ECLI:CZ:US:2014:4.US.279.14.1
sp. zn. IV. ÚS 279/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci stěžovatele M. Š., t. č. vazební věznice P. O. BOX 5, Praha 4 - Pankrác, právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 11. 2013 sp. zn. 1 Pp 433/2013 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014 sp. zn. 6 To 14/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 21. 1. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadenými usneseními bylo obecnými soudy rozhodnuto o návrhu stěžovatele na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Nalézací i odvolací soud dospěly k závěru, že stěžovatel splnil časovou podmínku pro podmíněné propuštění z výkonu trestu, neboť vykonal již více než polovinu trestu odnětí svobody. Souběžně nebylo pochyb o tom, že stěžovatel prokázal své polepšení. Obecné soudy však dospěly k závěru, že nebyla splněna třetí podmínka pro podmíněné propuštění, a to naplnění reálného předpokladu vedení řádného života. Obvodní soud přitom poukázal na skutečnost, že stěžovatel byl v minulosti několikrát odsouzen, a to jak k podmíněným, tak i nepodmíněným trestům. Ani to, že byl stěžovatel v průběhu výkonu trestu velmi dobře hodnocen, nevyvrátilo obavu soudu z recidivy deliktního jednání.
Podle náhledu stěžovatele nelze v jeho věci přehlédnout následující fakta, které měly být obecnými soudy zohledněny. Stěžovatel své trestné činnosti velmi lituje a svoji lítost vyjádřil prakticky od chvíle, kdy se trestné činnosti dopustil. Následky svého jednání se snažil zmírnit omluvou a náhradou celé škody. Po celou dobu výkonu trestu se snaží chovat nikoli pouze dobře, ale přímo vzorně, aby projevil svoji upřímnou snahu o budoucí začlenění do společnosti. Stěžovatel nepřestal být ve styku se svojí rodinou, zejména s rodiči, kteří se mu snaží s nápravou pomoci. Z hodnocení výkonu trestu vyplývá, že uložený a částečně vykonaný trest již splnil svůj účel a celková prognóza resocializace se tedy jeví být reálnou. V hodnocení je výslovně doporučeno, že by bylo vhodné navázat na dosažený stupeň resocializace ve výroku trestu odnětí svobody již běžným způsobem života na svobodě. V případě propuštění na svobodu má stěžovatel zajištěno jak bydlení, tak i zaměstnání. Současně stěžovatel poukazuje na skutečnost, že není osobou, která by se vyhýbala práci, ale naopak o poctivou práci velmi stojí a je schopen ji zodpovědně vykonávat. Stěžovatel dále vyjádřil své přesvědčení, že se mu již podařilo si ujasnit životní priority, naučil se zvládat své povahové vlastnosti a je schopen chovat se tak, aby se do výkonu trestu již nevrátil.
Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy zasáhly do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jež je mu garantováno čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Soudy podle něj extrémně vadně posoudily interpretaci hmotněprávních podmínek pro podmíněné propuštění, a to zejména podmínky spočívající v prognóze řádného života na svobodě. Stejně tak soudy opomenuly důkazy svědčící v jeho prospěch. Nelze přehlédnout též tu skutečnost, že došlo k porušení zásady dvojího přičítání (ne bis in idem). Tím, že městský soud nereagoval na argumentaci uvedenou ve stížnosti, porušil princip řádného odůvodnění soudního rozhodnutí. Obecné soudy při svém rozhodování vyšly z úvah, vztahujících se toliko k minulosti, resp. jakoukoli pozitivní skutečnost do budoucna eliminovaly trestní minulostí stěžovatele. Rozhodování soudů je v podstatě jen formální, bez snahy zabývat se podstatou věci.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předně je třeba opakovaně poukázat na skutečnost, že Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace aplikovaných právních předpisů je záležitostí obecných soudů.
Dispozice ustanovení §88 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dává obecným soudům "možnost", nikoli však povinnost propustit odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody, pokud jsou splněna zákonná kritéria. Je nepochybné, že stěžovatel některým, v podstatě všem, podmínkám vyhověl, s výjimkou očekávání budoucího řádného života. Jedná se o takový předpoklad pro propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který je veden důvěrou v osobu odsouzeného. V předmětném případě byl stěžovatel v minulosti již jednou podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, což znamená, že u něj musely nastat podmínky pro využití výše uvedeného trestního institutu. Soudem svěřené důvěry však stěžovatel nevyužil. Pro samotného soudce, co by osobu odpovědnou za ochranu společnosti před pachateli trestných činů, je nyní velmi nesnadné v polepšení pachatele opětovně uvěřit. Jedním z pomocných vodítek je jistě sledování odsouzeného během výkonu trestu odnětí svobody. Pro ve věci rozhodujícího soudce je vždy zásadní otázka důvěry v lepší budoucnost odsouzeného. V případě stěžovatele soudy již jednou tuto důvěru či dobrou víru měly a těžko jim lze vytýkat, že ji opětovně nemohou nalézt poté, co ji v důsledku jednání stěžovatele ztratily. Obnovu důvěry nelze vnímat jako věc formální, ale jako vnitřní přesvědčení toho kterého soudce. Jinými slovy řečeno, otázku důvěry v nápravu odsouzeného nelze zúžit na prosté matematické sečtení dober, dosažených odsouzeným během výkonu trestu. Důvěra v odsouzeného tento matematický kalkul nepochybně přesahuje. Závěr soudce musí být v obdobných případech především odrazem jeho vnitřního přesvědčení o nápravě pachatele. V projednávaném případě je přitom zřejmé, že základní překážkou pro nabytí tohoto přesvědčení je stěžovatelovo selhání při minulém podmínečném propuštění. Nelze se tak podivovat nad tím, že soudy potřebují k získání důvěry delší dobu, než je polovina výkonu trestu odnětí svobody.
Z ústavní stížnosti není zřejmé, která skutečnost měla být stěžovateli přičítána dvakrát a jak tedy mělo dojít k porušení zásady ne bis in idem.
Namítá-li stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces, nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu