je pravomocné rozhodnutí soudu jako nezákonné zrušeno, odpovídá za škodu, která účastníkovi řízení vznikla, stát (článek 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). To však ještě neznamená, že v takových případech, kdy přichází do úvahy dovození odpovědnosti státu, bude tvrzená škoda proplacena účastníku řízení bez jakéhokoliv dalšího dokazování. Vždy je třeba zkoumat výši škody, případně to, zda tato vůbec vznikla a pokud vznikla, tak zda byla v příčinné souvislosti s jednáním státu. Této otázce se relativně podrobně věnoval v ústavní stížností napadeném rozsudku právě Okresní soud v Opavě. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že se zabýval tím, jakým způsob, případně jakou měrou bylo zajištěním dotčených akcií zasaženo do práv stěžovatele a jaký vliv měl tento úkon policejního orgánu na chod společnosti SLATE - B.D.S.O., a. s. Na straně pět napadeného rozsudku nalézací soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by faktické držení akcií bránilo stěžovateli v uplatňování práv akcionáře, spočívající především v právu volby nových členů představenstva a tím zabránění zrušení společnosti. Z rozsudku okresního soudu dále vyplývá, že tento se věnoval rovněž otázce výpočtu výše škody, kterou shledal nevěrohodnou, což odůvodnil tím, že znalec použil pro účely výpočtu hodnoty akcií pouze metodu vycházející z účetních hodnot, které však nereflektují skutečný stav a možný vývoj společnosti. Z výše uvedeného plyne, že okresnímu soudu nelze vytknout, že by se žalobním návrhem stěžovatele řádně nezabýval nebo že by své závěry neodůvodnil. Samotná skutečnost, že obecné soudy dospěly k odlišnému právnímu závěru než stěžovatel, jejich rozhodnutí protiústavními nečinní. Z ústavněprávního hlediska je podstatným především ten fakt, že se soudy návrhem zabývaly a své závěry řádně odůvodnily. Jak odvolací, tak i dovolací soud ve svém základu vyšly z právních závěrů učiněných nalézacím soudem.
Podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo, neboť stěžovatel pouze nevěnoval svým právům dostatečnou pozornost.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu