ECLI:CZ:US:2014:4.US.2836.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2836/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka, ve věci stěžovatelky "Air Filters F" s. r. o., Nové náměstí 745, Štětí, právně zastoupené advokátem JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, Kostelní náměstí 1, Litoměřice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2014 sp. zn. 9 Afs 130/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 25. 8. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka se žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem domáhala zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 31. 10. 2011 č. j. 9692/1-1300-505196, kterým bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu v Litoměřicích - dodatečný platební výměr za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2008 č. j. 97545/10/196912506949 tak, že dodatečně vyměřená daň z přidané hodnoty ve výši 237.090,- Kč se zvýšila na 285.000,- Kč. Předmětem žaloby bylo neuznání nároku na odpočet ve výši 285.000,- Kč za zprostředkovatelskou činnost na základě smlouvy ze dne 1. 8. 2008 uzavřené s Dušanem Štefancem - RITTO. Mezi stěžovatelkou a žalovaným byla sporná především otázka vzniku daňové povinnosti podle smlouvy o zprostředkování a z ní vyplývajícího daňového odpočtu. Příslušný finanční úřad zastával stanovisko, podle něhož ke zdanitelnému plnění v daném případě nedošlo. Stěžovatelka oproti tomu argumentovala směrnicí Rady č. 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty a rovněž odkázala na související judikaturu Evropského soudního dvora.
Krajský soud v Ústí nad Labem svým rozsudkem ze dne 20. 11. 2013 sp. zn. 15 Af 184/2011 žalobu zamítl. K zamítavému výroku dospěl rovněž Nejvyšší správní soud v ústavní stížností napadeném rozsudku ze dne 29. 5. 2014 sp. zn. 9 Afs 130/2013.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Dle náhledu Ústavního soudu se stěžovatelka v předmětném případě domáhá posouzení otázky, jež typicky spadá do výkladu tzv. jednoduchého práva. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že není další odvolací instancí v systému obecných soudů a zasahovat do jejich rozhodovací činnosti či výkladu právních předpisů mu náleží pouze a jedině za situace, že by porušením běžného zákona došlo současně k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, což se však v předmětném případě zjevně nestalo.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jehož porušení stěžovatelka namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo.
Za tohoto stavu byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu