ECLI:CZ:US:2014:4.US.3327.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3327/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Dagmar Tabery, zastoupené Mgr. Mgr. Ladislavem Hrubým, advokátem se sídlem Májová 23, 350 02 Cheb, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2754/2012-411 ze dne 26. 8. 2013, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 12 Co 413/2011-336 ze dne 1. 2. 2012 a rozsudku Okresního soudu v Sokolově č. j. 12 C 174/2007-244 ze dne 27. 4. 2011, ve spojení s návrhem na odložení vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh na odložení vykonatelnosti se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Sokolově zamítl žalobu podanou z titulu náhrady škody z pracovního úrazu, kterou se domáhala odškodnění náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti i po jejím skončení a dále, aby jí vedlejší účastník vyplácel rentu v částkách, specifikovaných ve výroku napadeného rozsudku s nevyčísleným úrokem z prodlení. K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Plzni v záhlaví citovaným rozsudkem, kterým rozhodnutí nalézacího soudu fakticky dle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil, výrok o věci samé změnil dle §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") toliko s ohledem na změnu žaloby, kterou odvolací soud připustil. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Rozsudek krajského soudu následně stěžovatelka napadla dovoláním, jež Nejvyšší soud výše uvedeným usnesením dle §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka nejprve dovolacímu soudu vytkla, že jí podané dovolání odmítl coby nepřípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012. Dovolací soud tento závěr dle jejího názoru postavil na stanovisku, že i když je výrok rozsudku odvolacího soudu formulován jako měnící, ve skutečnosti se jedná o rozhodnutí potvrzující. Stěžovatelka zastává názor, že dovolání dle citovaného ustanovení je "objektivně vzato přípustné tam, kde dojde k obsahové diformitě rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího". Soudům nalézacímu a odvolacímu pak stěžovatelka vytkla, že nehodnotily důkazy způsobem odpovídajícím §132 o. s. ř. a dále svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily (dle §157 odst. 2 o. s. ř.). Stěžovatelka tvrdí, že klíčové úvaze, zda se stal či nestal její pád na pracovišti dne 13. 6. 2005, se odvolací soud prý věnuje na necelých dvou stranách napadeného rozsudku, přičemž na menší množství námitek uvedených v odvolání reaguje jen velmi stroze a většině se nevěnuje vůbec, aniž by vysvětlil, proč je považuje za nedůležité pro rozhodnutí ve věci. Rovněž se soudy měly dopustit opomenutí důkazu spočívajícím v tom, že ani jeden z obecných soudů se důkazním návrhem na vypracování znaleckého posudku z oboru ručního písma nezabýval a nevysvětlil, proč jej neprovedl. Konečně stěžovatelka též zpochybnila rozsudek odvolacího soudu, neboť ve věci měl rozhodnout "podjatý, a tedy z řízení vyloučený soudce", resp. že senát byl nesprávně obsazen, pokud jde o přísedící. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Podstatu ústavní stížnosti nachází Ústavní soud zejména v nesouhlasu stěžovatelky se skutkovým posouzením věci obecnými soudy, jejich procesním postupem v řízení a s nedostatečným odůvodněním jejich rozhodnutí. V této spojitosti Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že řízení o ústavní stížnosti instančně ani jinak nenavazuje na civilní proces, který byl konkrétně v právní věci stěžovatele završen rozporovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu. To znamená, že přezkumu správnosti soudy zjištěného a interpretovaného skutkového stavu se již před Ústavním soudem nelze úspěšně domáhat, protože jde o výlučnou pravomoc soudů obecných, do které není oprávněn Ústavní soud vstupovat, ledaže zjistí při výkonu této pravomoci exces zakládající porušení ústavně zaručených práv a svobod. Přitom z rozhodnutí zejména odvolacího soudu není patrný žádný exces, kterého by se dopustil v otázce hodnocení skutkového stavu a pro který by bylo třeba přikročit ke kasaci jeho a navazujícího rozhodnutí dovolacího soudu.
Pokud jde o námitky směřující proti usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí stěžovatelčina dovolání, dlužno podotknout, že se jedná o rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto dovolání nejen opírající se o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v rozhodném znění, ale též o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v tehdejším znění. Dovolací důvod dle tohoto ustanovení představoval jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím mohl Nejvyšší soud plnit své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání z tohoto důvodu závisela na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na mimořádný opravný prostředek z tohoto důvodu nebyl ex lege nárok. U odmítacích rozhodnutí o dovolání postavených na otázce zásadního právního významu pak lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč se o takovou otázku v posuzované věci nejedná, což dovolací soud v projednávané věci uspokojivě splnil. Nelze totiž přehlédnout, že Nejvyšší soud odmítl stěžovatelkou podané dovolání jako nepřípustné proto, že podstatou jejích námitek byla polemika se skutkovým závěrem soudů nižších stupňů. Dovolací soud pak řádně ozřejmil, proč takové námitky nejsou v řízení o dovolání založeném dle někdejšího ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, resp. proč je nelze podrobit kompletnímu přezkumu (srov. zejména str. 2 a 3 napadeného usnesení).
K tomu je třeba také dodat, že měnící výrok odvolacího soudu ve věci samé je měnícím pouze formálně, nikoli fakticky, poněvadž, jak plyne z odůvodnění rozsudku krajského soudu, ten se se závěry okresního soudu zcela ztotožnil, přičemž změna prvoinstančního meritorního výroku byla vyvolána procesní aktivitou stěžovatelky, jež při odvolacím jednání dne 7. 12. 2011 navrhla změnu žaloby, kterou odvolací soud připustil. Protože tedy šlo o rozšíření uplatněného nároku, bylo zapotřebí o něm také v tomto rozsahu rozhodnout a jelikož výrok rozsudku soudu prvé stolice tuto změnu žaloby nemohl ze své podstaty reflektovat, musil krajský soud rozhodnout měnícím výrokem, protože potvrzující výrok by takovému požadavku přirozeně nebyl mohl dostát, resp. posloužit. Není tedy namístě úvaha stěžovatelky o existenci ex lege přípustného dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v dobovém znění. Nejvyšší soud v této spojitosti poukázal na vlastní ustálenou judikaturu řešící tyto situace (str. 2), konkrétně usnesení sp. zn. 2 Cdon 931/97 z 30. 4. 1998, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52, ročník 1999, v němž poukázal na to, že pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Na těchto svých závěrech Nejvyšší soud posléze opakovaně setrval a rozvedl je v celé řadě dalších rozhodnutí, které následně Ústavní soud ve své judikatuře jako ústavně konformní také aproboval (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3204/09 ze dne 30. 6. 2010, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1790/2007 ze dne 26. 5. 2009 /dostupné na www.nsoud.cz/, které právě bylo na otázce "skutečné" diformity založeno).
K aplikaci ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012 dovolacím soudem, posléze shledaného protiústavním nálezem Ústavního soudu č. 147/2012 Sb. (sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012, N 34/64 SbNU 361), nutno poznamenat, že jeho derogační účinky nastaly ke dni 1. 1. 2013 (srov. výrok nálezu, dle kterého se předmětné zákonné ustanovení "ruší uplynutím dne 31. 12. 2012"). Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551) se k otázce způsobilosti plenárním nálezem zrušeného ustanovení občanského soudního řádu zasáhnout do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces vyjádřil tak, že "[v]yloučení aplikace tohoto ustanovení se zpětným účinkem, jakož i po zůstávající dobu jeho účinnosti, byť by přicházelo v úvahu jen v případech, kdy by jinak došlo k porušení základních práv a svobod některého z účastníků řízení, by nevedlo k odstranění této nerovnosti v přístupu k dovolání, ale k jeho prohloubení. Pokud by totiž případné porušení mělo v konkrétním případě spočívat např. v nepřipuštění dovolání, jež by vzhledem ke způsobu vyřízení dovolání v desítkách či stovkách jiných obdobných případů mělo být v souladu s principem rovnosti připuštěno, pak by neaplikace zrušeného ustanovení, představující možný zpětný účinek derogačního nálezu Ústavního soudu [...], nevedla k věcnému projednání tohoto dovolání, nýbrž k jeho jistému odmítnutí pro nepřípustnost. Předmětný derogační nález by tak všechny dovolatele, j[i]ž podali dovolání za účinnosti dosavadní právní úpravy, postavil do ještě nepříznivější právní situace, protože by jim uzavřel jakýkoliv, tedy i dosavadní na uvážení závisející přístup k dovolacímu soudu" (bod 26). Z právě citovaného pak vyvěrá též důvod, proč bylo (a musilo být) v řízení o dovolání stěžovatelky aplikováno později zrušené ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pokud jde o námitku údajně nedostatečného odůvodnění rozsudků soudů prvního a druhého stupně, považuje Ústavní soud nejprve za nutné zmínit, že otázkou požadavků na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (resp. rozhodnutí orgánu veřejné moci obecně) se již zabýval mnohokrát, přičemž své postuláty formuloval v celé řadě svých rozhodnutí (z poslední doby např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010, N 231/59 SbNU 357, dostupné - stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu - na http://nalus.usoud.cz). Ve své rozhodovací praxi deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 511/02, III. ÚS 961/09). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.
V právní věci stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že pod aspektem naznačených kautel zejména napadené rozhodnutí krajského soudu (s ohledem na shora řečené i dovolacího soudu) v konfrontaci s dílčími argumenty konkrétních námitek stěžovatelky co do náležitého obsahu odůvodnění ještě obstojí. Ačkoliv již jen porovnáním rekapitulace odvolacích námitek stěžovatelky, jak ji ve svém rozsudku provedl krajský soud, je možno seznat, že odvolací soud vskutku výslovně nereagoval na každou z nich jednotlivě, nelze nicméně odhlédnout od skutečnosti, že jak nalézací soud, tak i soud odvolací zamítly žalobu z důvodu neunesení důkazního břemene stěžovatelkou. V tomto směru své rozhodnutí založily na zjištění, že stěžovatelka postupovala nedbale, konkrétně v rozporu s nařízením vlády č. 494/2001 Sb. svůj pád jako pracovní úraz nenahlásila zaměstnavateli, ač vypověděla, že si byla vědoma toho, že je nutno pracovní úraz ohlásit bez odkladu nadřízenému, pouze tuto skutečnost zapsala do sešitu, který nebyl zaměstnavatelem určen k zápisům pracovních úrazů, sama tento zápis podepsala, aniž by nadřízeného informovala o události, s tím, že ještě další dny i v době pracovní neschopnosti docházela do zaměstnání a plnila pracovní povinnosti, kdy následné lékařské vyšetření dne 25. 8. 2005 nepotvrdilo úrazový děj. Odvolací soud rovněž vyzdvihl, že svědkyně Jurečková, vyslechnutá tři roky po tvrzené události, uvedla, že vlastní pád stěžovatelky neviděla, svědkyně Korbelová pak dle krajského soudu nebyla schopna popsat, v jaké poloze se stěžovatelka po tvrzeném pádu nacházela a dokonce nepotvrdila ani její výpověď v tom, odkud před úrazem stěžovatelka šla a kam mířila. Bez významu pak odvolací neponechal ani skutečnost, že žalovaná strana nemohla zjistit existenci úrazu z potvrzení o pracovní neschopnosti, vystaveného od 16. 6. 2005 výslovně pro degenerativní změny páteře, neboť ošetřující lékařka skutečnost, že jde o pracovní neschopnost z titulu pracovního úrazu, na dokladu o pracovní neschopnosti nevyznačila.
Takové odůvodnění nepokládá Ústavní soud za vybočující z kautel hlavy páté Listiny. Totiž odůvodnění jakéhokoli rozhodnutí orgánu veřejné moci není možno hodnotit po stránce kvantitativní, jak činí - byť ne rezolutně - stěžovatelka (srov. str. 8 ústavní stížnosti), nýbrž kvalitativní. Jak již bylo vyloženo výše, není povinností soudu vypořádat se s každou jednotlivou námitkou, a to obzvláště za situace, kdy k zamítnutí žaloby postačí (obstojí) sám o sobě jeden důvod, popřípadě více takových důvodů, které již nemohou ostatní námitky, i kdyby se ukázaly oprávněnými, zvrátit. Bylo by pak nadbytečné a z hlediska vedení soudního řízení neefektivní a nehospodárné zabývat se zbylými argumenty, které nemohou na podstatě věci ničeho změnit. K námitce stěžovatelky stran konstatování odvolacího soudu, že "stěžovatelka, která byla opakovaně slyšena jako účastnice řízení, líčila čas i místo úrazu odlišně", kterému vytýká, že takový závěr učinil, "aniž by specifikoval, která část jaké výpovědi stěžovatelky je případně v rozporu s jinou částí", Ústavní soud uvádí, že odvolací soud tak učinil na str. 6 - 7, kde zcela zřejmě uvádí, že "[ž]alobkyně sice tvrdila, že nadřízeného informovala o pádu dne 15. 6. 2005, toto tvrzení však sama zpochybnila ve výpovědi, kde výslovně uvedla, že se o jejím úrazu mohl nadřízený dovědět na poradě, nebo od své asistentky, nebo 3 měsíce po sporné události." Krajský soud tedy identifikoval, které části stěžovatelčiny výpovědi jsou v rozporu s jinými jejími tvrzeními, ačkoliv neuvedl zcela vyčerpávající citaci. Rovněž tak tvrzení, že kdyby svědkyně Barvínková nebyla přítomna pádu stěžovatelky, pak by tato svědkyně nikdy nemohla podepsat zápis ze dne 15. 6. 2005, je deficitní, poněvadž tyto momenty (absence svědkyně při pádu a její "zápis" této skutečnosti) se navzájem nevylučují (čímž však Ústavní soud v žádném případě nemíní naznačit malam fidem jmenované svědkyně), a proto současně nemůže být relevantním poznatkem o údajném extrémním rozporu skutkových zjištění s vyvozenými z nich závěry.
Ani námitce tzv. opomenutých důkazů nemohl Ústavní soud přisvědčit. Ústavní soud v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02, III. ÚS 569/03, III. ÚS 139/05, III. ÚS 359/05 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že odůvodnění, proč odvolací soud neprovedl navržený důkaz znaleckým posudkem z oboru grafologie, v jeho rozsudku zcela absentuje. Za této situace však Ústavní soud musil vážit, resp. zkoumat, jak zmíněné porušení procesních práv zkrátilo stěžovatelku na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit jí příznivější rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 ze dne 27. srpna 2003 (U 19/31 SbNU 327)]. Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita [k tomu blíže viz nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. března 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka řízení. Naopak kdyby Ústavní soud stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k porušení základních práv stěžovatelky tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení. Taková situace nastala i v tomto případě.
V návaznosti na výše předestřené zásady a na svou judikaturu ohledně opomenutých důkazů Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci navržený důkaz znaleckým posudkem z oboru grafologie nebyl soudem ve výše uvedeném smyslu "opomenut", neboť z vývodů odvolacího soudu je patrné, že ke skutečnosti a tvrzení o tom, že podpis na vzpomínaném "zápisu" o pracovním úrazu je vskutku pravým podpisem svědkyně Barvínkové, soud ani protistrana nepřistupovaly nikterak rezervovaně, vlastně tento fakt krajský soud vzal na vědomí a nijak ho nezpochybňoval, čehož si je ostatně dobře vědoma i sama stěžovatelka (srov. "[j]e ovšem třeba zdůraznit, že skutečnost, že zápis byl podepsán 15. 6. 2005, není mezi stranami sporná, což vyplývá mj. z odvolání vedlejšího účastníka ze dne 18. 4. 2008" - viz str. 10 ústavní stížnosti). Pak ovšem nebylo důvodu provádět nákladný důkaz znaleckým posudkem z oboru grafologie. Stěžovatelka, soudě dle lexématického akcentu zvoleného v ústavní stížnosti, přisuzuje onomu "zápisu" zcela klíčový význam, přehlížejíc, že se tento důraz zcela míjí s ratione decidendi druhostupňového i prvostupňového rozhodnutí. Soudy totiž autenticitu tohoto "zápisu" nijak nezpochybnily, avšak dle nich nepředstavuje spolehlivý důkaz pro závěr, že pracovní úraz tak, jak jej popsala stěžovatelka, se odehrál. Především pak postrádá vypovídací hodnotu ve vztahu k posouzení otázky, jak a nakolik pečlivě (řádně) stěžovatelka svého zaměstnavatele o svém pádu na pracovišti informovala, poněvadž z provedeného dokazování vyplynulo, že se o něm vedlejší účastník, resp. tehdejší nadřízený stěžovatelky, měl dozvědět až s nezanedbatelným časovým odstupem, existenci onoho "zápisu" navzdory. A to je právě moment, který také soudy vedl k zamítnutí žaloby. Krajský soud bezpochyby měl v odůvodnění uvést (byť i stručně), proč diskutovaný navržený důkaz neprovedl. Jde ovšem o dílčí pochybení, resp. vadu, která, řečeno terminologií občanského soudního řádu, nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Konečně pokud jde o námitky týkající se procesního pochybení v podobě rozhodování údajně podjatého či vyloučeného soudce, resp. nesprávného obsazení rozhodujícího senátu, nemohl k nim Ústavní soud v řízení o nyní podané ústavní stížnosti přihlížet, poněvadž, jak je stěžovatelce známo, jedná se o uplatnění tzv. zmatečnostních vad, k jejichž případné nápravě je stěžovatelce v prvé řadě k dispozici žaloba pro zmatečnost, a to samozřejmě s ohledem na materiální i formální dimenzi principu subsidiarity ústavní stížnosti. Stěžovatelka tuto žalobu také podala (řízení u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 12 C 174/2007 - v současnosti je proti rozhodnutí soudu prvého stupně podáno stěžovatelkou odvolání), a proto nelze uvedené námitky podrobit meritornímu přezkumu pro jejich nepřípustnost, resp. "předčasnost".
Za daných okolností pak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. S přihlédnutím k této skutečnosti Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, neboť ve své rozhodovací praxi odkládá vykonatelnost zpravidla pouze tehdy, měl-li by výkon napadeného rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační funkci právní odpovědnosti, což v projednávané věci neshledal [srov. též nález sp. zn. III. ÚS 521/05, Sb. n. u., sv. 40 str. 691 (696)].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. září 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu