ECLI:CZ:US:2014:4.US.611.14.1
sp. zn. IV. ÚS 611/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Unicampus, o.s., se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 1224/42, zastoupeného Mgr. Ing. Michaelou Šafářovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 10, Záběhlická 3262/88a, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 210/2013-52 ze dne 29. dubna 2013, spojené s návrhem na projednání věci jako naléhavé, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 2. 2014, se stěžovatel, jakožto občanské sdružení založené za účelem provádění kolektivní ochrany zájmů spotřebitelů, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel dále navrhl, aby jeho ústavní stížnost byla projednána mimo pořadí jako věc naléhavá a nedokladná dle ustanovení §39 a §71d zákona o Ústavním soudu.
Projednávaná ústavní stížnost představuje v pořadí již druhou ústavní stížnost stěžovatele proti témuž rozhodnutí, přičemž první ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 14. 6. 2013, byla usnesením sp. zn. I. ÚS 1883/13 ze dne 28. 11. 2013 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
Předkládanou ústavní stížností se stěžovatel opakovaně domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, a to ze stejných důvodů, jaké již uvedl ve své první ústavní stížnosti, tj. především z důvodu porušení práva na zákonného soudce spočívajícího v nepředložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "SD EU"). Obsah ústavní stížnosti a argumentace v ní uvedená se do značné míry shodují s výše uvedenou ústavní stížností, odmítnutou usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1883/13 ze dne 28. 11. 2013, a jsou jak Ústavnímu soudu, tak stěžovateli dostatečně známy, proto není třeba je podrobně rekapitulovat a Ústavní soud v této souvislosti zcela odkazuje na odůvodnění svého výše uvedeného usnesení.
Nad rámec původní argumentace stěžovatel nesouhlasí s odmítnutím své ústavní stížnosti, jež označuje za nezákonné, pro zjevnou neopodstatněnost. Podle stěžovatele Ústavní soud odmítl jeho ústavní stížnost zjevně protiprávně a tím mu zmařil využití zákonné procesní lhůty pro podání ústavní stížnosti. Stěžovatel se s odkazem na judikaturu SD EU, např. rozsudek ve věci Rewe (rozsudek ze dne 17. 2. 1976, sp. zn. 33/76, ve věci Rewe-Zentrale des Lebensmittel-Großhandels GmbH proti Hauptzollamt Landau/Pfalz) a Denkavit (rozsudek ze dne 27. 3. 1980, sp. zn. 61/79, ve věci Amministrazione delle finanze dello Stato proti Denkavit italiana Srl.) dovolává připuštění své opakované stížnosti po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty (viz §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), a to s odvoláním na princip tzv. pravidla rozumu, podle nějž mají být národní procesní lhůty v případech s unijním prvkem hodnoceny s ohledem na konkrétní právní a faktické okolnosti jednotlivého případu, tj. nikoliv absolutně. V této souvislosti stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že za účelem zajištění plného účinku práva EU - konkrétně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1924/2006 ze dne 20. prosince 2006 o výživových a zdravotních tvrzeních při označování potravin (dále jen "nařízení č. 1924/2006") ve spojení s nařízením Komise (EU) č. 432/2012 ze dne 16. května 2012, kterým se zřizuje seznam schválených zdravotních tvrzení při označování potravin jiných než tvrzení o snížení rizika onemocnění a o vývoji a zdraví dětí (dále jen "nařízení č. 432/2012) - je třeba netrvat na dodržení dvouměsíční lhůty pro podání ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Tuto svou tezi stěžovatel podporuje tvrzením o neoprávněném zamítnutí (správně odmítnutí) své ústavní stížnosti Ústavním soudem; hlavní pochybení Ústavního soudu má spočívat v tom, že v projednávané věci, tj. zamítnutí žádosti o předběžné opatření, shledal absenci evropského prvku a konstatoval, že vnitrostátní procesní předpisy České republiky a jejich výklad proto nepodléhají působnosti práva EU, neboť neobsahují přímý odkaz na právní úpravu EU. Ústavní soud dle stěžovatele "vytvořil dojem acte éclaire ve vztahu k otázce nepřezkoumatelnosti vnitrostátního procesního práva vůči právu EU s odkazem na rozsudek Max Mara" (sic!), čímž měl zjevně a nesporně pochybit v právní argumentaci a původní ústavní stížnost zamítnout (správně odmítnout) neoprávněně. Stěžovatel se proto pro případ odmítnutí své ústavní stížnosti pro opožděnost domáhá předložení předběžné otázky k SD EU směřující k tomu, zda Ústavní soud "může - v souladu se zásadami práva EU - označit opakované podání stejné ústavní stížnosti, ve které stěžovatel upozorňuje na zjevně nesprávné odmítnutí své první stížnosti podané v zákonné lhůtě, s tím odůvodněním, že zákonná lhůta již vypršela, a proto je opakované podání ústavní stížnosti již nepřípustné" (sic!).
Ústavní stížnost je podána opožděně. Jak vyplývá z ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 2 měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Jak přitom vyplývá přímo z judikatury Ústavního soudu, dvouměsíční lhůta (do novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb. činila lhůta 60 dnů) k podání ústavní stížnosti je lhůtou zákonnou a kogentní, nelze ji prodloužit nebo její zmeškání prominout (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 244/95 ze dne 26. 1. 1996 či sp. zn. III. ÚS 720/08 ze dne 23. 6. 2008); současně Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 35/03 ze dne 20. 5. 2003 neshledal kogentní ustanovení určující lhůtu pro podání ústavní stížnosti protiústavním v tom smyslu, že by lhůta představovala časovou limitaci pro existenci základních práv a svobod.
Výjimkou ze zákazu prodloužení, resp. prominutí lhůty k podání ústavní stížnosti je pouze situace, pokud by formální trvání na dodržení zákonné lhůty představovalo denegationis iustitiae ve smyslu odepření přístupu k Ústavnímu soudu, jak konstatoval i Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 24. 2. 2004 ve věci Vodárenská akciová společnost proti České republice (blíže viz Wagnerová, E. et al., Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha, ASPI, 2007, s. 338). Podle Ústavního soudu se však v projednávané věci o takový případ nejedná, neboť stěžovatelova první ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, tj. Ústavní soud ji kvazimeritorně přezkoumal. Současná, v pořadí druhá ústavní stížnost, přitom - s výjimkou argumentace proti usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1883/13 ze dne 28. 11. 2013, k níž se Ústavní soud vyjádří níže - neobsahuje v porovnání s první ústavní stížností žádné nové skutečnosti nebo tvrzení. Z tohoto důvodu proto nelze tvrdit, že by stěžovateli byl absolutně upřen přístup k Ústavnímu soudu. Ústavní soud se rovněž nedomnívá, že stěžovateli usnesením sp. zn. I. ÚS 1883/13 ze dne 28. 11. 2013 odepřel přístup k SD EU.
Ústavnímu soudu je známa doktrína SD EU ohledně principů efektivity a rovnocennosti, z nichž plyne povinnost zkoumat, zda aplikace vnitrostátních procesních předpisů (v dané věci mj. i aplikace zákona o Ústavním soudu) nebrání uplatnění evropského práva a zda evropské právo v porovnání s právem vnitrostátním "nediskriminuje", tj. nepřiznává mu menší ochranu než právu vnitrostátnímu. Ústavní soud však současně nesouhlasí se stěžovatelem ohledně závěru, že v projednávané věci byly předmětné principy porušeny.
Co se týká principu rovnocennosti, je dle Ústavního soudu nesporné, že ustanovení §102 občanského soudního řádu bylo vůči evropskému právu aplikováno "nediskriminačně", neboť obecné soudy vyšly z judikaturou podpořeného závěru, podle něhož nelze vydat předběžné opatření, jehož obsah by byl totožný s rozhodnutím ve věci samé, čímž by soud de facto předbíhal rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. října 1995, sp. zn. 7 Co 1834/95). Jakkoli Ústavní soud může mít pochybnosti, zda obecné soudy při rozhodování o návrhu stěžovatele na nařízení předběžného opatření dostatečně zvážily hledisko zabránění vzniku, příp. rozšiřování újmy spotřebitelů zastupovaných stěžovatelem (viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cmo 1592/94 ze dne 16. 6. 1995), nelze tvrdit, že svým postupem nerespektovaly princip rovnocennosti - návrhu na nařízení předběžného opatření nebylo vyhověno proto, že nařízení předběžného opatření tak, jak se jej stěžovatel domáhal, by prakticky předjímalo rozhodnutí ve věci samé, nikoliv proto, že se návrh zakládal na nařízení č. 1924/2006 ve spojení s nařízením č. 432/2012, tedy měl základ v evropském a nikoliv vnitrostátním právu. Obecné soudy by stěžovatelovu návrhu na nařízení předběžného opatření nevyhověly ani v případě, že by se jeho nárok zakládal čistě na vnitrostátním právu a nikoliv na nařízení č. 1924/2006 ve spojení s nařízením č. 432/2012, jak ostatně vyplývá i z výše citovaného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích.
Ohledně principu efektivity si Ústavní soud položil otázku, zda aplikace ustanovení §102 občanského soudního řádu v projednávané věci znemožnila, resp. ztížila nároky stěžovatele založené v evropském právu. V této Ústavní soud s odkazem na rozsudek SD EU ve věci Peterbroeck, Van Campenhout & Cie SCS proti Belgii (rozsudek ze dne 14. 12. 1995, sp. zn. C-312/93) připomíná, že "v každé věci, v níž vyvstane otázka, zda vnitrostátní (procesní) ustanovení znemožňuje či nadměrně ztěžuje použití evropského práva, je třeba zohlednit roli takového ustanovení v celém řízení, průběh tohoto řízení a jeho zvláštní rysy před různými vnitrostátními instancemi. Současně je nutno popřípadě zohlednit základní principy vnitrostátního systému ochrany práv, jako je mj. ochrana právní jistoty a princip řádného vedení řízení" (viz bod 14. rozsudku). Tento závěr je podle názoru Ústavního soudu významný i v projednávané věci, neboť účelem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků či vyloučení výkonu soudního rozhodnutí, a jeho smyslem je ochrana toho, kdo o jeho vydání žádá (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 394/01 ze dne 12. 3. 2002). Zvláštní rys řízení o předběžném opatření, především jeho "nedefinitivnost" v rámci celého civilního procesu, pak představuje právě takovou okolnost, kterou je třeba ve světle rozsudku SD EU ve věci Peterbroeck, Van Campenhout & Cie SCS proti Belgii zohlednit při posuzování možného znemožnění či ztížení použití evropského práva. Protože předběžným opatřením se poměry účastníků upravují zatímně, tj. dočasně, nelze jím současně předjímat rozhodnutí soudu ve věci samé. V dané věci tedy skutečnost, že stěžovatelově návrhu na nařízení předběžného opatření nebylo vyhověno, neznamená, že stěžovatel neuspěje v řízení ve věci samé.
Navíc je nutné zaměřit se i na samotný nárok stěžovatele plynoucí z evropského práva, konkrétně z nařízení č. 1924/2006 ve spojení s nařízením č. 432/2012. Po prostudování obou nařízení Ústavní soud konstatuje, že v případě nařízení č. 432/2012 se jedná o předpis čistě technické povahy, jenž pouze v bodě (9) preambule odkazuje na nařízení č. 1924/2006 a jeho cíle; toto nařízení však žádný nárok stěžovatele nezakládá. Co se týká nařízení č. 1924/2006, na něž se odvolává stěžovatel coby na zdroj svých "evropsky" založených nároků, jeho cílem je "zajištění účinného fungování vnitřního trhu, pokud jde o výživová a zdravotní tvrzení, při poskytování vysoké úrovně ochrany spotřebitele" (viz bod (34) preambule a čl. 1 odst. 1 nařízení). V preambuli pak nařízení zmiňuje potřebu chránit spotřebitele před klamavými tvrzeními, a to jak spotřebitele průměrného, tak spotřebitele obzvlášť zranitelné, jako jsou např. děti. Je nesporné, že stěžovatel coby občanské sdružení hájící zájmy spotřebitelů je oprávněn tyto zájmy hájit všemi právními prostředky včetně podáními k soudům a jiným orgánům. Ústavní soud současně zastává názor, že nařízení č. 1924/2006 sice je způsobilé založit subjektivní veřejné právo stěžovatele na označování potravin neklamavě a v souladu s nařízením, je však sporné, zda stěžovatel toto právo může uplatňovat v horizontálním vztahu vůči výrobci takových potravin, a to navzdory skutečnosti, že, jak vyplývá z čl. 288 Smlouvy o fungování Evropské unie, mají nařízení obecnou působnost a jsou závazná v celém rozsahu a přímo použitelná ve všech členských státech, a za adresáta předmětného nařízení č. 1924/2006 tak lze považovat nejen Českou republiku, ale rovněž i žalovaného v řízení před obecnými soudy.
Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že ohledně interpretace čl. 27 nařízení č. 1924/2006 mohou vyvstat pochybnosti co do možnosti (ne)stahovat z trhu výrobky, které nesou výživová tvrzení s nařízením nadále nesouladná, zároveň však stěžovateli připomíná, že je na vnitrostátním soudu, který je "pánem řízení" a nese odpovědnost za rozhodnutí dané věci, aby s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu sám posoudil, zda mu k rozhodnutí ve věci samé pomůže položit předběžnou otázku k SD EU (viz např. rozsudek SD EU ve věci Cabour SA and Nord Distribution Automobile SA proti Arnor "SOCO" SARL ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. C-230/96). Vnitrostátní soud má navíc volnost rozhodnout, ve které fázi řízení předběžnou otázku položí. Tato teze je významná především ve vazbě na závěr SD EU, vyslovený v rozsudku ve věci Hoffmann-La Roche AG proti Centrafarm Vertriebsgesellschaft Pharmazeutischer Erzeugnisse mbH (rozsudek ze dne 24. 5. 1977, sp. zn. 107/76), podle něhož "třetí odstavec č. 177 Smlouvy o založení ES (pozn. ÚS, nyní se jedná o čl. 237 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie) musí být vykládán tak, že národní soud nebo tribunál není povinen předložit soudu otázku týkající se výkladu nebo platnosti ve smyslu tohoto článku, pokud je tato otázka vznesena v prozatímním řízení o předběžném opatření, a to i když rozhodnutí přijaté v rámci tohoto řízení nelze napadnout opravnými prostředky, a to za předpokladu, že každá ze stran je oprávněna podat návrh na zahájení řízení nebo se domáhat zahájení řízení o meritu věci a že během tohoto řízení otázka prozatímně rozhodnutá ve zkráceném řízení může být opětovně posouzena a může být předmětem předběžné otázky podané k Soudu podle čl. 177 (nyní čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie)" (srov. bod 6 rozsudku). Citovaný právní názor SD EU konvenuje výše uvedenému závěru Ústavního soudu, totiž že se stěžovatel může domáhat podání předběžné otázky k SD EU v řízení ve věci samé. Pakliže by obecné soudy stěžovateli nevyhověly bez řádného odůvodnění, může tento jejich postup založit porušení práva na zákonného soudce garantované čl. 38 odst. 1 Listiny a otevřít pro stěžovatele prostor pro podání další ústavní stížnosti.
Výše uvedené závěry se uplatní i ohledně argumentů stěžovatele, směřujících proti usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1883/13 ze dne 28. 11. 2013. Navíc pokud by stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhl zrušení usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1883/13 ze dne 28. 11. 2013, odmítl by Ústavní soud v této části ústavní stížnost pro její nepřípustnost, neboť podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu není odvolání proti jeho usnesení přípustné.
Ústavní soud konečně konstatuje, že neshledává důvod pro položení předběžné otázky k Soudnímu dvoru EU, a to jednak s ohledem na to, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o předběžném opatření, tedy netýká se meritorního posouzení stěžovatelových nároků, jednak na skutečnost, že stěžovatel se prakticky domáhá výkladu zákona o Ústavním soudu, což však SD EU nepřísluší (srov. a contrario čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie).
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanové pro jeho podání zákonem o Ústavním soudu odmítnout.
K návrhu stěžovatele na projednání věci jako naléhavé a neodkladné podle ustanovení §39 a §71d zákona o Ústavním soudu Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na projednání věci jako naléhavé a neodkladné akcesoricky sdílí osud odmítané ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. srpna 2014
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka