ECLI:CZ:US:2014:4.US.4661.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4661/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci stěžovatelky OREA-INVEST, s. r. o., Svojsíkova 2/1596, Ostrava, právně zastoupené advokátkou Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, Husova 2/1285, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012 č. j. 22 Cdo 3308/2010-166 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2009 č. j. 20 Co 305/2009-139, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 12. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl změněn rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 20. 4. 2009 č. j. 9 C 187/2008-96, kterým okresní soud určil, že na nemovitostech ve vlastnictví žalobkyně nevázne věcné břemeno a užívání bytových prostor podle nájemní smlouvy do roku 2059 ve prospěch žalované. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením žalobu na určení zamítl. Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání tak, že jej zamítl.
Stěžovatelka se svojí žalobou domáhala v řízení před obecnými soudy určení, že na její nemovitosti nevázne věcné břemeno pro žalovanou, které mělo spočívat v právu užívat byt v domě, a to bezplatně až do roku 2059. Smlouvy o zřízení věcného břemene měla být uzavřena právním předchůdcem stěžovatelky. Žalovaného určení se stěžovatelka domáhala na základě absolutní neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene. Samotná neplatnost pak byla vyvozována z neurčitosti smlouvy v části, která se měla týkat vymezení konkrétních prostor nemovitosti, jež měly být zatíženy věcným břemenem. Současně stěžovatelka vyzvedla ten fakt, že její právní předchůdce zatížil předmětnou nemovitost značným množstvím věcných břemen zcela úmyslně bezplatně a na dobu víceméně 100 let. Z toho pak stěžovatelka dovozuje, že dalším důvodem absolutní neplatnosti dotčené smlouvy je její rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud se nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky uvedenými v řízení před soudem prvního stupně s tím, že i kdyby stěžovatelka svá tvrzení prokázala, pak by to nemohlo vyvolat neplatnost smluvních ujednání. Tímto postupem však porušil její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces tím, že k žalobním tvrzením neprovedl žádné důkazy, které tudíž nemohl ani nijak hodnotit. Své rozhodnutí založil toliko na ničím nepodložené úvaze, podle níž jsou další tvrzení stěžovatelky bezpředmětné. Tím odvolací soud fakticky porušil zásadu dvojinstančnosti. Stěžovatelka se v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu dostává do situace, kdy je jí majetek fakticky vyvlastněn. I když stěžovatelka nabyla nemovitost v době, kdy na ni již věcná břemena existovala, nic to nemění na jejím právu domáhat se jejich zrušení, resp. určení jejich neexistence. Odvolací soud odepřel stěžovatelce právo na projednání věci tím, že se fakticky odmítl zabývat dalšími tvrzenými důvody. Odůvodnění rozsudku je formalistické. Podle mínění stěžovatelky obecné soudy nedostály požadavkům spravedlivého procesu a ochrany jejího vlastnického práva.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předně je třeba opakovaně poukázat na skutečnost, že Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace aplikovaných právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tím, jak se odvolací a dovolací soud vypořádal s otázkou věcného břemene zřízeného ve prospěch vedlejší účastnice. Zatímco nalézací soud dospěl k závěru, že smlouva o zřízení věcného břemene je absolutně neplatná pro její neurčitost, odvolací soud dospěl k závěru opačnému. Neurčitost byla ze strany okresního soudu a stejně tak stěžovatelky spatřována v popisu bytu, který je v rozporu se skutečností. Krajský soud naopak uzavřel, že přesnost vymezení předmětu nájmu nelze vytrhávat z faktických souvislostí případu a je třeba zabývat se tím, zda v tom kterém případě může dojít k záměně předmětu nájmu. V projednávaném případě přitom dospěl k závěru, že tak učinit nelze a svůj závěr logicky odůvodnil. Odvolací soud v rámci svého odůvodnění provedl úvahu o tom, proč nepřistoupil ke kasaci rozhodnutí soudu prvního stupně a nenechal jej posoudit otázku rozpornosti sporného ujednání s dobrými mravy. Krajský soud dává námitky stěžovatele do souvislosti s odporovatelností právního úkonu podle ustanovení §42a či §151p, odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů. V souvislosti se vznesenou námitkou rozporu dobrých mravů a nájemní smlouvy, příp. smlouvy o zřízení věcného břemene, považuje Ústavní soud za podstatnou především tu skutečnost, že stěžovatelka v době nabytí nemovitosti o existenci těchto smluv prokazatelně věděla. Je všeobecně známo, že zatížení nemovitosti věcným břemenem působí velmi intenzivně na kupní cenu, což se nepochybně projevilo i v předmětném případě. Namítá-li stěžovatelka porušení zásady dvojinstančnosti, nutno uvést, že tato je v ústavněprávní rovině zakotvena jen v rámci trestního práva. Závěrem tak nezbývá než poukázat na právní zásadu vigilantibus iura scripta sunt.
Podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu