ECLI:CZ:US:2014:4.US.3036.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3036/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel L. W., zastoupený JUDr. Adamem Černým, advokátem se sídlem na adrese Praha 2, Dřevná 382/2, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. června 2014 č. j. 26 Co 66/2014-470, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 15. září 2014, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. června 2014 č. j. 26 Co 66/2014-470 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 2 odst. 3, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), dále čl. 2 odst. 2, čl. 10, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel rovněž žádal, aby Ústavní soud postupoval podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost projednal přednostně.
2. Z ústavní stížnosti a připojeného spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 0P 61/2013 bylo zjištěno, že matka nezletilé dcery stěžovatele podala dne 4. ledna 2013 k okresnímu soudu návrh na zvýšení výživného od 1. září 2011 na částku 20 000 Kč měsíčně. Okresní soud rozsudkem ze dne 30. dubna 2013 č. j. 0P 61/2013-224 rozhodl, že stěžovatel je povinen připívat na nezletilou dceru počínaje dnem 1. září 2011 částkou 20 000 Kč, a to tak že, částku 10 000 Kč zaplatí vždy do každého 15. dne v měsíci k rukám matky a částku 10 000 Kč zaplatí vždy do každého 15. dne v měsíci předem na účet u banky s tím, že z tohoto účtu může matka vybírat pouze po udělení předchozího souhlasu soudu. Dále rozhodl o zaplacení nedoplatku výživného ve výši 200 000 Kč. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jak stěžovatel, tak matka nezletilé dcery, která současně požadovala zvýšení výživného na 15 000 Kč k rukám matky a 15 000 Kč na účet v bance.
3. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 5. září 2013 č. j. 26 Co 340/2013-294 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení, jelikož nebylo možno zjistit, jak se změnily poměry na straně stěžovatele o doby posledního rozhodnutí a z jaké konkrétní částky soud vycházel při zvýšení výživného pro nezletilou.
4. Okresní soud znovu rozhodl rozsudkem ze dne 11. prosince 2013 č. j. 0P 61/2013-359 tak, že stěžovateli uložil povinnost přispívat od 1. září 2011 na zvýšeném výživném pro nezletilou částku 20 000 Kč měsíčně, a to tak, že částku 10 000 Kč zaplatí vždy do každého 15. dne v měsíci k rukám matky a částku 10 000 Kč zaplatí vždy do každého 15. dne v měsíci předem na účet u banky s tím, že z tohoto účtu může matka vybírat pouze po udělení předchozího souhlasu soudu. Od 1. září 2013 pak uložil stěžovateli povinnost přispívat na výživu pro nezletilou částku 10 000 Kč vždy do každého 15. dne v měsíci k rukám matky a dále rozhodl zaplacení vzniklého nedoplatku na výživném ve výši 180 000 Kč. Proti tomuto rozsudku podala odvolání matka nezletilé, která současně požadovala zvýšení výživného na 25 000 Kč k rukám matky a 25 000 Kč na účet v bance.
5. Krajský soud v Hradci Králové po doplnění dokazování a po připojení se nyní již zletilé dcery stěžovatele k odvolání matky, přičemž zletilá dcera požadovala výživné ve výši 50 000 Kč měsíčně, rozsudkem napadeným ústavní stížností změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovateli uložil povinnost počínaje dnem 1. září 2011 platit výživné pro dceru ve výši 25 000 Kč měsíčně a návrh dalšího výživného po dobu od 1. září 2011 do 31. května 2014 ve výši 25 000 zamítl. Dále krajský soud rozhodl, že počínaje dnem 1. června 2014 je stěžovatel povinen platit výživné pro zletilou dceru ve výši 30 000 Kč měsíčně a návrh, kterým se zletilá dcera domáhala, pro dobu po 1. červnu 2014 do budoucna dalšího výživného ve výši 20 000 Kč měsíčně, zamítl. Krajský soud rozhodl rovněž o zaplacení dlužného výživného ve výši 392 485 Kč ve dvou splátkách a o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani před krajským soudem.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy podle jeho názoru dostatečně nepřihlédly ke specifikům daného případu a jen povrchně zjistily skutkový stav věci, konkrétně:
a) dostatečně nezjistily životní úroveň stěžovatele, na níž by se dcera měla podílet ani nezohlednily finanční zatížení stěžovatele, tedy závazky stěžovatele, resp. jím vlastněné společnosti, v níž je akcionářem;
b) nezabývaly se, tím, jak plní svoji vyživovací povinnost matka a nezohlednily její životní úroveň;
c) nezabývaly se tím, zda a v jaké míře došlo ke změně poměrů na obou stranách;
d) zasáhly do stěžovatelova soukromého a rodinného života;
e) nezohlednily otázku dobrých mravů v této specifické situaci;
f) postupovaly se zjevnou libovůlí a nezabývaly se odůvodněnými potřebami dcery.
