ECLI:CZ:US:2014:4.US.3.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Tomáše Hanzla, zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem na adrese Praha 4, Paprsková 1340/10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2013 č. j. 51 Co 413/2013-44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 2. ledna 2014, stěžovatel podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2013 č. j. 51 Co 413/2013-44 pro namítané porušení základního práva stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 23 C 201/2012 bylo zjištěno, že žalobou doručenou obvodnímu soudu dne 21. září 2012 se stěžovatel domáhal proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení zákonných úroků z prodlení z částky 10 320 Kč od 28. ledna 2011 do 17. prosince 2012. Podáním ze dne 19. března 2013 stěžovatel vzal žalobu zpět z důvodu, že žalovaná stěžovateli dne 21. února 2013 dlužnou pohledávku ve výši 1 486 Kč zaplatila. V předmětném podání stěžovatel navrhoval, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu na nákladech řízení částku 5 250 Kč. Obvodní soud usnesením ze dne 22. července 2013 č. j. 23 C 201/2012-35 řízení zastavil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). K odvolání podanému stěžovatelem Městský soud v Praze usnesením, napadeným ústavní stížností, usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku o nákladech řízení potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popsal průběh řízení před obecnými soudy a vyjádřil nesouhlas s výroky napadeného rozhodnutí, neboť podle jeho názoru náklady řízení jak za řízení před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím, stěžovateli měly být přisouzeny. Na podporu svých tvrzení stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal na nálezy Ústavního soudu vydané pod sp. zn. I. ÚS 289/95, IV. ÚS 114/97, II. ÚS 455/03, I. ÚS 801/08, I. ÚS 4181/12 a II. ÚS 2570/10.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatoval, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) a ze dne 3. února 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11 in http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud je tedy oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti, obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud dal rovněž ve své dosavadní rozhodovací praxi [kupř. nález Ústavního soudu ze dne 17. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583) in http://nalus.usoud.cz] opakovaně najevo, že v případech tzv. bagatelních sporů, tedy sporů, u nichž nedochází na straně stěžovatele k podstatné újmě, takováto rozhodnutí soudu lze úspěšně napadat ústavní stížnosti jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Z dřívější rozhodovací praxe se jedná například o situace, kdyby se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tj. např. své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, pominuly ve věci rozhodující skutečnosti, nebo by se odůvodnění rozhodnutí příčilo pravidlům logiky, bylo by výrazem přepjatého formalismu či jiného extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti.
V posuzovaném případě, po zvážení konkrétních okolností projednávané věci, Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil. Stěžovatel měl dostatečnou možnost uplatnit svoje procesní práva a kolizi napadeného rozhodnutí s odkazovaným právem na soudní a jinou právní ochranu Ústavní soud neshledává.
Uvedené závěry nejsou ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu, na které stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal, neboť na nyní projednávaný případ nedopadají.
Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. února 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu