ECLI:CZ:US:2014:4.US.3721.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3721/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, ve věci stěžovatele F. O., právně zastoupeného advokátem JUDr. Jaroslavem Mejzlíkem, Bráfova 24, Třebíč, proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 6. 9. 2012 sp. zn. 3 T 10/2012, usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 24. 4. 2013 sp. zn. 42 To 357/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2013 sp. zn. 4 Tdo 996/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 9. 12. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu uznán vinným z přečinu pytláctví podle §304 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), za což mu byl uložen peněžitý trest ve výši 10.000,- Kč, pro případ nevykonání peněžitého trestu soud stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Dále byl stěžovatel povinen nahradit škodu Mysliveckému sdružení Studenec ve výši 13.900,- Kč. Stěžovatel je toho názoru, že skutkový stav byl v jeho věci zjištěn nedostatečně, výpovědi svědků jsou vnitřně i navzájem rozporné. Výpověď svědka Bouzka vzaly soudy za věrohodnou, i když svědek střílet stěžovatele neviděl a označil oblečení, které stěžovatel vůbec nevlastní. Ve věci nebyly provedeny všechny potřebné důkazy. Stěžovatel považuje závěry soudu za nesprávné, neboť v případě výslechu svědka Žáka, který vypovídal k místu sražení srny, se jak stěžovatel, tak i svědek shodují, podle názoru soudu se však rozcházejí. Nelogickou je též úvaha soudu o přepravě vody v kufru auta. Obžalovaný měl na mysli zbytkovou vodu v kbelíku, kdežto soud nelogicky uvádí, že převážel vodu v kbelíku. V případě posouzení otázky zasychání krve vycházel soud z názoru laiků a nikoli odborníků. Dále soud pominul tu skutečnost, že při ohledání vozidla nebyla nalezena u stěžovatele žádná zbraň, ze které se údajně střílelo. Soud nevzal v potaz písemné vyjádření svědků Ošmery a Ševčíka, kteří omylem uvedli jiný den návštěvy stěžovatele a písemným podáním upozorňovali soud na uvedený omyl. Toto svědectví je pro stěžovatele zcela zásadní, neboť oba uvedli, že odjížděli od stěžovatele v době výstřelu, tj. před osmou hodinou a je tedy zjevné, že byl stěžovatel v tu dobu doma. Soud nepřipustil stěžovatelem navrhované důkazy, čímž došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Stejně tak se obecné soudy dostatečně nevěnovaly náležitému objasnění skutkového stavu, který je zatížen celou řadou pochybení. Při určování výše způsobené škody vycházel soud pouze z interní informace Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti, která není závazným právním předpisem. Vzhledem k tomu, že stěžovateli nebyl přečin pytláctví řádně prokázán, nemůže soud ani určit rozsah náhrady škody. Z výše uvedeného pak plyne, že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s jejich skutkovým zjištěním. Obecné soudy provedly rozporné a neúplné hodnocení důkazů a zjištěný skutkový stav rekonstruovaly v rozporu s provedenými důkazy. Důkazy obžaloby jsou v přímém rozporu s výpovědí obžalovaného a svědků Žáka, Ošmery a Ševčíka, dostávají se do roviny tvrzení proti tvrzení a v takovém případě musí soud ctít zásadu "in dubio pro reo". Jak odvolací, tak i dovolací soud se s námitkami stěžovatele řádně nevypořádaly a své závěry řádně neodůvodnily.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů, jakož ani provádět výklad právních předpisů, jenž je zpravidla plně a především primárně v jejich výlučné pravomoci. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele, a to případně i extrémní interpretací nekonformní s právním řádem jako významovým celkem, takto nesouladnou s kautelami plynoucími z hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by se stěžovatel dopustil trestného jednání, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
V souvislosti s proběhlým soudním řízením nutno konstatovat, že obecné soudy zdůvodnily, proč vyhodnotily usvědčující svědecké výpovědi jako věrohodné a naopak tvrzení stěžovatele, příp. jím navržených svědků za nevěrohodné (srov. str. 5 a 6 napadeného rozsudku okresního soudu). Je zcela zjevné, že obecné soudy vystavěly svá rozhodnutí především na svědectví pana Dušana Bouzka, proti němuž jsou stavěny svědectví jednak stěžovatele a jednak jeho přátel Karla Ševčíka a Josefa Ošmera, jejichž výpovědi jsou však zatíženy shodnou pochybností stran mylné výpovědi o dnu setkání se stěžovatelem. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy v dané věci postupovaly ústavně konformním způsobem, neboť uvedly, na základě jakých právních skutečností učinily své právní závěry a která zákonná ustanovení v dané věci aplikovaly.
Uvádí-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.
Namítá-li stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces, nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu