ECLI:CZ:US:2014:4.US.3578.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3578/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci stěžovatelky Jany Zadražilové, právně zastoupené advokátem JUDr. Milanem Břeňem, nám. Míru 58/47, Svitavy, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2012 sp. zn. 19 Co 190/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 9. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka podala u Okresního soudu v Kolíně žalobu na určení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, ta však byla zamítnuta. K jejímu odvolání byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen.
Stěžovatelka v žalobě tvrdila, že na základě třinácti kupních smluv uzavřených mezi žalovaným, tj. městem Kolín a spoluvlastníky pozemkových parcel č. X a X1 v katastrálním území Kolín, došlo k převodu celkově ideálního spoluvlastnického podílu 637/800. Při tomto převodu však nebyly převáděné pozemky nabídnuty přednostně ke koupi ostatním spoluvlastníkům, mezi nimiž je i stěžovatelka. Spoluvlastníci se ve věci výkupu pozemku snažili domluvit na společném postupu, a proto uzavřeli dohodu o výkonu předkupního práva. Někteří ze zbylých spoluvlastníků na tuto dohodu přistoupili a někteří dali výslovně najevo, že své porušené předkupní právo uplatňovat nebudou. Spoluvlastníci Francovi se k výzvě na uzavření dohody nepřipojili. Svůj nárok na uzavření kupní smlouvy na spoluvlastnický podíl dovozovala stěžovatelka z obsahu zmíněné dohody oprávněných spoluvlastníků. Soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatelky s tím, že je nesprávně formulovaný petit, neboť žalobce se může domáhat pouze toho, aby mu žalovaný nabídl věc ke koupi. Nemůže se však domáhat nahrazení projevu vůle žalovaného. S tímto se odvolací soud ve svém odůvodnění neztotožnil a uzavřel, že petit žaloby je typově správný. Jedná se v podstatě o jednu z možností, jak se může spoluvlastník svého práva domoci. Zásadní problém spatřoval odvolací soud v tom, že nebyla prokázána dohoda všech spoluvlastníků o výkonu předkupního práva, neboť nereagování Ing. France na výzvu nelze považovat za jeho souhlas. Z uvedeného důvodu dospěl krajský soud k závěru, že se stěžovatelka může domáhat vykoupení podílu jen v poměru podle výše svého podílu, který činí 1/200. Důvodem zamítnutí žaloby byla především ta skutečnost, že stěžovatelka v petitu žádala více, než jí ze zákona náleželo. Soudy jsou přitom vázány petitem žaloby.
Stěžovatelka je toho názoru, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejího vlastnického, resp. spoluvlastnického práva, neboť vstup nového spoluvlastníka byl umožněn bez souhlasu a proti vůli stávajících spoluvlastníků. V souvislosti s uvedeným odkázala stěžovatelka na judikaturu Ústavního soudu, podle níž nelze nutit spoluvlastníka k tomu, aby přijal jiného spoluvlastníka bez projevu vlastní vůle. Oporu pro svůj právní názor pak opírá též o rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 603/2008, podle něhož předkupní právo svědčí těm z oprávněných spoluvlastníků, kteří o koupi mají zájem a předkupní právo skutečně vykonali. Potencionální nárok těch spoluvlastníků, kteří podíl vykoupit nechtějí, přiroste těm spoluvlastníkům, kteří nabídku k výkupu přijali. Odvolací soud uvedený judikát Nejvyššího soudu nesprávně aplikoval, neboť konstatoval, že nebyla uzavřena dohoda mezi všemi spoluvlastníky, jelikož Ing. Franc své právo realizoval úspěšně soudně a domohl se vydání adekvátního podílu. Podle odvolacího soudu má žalobkyně nárok na odkup jen podle svého podílu, který činí 1/200. Jediným oprávněným spoluvlastníkem je stěžovatelka a podíly všech ostatních spoluvlastníků (kromě Ing. France) musely k jejímu nároku přirůst, jelikož nikdo, krom Ing. France nerealizoval úspěšně své nároky z porušeného předkupního práva.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předně je třeba opakovaně poukázat na skutečnost, že Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace aplikovaných právních předpisů je záležitostí obecných soudů.
V projednávané věci lze dát, shodně s názorem obecných soudů, stěžovatelce zapravdu v tom smyslu, že v jejím případě došlo nepochybně k porušení předkupního práva. Je přitom s podivem, že na takovém jednání participuje veřejnoprávní subjekt, tzv. město Kolín. Ohniskem sporu však není to, zda k porušení předkupního práva došlo, ale realizace dalších práv, plynoucích z této protiprávní skutečnosti. Odvolací soud se v rámci svého odůvodnění dostatečně věnoval právním důsledkům nerealizovaného předkupního práva a na jeho závěry lze zcela odkázat. Stěžovatelce jistě nic nebrání v tom, aby se svých práv domáhala nahrazením projevu vůle žalované, nic méně tato vůle musí korespondovat s rozsahem jejich nároků vyplývajících z hmotného práva. Postup krajského soudu, který aplikoval judikát Nejvyššího soudu jen z části, nelze považovat za protiústavní, neboť tento soud současně uvedl důvody, pro které se tak stalo - část spoluvlastníků realizovala své právo u soudu samostatně a stěžovatelce tak mohla přirůst jen 1/200 z podílů těch spoluvlastníků, kteří své předkupní právo neuplatnili. Stěžovatelkou namítanému porušení vlastnického práva tak lze sice přisvědčit, nicméně proti tomu nelze slevit z požadavků, kladených na formulaci žalobního návrhu, který v předmětném případě neodpovídal hmotněprávnímu postavení stěžovatelky. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že odvolací soud ve svém rozsudku jednoznačně uvedl z jakých právních a skutkových okolností vyšel, jak je hodnotil a také, k jakým závěrům na základě těchto skutečností dospěl.
Podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomností účastníků řízení odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu