ECLI:CZ:US:2014:4.US.3490.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3490/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské nám 2, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem Na Slupi 15, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2013 č. j. 28 Cdo 584/2013-113 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2012 č. j. 58 Co 107/2012-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů. Stěžovatelka tvrdí, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, konkrétně práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na stejné rozhodování ve stejných případech ve smyslu čl. 1 Listiny. Do těchto jejích práv bylo podle stěžovatelky zasaženo tím, že byla, jakožto vlastník pozemní komunikace, shledána pasivně legitimovanou v řízení o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu užívání pozemku pod touto stavbou bez právního důvodu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že není další instancí v systému obecného soudnictví a že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů tímto soudem je možný pouze tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž vyložil, v jakých případech, resp. za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace jiných než ústavních předpisů za následek porušení základních práv a svobod.
Takové porušení práv, jichž se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Právní názory vyslovené v napadených rozhodnutích soudů jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. To se týká zejména též závěru, že osobou povinnou k vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého hl. městu Praze užíváním pozemků ve vlastnictví jiné osoby, zastavěných pozemní komunikací, je hl. město Praha jako vlastník této komunikace (§9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích). Tento závěr, vyjádřený např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. 28 Cdo 2056/2009 nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2012 sp. zn. 28 Cdo 4525/2011, ostatně již opakovaně aproboval též Ústavní soud. Tato rozhodnutí jsou stěžovatelce nepochybně známa, přesto Ústavní soud příkladmo poukazuje např. na usnesení ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4359/2012, z poslední doby pak např. usnesení ze dne 15. dubna 2014 sp. zn. II. ÚS 268/2014 (dostupná též na nalus.usoud.cz).
Na těchto závěrech Ústavní soud setrvává i po pečlivém zvážení tvrzení a argumentace stěžovatelky, obsažených v ústavní stížnosti a jejím doplnění ze dne 22. 4. 2014.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že není další instancí v systému obecného soudnictví a že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů tímto soudem je možný pouze tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž vyložil, v jakých případech, resp. za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace jiných než ústavních předpisů za následek porušení základních práv a svobod.
Takové porušení práv, jichž se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Právní názory vyslovené v napadených rozhodnutích soudů jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. To se týká zejména též závěru, že osobou povinnou k vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého hl. městu Praze užíváním pozemků ve vlastnictví jiné osoby, zastavěných pozemní komunikací, je hl. město Praha jako vlastník této komunikace (§9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích). Tento závěr, vyjádřený např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. 28 Cdo 2056/2009 nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2012 sp. zn. 28 Cdo 4525/2011, ostatně již opakovaně aproboval též Ústavní soud. Tato rozhodnutí jsou stěžovatelce nepochybně známa, přesto Ústavní soud příkladmo poukazuje např. na usnesení ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4359/2012, z poslední doby pak např. usnesení ze dne 15. dubna 2014 sp. zn. II. ÚS 268/2014 (dostupná též na nalus.usoud.cz).
Na těchto závěrech Ústavní soud setrvává i po pečlivém zvážení tvrzení a argumentace stěžovatelky, obsažených v ústavní stížnosti a jejím doplnění ze dne 22. 4. 2014.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu