ECLI:CZ:US:2014:4.US.2962.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2962/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti E. C., toho času ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem náměstí Republiky 2, 301 00 Plzeň, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 277/2014 ze dne 23. 6. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti dle §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít především k porušení čl. 8 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením č. j. 44 Nt 2456/2014-10 ze dne 6. 6. 2014 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 7 o ponechání stěžovatele ve vazbě, a to z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a) a c) trestního řádu (dále též "tr. ř."). Rovněž zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby a přijetí písemného slibu. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě stížnost, o níž rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením, kterým rozhodl podle §148 odst. 1 písm. a) tr. ř. tak, že stížností dotčené usnesení soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatele z týchž důvodů ponechal ve vazbě, podle §73b odst. 2 ve spojení s §71a tr. ř. a contrario žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítl a dle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a contrario nepřijal jeho písemný slib.
Proti rozhodnutí městského soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které pokládá jak původní rozhodnutí obvodního soudu, tak nyní napadené rozhodnutí soudu odvolacího za nesprávná a nezákonná. Stěžovatel má za to, že není v souladu s ústavním pořádkem republiky, jestliže napadená rozhodnutí obsahují jen povšechné a obecné odůvodnění, v podstatě jen citující text příslušných zákonných důvodů vazby bez jakéhokoli odkazu na konkrétní okolnosti, které by měly existenci vazebních důvodů založit. Existuje-li ze strany stěžovatele nebezpečí maření trestního stíhání a toto nebezpečí vyplývá z konkrétních skutečností vyvěrajících ze způsobu provedení trestného činu tak, jak je v usnesení o zahájení trestního stíhání popsán, pak je dle jeho názoru třeba tyto skutečnosti či okolnosti označit, neboť jinak vazební rozhodnutí týkající se více osob postrádá, co do důvodů koluzní a předstižné vazby vůči obviněnému, jakoukoli individualizaci. Odkaz na odůvodnění obvodního soudu v rozhodnutí městského soudu, když v tomto usnesení jsou pouze opakovány argumenty z rozhodnutí před čtyřmi měsíci, bez uvedení konkrétních důkazů, svědčících pro důvodnost vazby, naplňuje dle stěžovatele důvody nesouladnosti s ústavním pořádkem. Stěžovatel se domnívá, že odvolací soud sice zmiňuje provádění procesních úkonů, ale již se nezabývá jejich obsahem. Jedná se prý vesměs o rutinní výslechy, přičemž žádný z těchto důkazů se ani okrajově netýká stěžovatele, takže "důkazní situace je stejná jako na počátku trestního stíhání, tj. neexistují žádné důkazy o vědomé účasti stěžovatele na jednání, které je mu kladeno za vinu". Tyto své argumenty stěžovatel v ústavní stížnosti velmi podrobně rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Jak obvodní soud v původním rozhodnutí, tak i městský soud v napadeném rozhodnutí vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud ve své konstantní judikatuře zdůrazňuje, že je zásadně věcí trestních soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do těchto úvah je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze v případech, v nichž rozhodnutí soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku (viz např. nález ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 88). Taková pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
V posuzované věci nelze přehlédnout, že jde o vyšetřování trestné činnosti organizované skupiny s mezinárodním prvkem, pro jejíž rozkrytí je třeba nepoměrně většího úsilí a především také mezinárodní spolupráce, než by tomu jinak bylo v případě ryze "domácího" ojedinělého trestného činu. Právě kumulací prvku organizovanosti trestného činu a mezinárodního přesahu je také odůvodněno další a zároveň i delší setrvání stěžovatele ve vazbě. Nadto již rozhodnutí nalézacího soudu, později nahrazené nyní rozporovaným usnesením městského soudu, uvádí podrobné důvody, které soud vedly k setrvání stěžovatele ve vazbě (str. 3 - 4). Nalézací soud v tomto ohledu zdůraznil bohatou trestní minulost stěžovatele a příslušný vazební důvod podepřel též úvahami vztahujícími se k možné obavě z útěku, což také patřičně učinil. Městský soud pak v tomto ohledu pouze na rozhodnutí obvodního soudu navázal některými dalšími dílčími vývody, u nichž Ústavní soud ničeho protiústavního neshledal. Celkově tedy rozhodnutí stížnostního soudu obstojí. Důvod k zásahu Ústavního soudu, ospravedlnitelný toliko vybočením z výše naznačených limitů, proto není dán.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo než odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 24. září 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu