ECLI:CZ:US:2014:4.US.4868.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4868/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci stěžovatele Ing. Miloše Branda, právně zastoupeného advokátkou JUDr. Miroslavou Otčenáškovou, Velehradská 26, Praha 3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 5. 2010 sp. zn. 23 C 141/2007, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2010 sp. zn. 20 Co 442/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. 29 Cdo 1033/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 27. 12. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem obvodního soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele o nahrazení projevu vůle žalované společnosti CIB Flaks P 10, a. s., kterou by žalovaná stěžovateli nabídla k prodeji v návrhu blíže specifikovanou bytovou jednotku. Předchozí vlastník, firma PHARM REAL, s. r. o., se podle náhledu stěžovatele dopustila porušení předkupního práva stěžovatele tím, že v nabídce ze dne 18. 9. 2002 nabídla stěžovateli odkup bytu, jehož je stěžovatel nájemcem za 980.000,- Kč, přičemž tuto nabídku stěžovatel nepřijal. Firma PHARM REAL, s. r. o., dne 12. 5. 2005 tento byt prodala žalovanému za podstatně nižší cenu, a to 707.213,80,- Kč. Porušení předkupního práva spatřuje stěžovatel právě v tomto podstatném rozdílu mezi nabídkou učiněnou stěžovateli a pozdější podstatně nižší kupní cenou, za níž byl byt prodán žalovanému. Z toho důvodu se stěžovatel domáhal v řízení před obecnými soudy toho, aby mu žalovaná v souladu s ustanovením §603 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, nabídla byt ke koupi za stejnou cenu, za kterou jej získala od předchozího vlastníka.
Stěžovatel svůj nárok odůvodnil tím, že byla-li mu učiněna v souladu s ustanovením §22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů nabídka, kterou nájemce nepřijal a nebyla-li mu učiněna žádná další nabídka podle ustanovení §22 odst. 2 téhož zákona, bylo jeho předkupní právo porušeno, neboť cena, za kterou byla nemovitost posléze prodána, je výrazně nižší, než ta, za kterou mu byla nabídnuta. Porušení předkupního práva stěžovatel v žalobě zcela jasně vyložil, přičemž nikdy netvrdil, že mu měla být podle §22 odst. 2 udělena nějaká další nabídka, ani to, že jeho předkupní právo bylo porušeno ještě nějakým jiným způsobem, než jak bylo popsáno v žalobě. Soudy tak dle náhledu stěžovatele neměly vůbec žádný důvod posuzovat oprávněnost žaloby dle ustanovení §22 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů.
Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že poté, co byly rozhodnutí nižších soudů zrušeny Nejvyšším soudem, tyto se jeho právním názorem neřídily. Nejvyšší soud přitom podle stěžovatele vyslovil dva právní názory. Podle prvého je třeba na rozdíl v kupních cenách pohlížet jako na porušení předkupního práva - tímto se obecné soudy vůbec nezabývaly. Druhý právní názor Nejvyššího soudu spočívá v závěru, že o porušení práva na přednostní nabytí jednotky jde v těch případech, kdy byla učiněna nabídka či akceptace nabídky k převodu jednotky před uplynutím lhůty uvedené v §22 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů a jednotka byla převedena bez jednání s nájemcem bytu. V následujícím soudním řízení se stěžovateli jeví jako nepochopitelná výzva soudu prvního i druhého stupně podle ustanovení §118a o. s. ř., aby v řízení prokázal, že bývalý vlastník - firma PHARM REAL, s. r. o. - jednal s žalovanou CIB Flats P 10, a. s., v době od 1. 4. 2003 do 1. 4. 2004, patrně o prodeji jednotky. Dále stěžovatel poukazuje na další nesprávné právní závěry obecných soudů, přičemž odkazuje na související judikaturu ať již Nejvyššího či Ústavního soudu.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Za jádro ústavní stížnosti považuje Ústavní soud nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy vyložily právo stěžovatele domáhat se nahrazení projevu vůle, resp. ustanovení §22 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů, vztahující se k aplikaci předkupního práva. K uvedenému je třeba uvést, že výklad obecných soudů se Ústavnímu soudu nejeví nelogický či nesprávně odůvodněný. Z odůvodnění naopak vyplývá, že soudy se žalobou stěžovatele v rozsahu nutném k přijetí rozhodnutí patřičně zabývaly.
Ze závěrů učiněných obecnými soudy a souvisejících právních předpisů vyplývá, že předkupní právo nájemce na koupi bytu nelze vnímat jako časově neomezené. Zákon o vlastnictví bytů stanoví nájemci v odst. 1 lhůtu šesti měsíců, v níž je mu dána možnost přijmout nabídku vlastníka na koupi nemovitosti za nabídnutou, resp. dohodnutou cenu. Jestliže nájemce svého práva první koupě nevyužije, což se stalo i v předmětném případě, je nájemce po uplynutí zmíněné šestiměsíční lhůty dále chráněn tak, že mu v souladu s ustanovením §22 odst. 2 zmíněného zákona začne plynout jednoroční lhůta, v níž je mu dáno předkupní právo podle ustanovení §606 o. z. Nejvyšší soud nepřistoupil ve svém rozsudku ze dne 20. 11. 2009 ke kasaci napadených rozhodnutí z toho důvodu, že by k porušení předkupního práva stěžovatele skutečně došlo, ale především proto, že se obecné soudy v předchozím řízení nezabývaly tím, zda ve zmíněné jednoleté lhůtě nebyla ze strany vlastníka bytu dána či přijata nabídka na koupi jednotky (srov. předposlední odstavec kasačního rozsudku Nejvyššího soudu). Stěžovateli tak byla v podstatě dána možnost prokázat, že vlastník jej chtěl svým jednáním znevýhodnit. Z toho důvodu pak také obecné soudy v rámci jednání poučily účastníka v souladu s ustanovením §118a o. s. ř. S ohledem na to, že nový vlastník, tj. společnost CIB Flats P 10 a. s. vznikla až 12. 1. 2005, jednalo se v podstatě o poučení formální, neboť je zjevné, že právně neexistující subjekt nemohl v propadné jednoleté lhůtě předkládat dosavadnímu vlastníku kvalifikované návrhy stran koupě sporného bytu. Vzhledem k řečenému pak samotný rozdíl mezi kupní cenou nabídnutou stěžovateli a cenou, za níž byl byt po několika letech skutečně prodán novému vlastníku, není podstatný. Jinými slovy řečeno, pokud by původní vlastník ve výše nastíněných lhůtách prodal nemovitost třetí osobě za cenu nižší, než byla prodejní cena nabídnutá nájemci, bez toho aniž by mu byla za tuto cenu nabídnuta ke koupi, o porušení předkupního práva by se nepochybně jednalo. To se však v předmětném případě nestalo.
Namítá-li stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces, nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu