ECLI:CZ:US:2014:4.US.2988.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2988/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka, ve věci stěžovatelky R. K., Věznice Opava, právně zastoupené advokátkou JUDr. Martinou Hrbatovou, Karlov 6, Prostějov, proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 16. 4. 2013 č. j. 1 T 148/2012, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2014 č. j. 8 To 197/2013-706 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014 č. j. 11 Tdo 735/2014-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 9. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání zločinu podvodu podle ustanovení §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), kterého se měla dopustit tím, že v Prostějově v období od roku 2003 do 24. 5. 2011 postupně vylákala od Miroslava Hofmana pod záminkou půjček k různým účelům nejméně 2.020.000,- Kč. Za uvedené jednání jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, a to nepodmíněně. Stěžovatelkou podané odvolání Krajský soud v Brně zamítl a Nejvyšší soud podané dovolání odmítl.
Stěžovatelka ve svém návrhu uvádí, že obecné soudy vzaly při posuzování předmětného případu v úvahu jen důkazy svědčící o její vině. Soudy neprovedly v zásadě žádné z jí navržených důkazů, jednalo se především o výslech svědka Lukáše Dohnala, Radka Vymazala, Miroslava Kamence a Danu Rajtrovou. Stejně tak nebyl proveden znalecký posudek na ocenění investic provedených poškozeným do jeho domu. Stěžovatelka od počátku trestního řízení tvrdí, že poškozený Miroslav Hofman nemohl objektivně disponovat takovou sumou peněz jak tvrdí, pokud by byly zohledněny též jeho výdaje. Podle náhledu stěžovatelky došlo rozsudky obecných soudů k zásahu do jejího ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, jež je jí garantován čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stejně tak došlo k porušení čl. 2, čl. 4, čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Stěžovatelce je třeba dát zapravdu v tom smyslu, že nalézací soud pochybil, pokud se v rámci svého, jinak velmi podrobného, odůvodnění rozsudku nevypořádal s návrhem na doplnění dokazování výpovědí svědků Radka Vymazala, Miroslava Kamence a Danu Rajtrovou. Podle náhledu Ústavního soudu však není zmíněná vada řízení takové intenzity, aby jí bylo lze zasáhnout do některého ze základních práv stěžovatelky, to ovšem platí ale jen za situace, kdy si tohoto pochybení povšiml jak odvolací, tak i dovolací soud, z jejichž odůvodnění jsou patrné důvody, pro které není třeba provádět ve věci další dokazování. Namítá-li stěžovatelka neprovedení důkazu výslechem Lukáše Dohnala, lze ji zcela odkázat na poslední odstavec odůvodnění nalézacího soudu, v němž se okresní soud s tímto návrhem vypořádává. Stejně pak lze argumentovat i stran navrženého znaleckého posudku k hodnotě investic vložených poškozeným do jeho domu. Samotný nesouhlas stěžovatelky s tím, jak obecné soudy ve věci provedené důkazy vyhodnotily, protiústavnost nezakládá. Se stěžovatelkou se nelze ztotožnit v tom, že by soud neprovedl žádný z jí navržených důkazů, neboť se velmi pečlivě zabýval výpovědí matky stěžovatelky, paní Anny Petrové.
Nebýt výše zmíněného pochybení nalézacího soudu, týkající se tzv. opomenutých důkazů, nebylo by obecným soudům z ústavněprávního hlediska prakticky čeho vytknout.
Namítá-li stěžovatelka odepření spravedlnosti, nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu