ECLI:CZ:US:2014:4.US.843.14.1
sp. zn. IV. ÚS 843/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Michaelou Židlickou o ústavní stížnosti M. T., zastoupeného JUDr. Richardem Malečkem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 6, Shiran Tower, Lužná 716/2, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 3. 12. 2013 č. j. 55 To 567/2012-682 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 10. 2012 č. j. 6 T 239/2011-642, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud obdržel dne 5. 3. 2014 podání, ve kterém stěžovatel namítá porušení čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na účinné opravné prostředky, zaručeného čl. 13 Úmluvy a čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, jakož i porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů a navrhuje proto jejich zrušení.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 10. 2012 č. j. 6 T 239/2011-642 byl stěžovatel uznán vinným v bodě 1) trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, v bodech 2) až 13) zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužívání podle §187 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a v bodě 14) přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let. Výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále bylo stěžovateli uloženo ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě. Stěžovatelem podané odvolání Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením ze dne 3. 12. 2013 č. j. 55 To 567/2012-682 zamítl.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu napadl dovoláním podaným dne 6. 2. 2014 k Nejvyššímu soudu a návazně nyní napadl rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu rovněž ústavní stížností ze dne 28. 2. 2014. Stěžovatel odůvodňuje současné podání dovolání a ústavní stížnosti tím, že dovolání k Nejvyššímu soudu podal z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, tedy pro nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení. K tomu dodává, že podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Stěžovatel je však přesvědčen, že v jeho věci jsou splněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti, a to ve smyslu ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně jeho práv poskytuje, neboť jeho ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Napadeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel v tomto ohledu v ústavní stížnosti vytýká, že soudy hodnotily důkazy svévolně, nepřípustně dotvářely skutkový stav a zcela pominuly další předložené důkazy svědčící v jeho prospěch. Napadenými rozhodnutími obecných soudů tak byla porušena stěžovatelova základní práva na spravedlivý proces a účinné opravné prostředky a podání ústavní stížnosti je proto na místě a odpovídá výše citovaným ustanovením zákona o Ústavním soudu.
II.
4. Ústavní soud, předtím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
5. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel v posuzované věci podal vedle ústavní stížnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, o němž Nejvyšší soud do dnešního dne nerozhodl.
6. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
7. V uvedeném ustanovení zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Ústavní stížnost je tak krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, jestliže náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná a příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (srov. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména pak obecné justice (srov. čl. 4 Ústavy).
8. Otázkou (ne)přípustnosti ústavní stížnosti v trestních věcech v souvislosti s podáním dovolání se podrobně zabýval Ústavní soud ve stanovisku pléna Ústavního soudu k nepřípustnosti ústavní stížnosti v trestních věcech v případě nepodání dovolání (viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publ. 40/2014 Sb.). V uvedeném stanovisku plénum Ústavního soudu uvádí, že "z dikce ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, jednoznačně vyplývá povinnost stěžovatelů vyčerpat všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje - tedy i mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání v trestních věcech, pokud je dovolání v dané věci přípustné. ... ústavní stížnost je prostředkem ochrany práv, který je subsidiární ke standardním "neústavním" institutům. Především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li dosaženo nápravy v rámci režimu obecného soudnictví, může se v rozsahu omezeném hledisky ústavnosti uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu."
9. Stěžovatel k uvedené nepřípustnosti ústavní stížnosti v jeho věci argumentuje tvrzením, že jeho stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K této jeho argumentaci Ústavní soud uvádí, že možnost přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti za situace, kdy tato podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou je však třeba, jako výjimku z obecného pravidla, vykládat restriktivně (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 193/94, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že k aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je možno přistoupit zejména tehdy, jestliže nelze od dalšího postupu ve věci, a to ani před obecnými soudy, očekávat efektivní ochranu ústavně zaručených práv. Naplnění této podmínky Ústavní soud spatřuje dále v případech, kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost, případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům (viz nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 38/95, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
10. Ústavní soud proto zvážil, zda v nyní posuzované stěžovatelově věci ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a dospěl k závěru, že o takovou situaci se v projednávané věci nejedná a stěžovatel ani tvrzený přesah vlastních zájmů v ústavní stížnosti nijak nedokládá. Za dané procesní situace a v rámci vymezeném argumentací ústavní stížnosti nelze dojít k závěru, že nastal stav, kdy se ochrany práva není možné domáhat zákonným procesním způsobem.
11. K tomu Ústavní soud dodává, že podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí i mimořádný opravný prostředek, přičemž řízení o dovolání jako o mimořádném opravném prostředku není zde mezi vyloučenými prostředky k ochraně práva uvedeno. Podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není důvod, neboť i za situace, kdy by dovolací soud rozhodl, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 634/04 nebo sp. zn. IV. ÚS 448/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
12. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak Ústavní soud rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a také nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání. K tomu však, jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je tak za dané situace předčasné.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud, respektuje doktrínu minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, aniž by se mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, předmětnou ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2014
Michaela Židlická, v. r.
soudkyně zpravodajka