Stěžovatel má za to, že napadeným rozhodnutím došlo k faktickému zúžení vyživovací povinnosti pouze na stěžovatele, přičemž soudy se přes jeho opakovanou žádost nezabývaly odůvodněnými potřebami dcery tak, aby výživné bylo určeno ve skutečně spravedlivé a účelné výši. K tomu odvolací soud podle názoru stěžovatele posuzoval výživné za celou požadovanou dobu, tedy zpětně již od 1. září 2011, podle nového občanského zákoníku účinného až od 1. ledna 2014, což je v rozporu se zákazem retroaktivity právních předpisů. Stěžovatel rovněž považuje za zcela nepřípustné, aby se soudy při ukládání povinnosti řídily "jakýmisi" předpoklady, které nemají oporu v provedeném dokazování s tím, že rozhodnutí soudů nejsou založena na dostatečně zjištěném skutkovém stavu a s ohledem na poukázané nedostatky je nelze považovat za transparentní a přesvědčivá. Závěrem uvedl, že pokud napadené rozhodnutí není řádně odůvodněno, je tím založena jeho nepřezkoumatelnost a zpravidla také protiústavnost. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 30. července 2013 sp. zn. II. ÚS 979/13, ze dne 21. dubna 2011 sp. zn. II. ÚS 3113/10, ze dne 7. března 2007 sp. zn. I. ÚS 527/2006, ze dne 16. března 2006 sp. zn. III. ÚS 511/05 a ze dne 7. dubna 2010 sp. zn. II. ÚS 2623/09.
7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.
8.. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
10. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02; N 126/28 SbNU 85, in http://nalus.usoud.cz). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
11. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil a nemohl ani přisvědčit oprávněnosti tvrzení stěžovatele, co do námitek vztahujících se k nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu a k nedostatečnému odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z obsahu spisu okresního soudu sp. zn: 0P 61/2013 i z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že obecné soudy, při rozhodování o návrhu na zvýšení výživného, respektovaly obsah a smysl příslušných zákonných ustanovení a provedly i rozsáhlé důkazní řízení. Ústavní soud ověřil, že stěžovateli nebylo bráněno v uplatnění jeho procesních práv a v tomto ohledu Ústavní soud žádná pochybení v projednávané věci nezjistil. Rovněž ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole a ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
12. Lze konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva. Nepřípustně očekává, že napadené rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Odvolací soud se celou věcí řádně zabýval a své rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil (srov. str. 4 až 9 napadeného rozhodnutí). Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Z uvedených důvodů nelze proto hovořit o překvapivosti jeho závěrů.
13. Ústavní soud dále ověřil, že od poslední úpravy uplynuly více než tři roky a dcera zahájila studium na střední škole, což se nutně muselo projevit i ve výši výživného. Odvolací soud se majetkovými poměry stěžovatele, matky i potřebami dcery zabýval velmi podrobně, uvedl, z jaké výše příjmu stěžovatele vycházel, jak k této částce dospěl a uzavřel, že není žádný důvod, pro který by neměla být alespoň část čistého zisku společnosti stěžovatele pro účely výživného zohledněna.
14. Odvolací soud postupoval podle ustanovení §3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), a v souladu s ustanovením §910 až §919 a §921 až §923 stěžovateli vysvětlil, že podstatnou změnou oproti zákonu o rodině účinném do 31. prosince 2013 je zakotvení zásadně shodné životní úrovně dítěte a rodičů, přičemž toto hledisko podle ustanovení §915 odst. 1 o. z. předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. Podle nového pojetí nemá výživné spotřební charakter, jak dovozovala dřívější judikatura. Pokud jde o dobré mravy, odvolací soud konstatoval, že ty jsou upraveny v §2 odst. 3 o. z. a z právně teoretického hlediska je lze vymezit jako způsoby chování, které nejsou nikomu na újmu. Podle §913 o. z. pak pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Dále je třeba přihlédnout k tomu, zda povinný o oprávněného osobně pečuje a k míře, v jaké tak činí. Jak plyne z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí, není důvod pochybovat o tom, že by odvolací soud z těchto principů nevycházel. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí.
15. Je přiléhavé dodat, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), sice zaručuje právo na spravedlivé projednání věci, neobsahuje však žádná pravidla ohledně přijatelnosti důkazů či způsobu jejich hodnocení, která jsou tedy v první řadě upravena vnitrostátním právem a náležejí do působnosti vnitrostátních soudů (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pešková proti České republice ze dne 26. listopadu 2009, stížnost č. 22186/03, bod. 54).
16. Ústavní soud rovněž připomíná, že mu nepřísluší přezkoumávat a "znovu hodnotit" důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za porušení zásady rovnosti účastníků řízení ani za jiný zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
17. Závěry uvedené v napadeném rozhodnutí nejsou ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu, na které stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal, neboť na nyní projednávaný případ nedopadají. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních, přičemž obecná úprava založená zákonem č. 89/2012 Sb. umožňuje zohlednit jedinečnost každého konkrétního případu. Z uvedených důvodů nelze napadená rozhodnutí považovat za rozhodnutí učiněná v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
18. Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
19. O žádosti stěžovatele o přednostní projednání ústavní stížnosti (podle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 1. prosince 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu