ECLI:CZ:US:2014:4.US.69.14.1
sp. zn. IV. ÚS 69/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky Cestovní kancelář FISCHER, a. s., se sídlem Na Strži 65/1702, Praha 4 - Nusle, zastoupené Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1845/2013-332 ze dne 6. 11. 2013, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 33/2011-290 ze dne 2. 10. 2012, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 37 C 38/2007-232 ze dne 21. 7. 2010 a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 238/2009-219 ze dne 13. 4. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 1. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze (dále jen "Městský soud") sp. zn. 37 C 28/2007 Ústavní soud zjistil, že A. S. a J. S. (dále jen "vedlejší účastníci") podali u městského soudu proti stěžovatelce žalobu na ochranu osobnosti, v níž požadovali přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích v rozsahu 2.500.000,- Kč a 1.250.000,- Kč. K porušení osobnostních práv vedlejších účastníků mělo dojít při výletě do Káhiry v rámci zájezdu pořádaného stěžovatelkou, kdy autobus, jímž vedlejší účastníci cestovali, najel ve velké rychlosti na písečnou dunu na vozovce, přičemž vedlejší účastnice utrpěla poranění, mající za následek ochrnutí dolní poloviny těla. Městský soud rozhodl mezitímním rozsudkem č. j. 37 C 38/2007-178 ze dne 20. 2. 2009, že žaloba je co do základu po právu a o výši nemajetkové újmy a o nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání stěžovatelky usnesením č. j. 1 Co 238/2009-219 ze dne 13. 4. 2010 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Městský soud poté rozsudkem č. j. 37 C 38/2007-232 ze dne 21. 7. 2010 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici 1.500.000,- Kč a vedlejšímu účastníkovi 500.000,- Kč; ve zbytku, tzn. co do částky 1.000.000,- Kč (ve vztahu k vedlejší účastnici), resp. 750.000,- Kč (ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi) žalobu zamítl. Proti tomuto rozhodnutí se odvolala stěžovatelka i vedlejší účastníci. Vrchní soud rozsudkem č. j. 1 Co 33/2011-290 ze dne 2. 10. 2012 potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu, v němž byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit každému z vedlejších účastníků částku 400.000,-Kč, a ve zbytku změnil rozsudek městského soudu tak, že se žaloba zamítá. Vedlejší účastníci podali proti tomuto rozhodnutí dovolání, zatímco stěžovatelka jej napadla ústavní stížností. Usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 340/13 ze dne 20. 6. 2013 byla ústavní stížnost stěžovatelky odmítnuta jako nepřípustná, právě s ohledem na probíhající řízení o mimořádném opravném prostředku. Nejvyšší soud následně rozsudkem č. j. 30 Cdo 1845/2013-332 ze dne 6. 11. 2013 dovolání vedlejších účastníků dílem zamítl a dílem odmítl.
Stěžovatelka napadla rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1845/2013-332 ze dne 6. 11. 2013, rozsudek vrchního soudu č. j. 1 Co 33/2011-290 ze dne 2. 10. 2012, rozsudek městského soudu č. j. 37 C 38/2007-232 ze dne 21. 7. 2010 a usnesení vrchního soudu č. j. 1 Co 238/2009-219 ze dne 13. 4. 2010 novou ústavní stížností, neboť měla za to, že těmito rozhodnutími bylo neoprávněně zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 37 odst. 3 Listiny, práva na podnikání ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny a práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny. Stěžovatelka v prvé řadě namítala existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a závěry obecných soudů, týkajících se základu její odpovědnosti. Poukazovala přitom na skutečnost, že fakultativní jednodenní výlet do Káhiry, při němž došlo ke zranění vedlejší účastnice, nebyl součástí cestovní smlouvy a nebyl obsažen ani v cestovním katalogu. Předmětný výlet se uskutečnil na základě smlouvy mezi vedlejšími účastníky a společností Spring Tours Egypt, která nebyla ani zástupcem stěžovatelky, ani jejím subdodavatelem. Závěr obecných soudů, že organizace fakultativního výletu byla závazkem vyplývajícím z cestovní smlouvy mezi vedlejšími účastníky a stěžovatelkou, tedy neodpovídal provedeným důkazům. Stěžovatelka dále obecným soudům vytkla nesprávný, resp. nedostatečně eurokonformní, výklad pojmů "zájezd" a "předem sestavená kombinace služeb", nezohlednění principu proporcionality ve vztahu ke sbíhajícím se nárokům na náhradu škody na zdraví a nárokům z ochrany osobnosti, neprovedení všech důkazů, vztahujících se k okolnostem nehody a případné odpovědnosti Evropské pojišťovny, a konečně i nedostatečné odůvodnění, kdy obecné soudy pouze odkazovaly na zrušený mezitímní rozsudek městského soudu č. j. 37 C 38/2007-178 ze dne 20. 2. 2009. Stěžovatelka v závěru konstatovala, že si je vědoma, v jak špatné situaci se vedlejší účastníci ocitli a že chápe přístup obecných soudů, které se snaží chránit spotřebitele. Ústavní stížnost si nicméně podává proto, aby docílila uznání, že nenese odpovědnost za službu, kterou nezajišťovala ani nenabízela. Jinými slovy řečeno: došlo-li k nehodě v průběhu výletu zakoupeného od třetí osoby, nemůže být stěžovatelka činěna odpovědnou jen proto, že se tak stalo na zájezdu, který organizovala. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby svým nálezem napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k posouzení námitek v ní obsažených.
Ústavní soud zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Pokud jde o nesouhlas stěžovatelky se způsobem, jímž obecné soudy hodnotily důkazy a s právními závěry, k nimž tyto na základě hodnocení důkazů dospěly, Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo. Obecné soudy se procesní obranou stěžovatelky pečlivě zabývaly a své závěry, vedoucí k částečnému vyhovění žalobě vedlejších účastníků, logicky a přesvědčivě zdůvodnily. Jestliže se neomezily toliko na formální posouzení odpovědnosti stěžovatelky, nýbrž vycházely ze souhrnu všech okolností, za nichž byl výlet vedlejšími účastníky objednán, nelze jim v tomto ohledu z hlediska ústavněprávního nic vytknout. Ústavní soud tedy neshledal existenci stěžovatelkou tvrzeného extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry, resp. mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými skutkovými zjištěními, proto mu nepříslušelo závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat.
Žádné pochybení Ústavní soud nespatřuje ani v odkazu na zrušený mezitímní rozsudek, neboť na tento je třeba nahlížet v souvislosti se zrušujícím usnesením vrchního soudu č. j. 1 Co 238/2009-219 ze dne 13. 4. 2010. Odvolací soud se v něm se závěry soudu prvního stupně co do odpovědnosti stěžovatelky za tvrzený zásah plně ztotožnil (str. 4 usnesení) a ke zrušení mezitímního rozsudku přistoupil jen proto, že městský soud opomenul některé další okolnosti nezbytné pro rozhodnutí o základu nároku. Za těchto okolností bylo přípustné, aby obecné soudy na závěry, na nichž ani další průběh řízení nic nezměnil, pro stručnost odkázaly.
Lze tedy uzavřít, že stěžovatelka prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice se závěry obecných soudů v rovině podústavní a na opakování námitek, s nimiž se již obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly, stavěla Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo uvedeno výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu