ECLI:CZ:US:2014:4.US.89.14.1
sp. zn. IV. ÚS 89/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Jana Růžičky, zastoupeného Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem Komořanská 63, Praha 4, proti výroku pod bodem II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. června 2013 č. j. 54 EXE 617/2013-26 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2013 č. j. 18 Co 336/2013-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. ledna 2014 a doplněna podáním doručeným dne 8. ledna 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2013 č. j. 18 Co 336/2013-45 bylo změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. června 2013 č. j. 54 EXE 617/2013-26 ve výroku pod bodem II. o nákladech řízení tak, že oprávněnému se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Městský soud v Praze při odůvodnění napadeného výroku pouze odkázal na ustanovení §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), aniž by uvedl konkrétní důvody zvláštního zřetele hodné na straně obou účastníků, které ho k aplikaci tohoto zákonného ustanovení v daném případě vedly. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že na straně státu takové důvody nejsou. Podle názoru stěžovatele je rozhodnutí Městského soudu v Praze v otázce nákladů předmětného exekučního řízení opírající se o ustanovení §150 o. s. ř. zatíženo prvkem svévole následkem interpretace a aplikace zákona, která jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, v extrémním nesouladu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod, jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsenzuálně akceptovaném významu.
III.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1216/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a, se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou zcela výjimečné (např. sp. zn. II. ÚS 598/2000, III. ÚS 727/2000, III. ÚS 619/2000, I. ÚS 633/05).
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ustanovení §150 o. s. ř.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení §150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především soudům, které nejlépe znají konkrétní okolnosti případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv.
Je zásadně věcí soudu případ projednávajícího uvážit, zda dané ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 37/02). Vymezování obsahu tohoto neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. sp. zn. I. ÚS 389/05).
Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov. sp. zn. III. ÚS 727/2000). Současně však Ústavní soud dodává, že pokud soud nezjistí žádné důvody, pro které by nemusel zcela či zčásti náhradu nákladů řízení ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř. přiznat, není jeho povinností, aby zevrubně vysvětloval, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto zákonného ustanovení nepřistoupil (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 397/05).
V souzené věci Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí vyšel z toho, že procesní zavinění za zastavení exekučního řízení je nutno spatřovat na straně povinného, v důsledku toho pak podle ustanovení §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. oprávněnému vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud se však současně ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že pro rozhodnutí o nákladech řízení jsou významné další okolnosti, zejména počet tří samostatných exekučních řízení zahájených na základě jednoho exekučního titulu mezi týmiž účastníky. Vedle toho jsou pak významnými i časové souvislosti, za kterých oprávněný nárokuje náklady v jednotlivých exekučních řízeních. Ze shora uvedeného časového sledu je podle odvolacího soudu zřejmé, že oprávněný měl návrhy na zahájení exekučních řízení již připravené (údaj v e-mailu o zaslání exekuční žaloby sp. zn. AK 49/2013 ze dne 8. března 2013) a podal je ihned po nabytí vykonatelnosti exekučního titulu v době, kdy finanční plnění již bylo z účtu povinného odepsáno. Z podání oprávněného zároveň neplyne, že by za účelem urychlení poskytl ke splnění dluhu součinnost například uvedením bankovního spojení apod. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu správně zohlednil obsah nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1881/11. V této věci si oprávněný počínal tak, aby se neúčelně vynaložené náklady staly faktickou sankcí vůči státu a současně představovaly nepřiměřený zdroj zisku pro stranu oprávněnou. Přitom v souběžně vedeném exekučním řízení oprávnění nárokují za právní zastoupení částku přes 22 000,- Kč. Všechny tyto okolnosti vedly odvolací soud k závěru o splnění podmínek pro mimořádnou aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Odvolací soud proto uzavřel, že soud prvního stupně rozhodl ve výsledku věcně správně, avšak bylo třeba upravit formulačně výrok o nákladech řízení tak, aby odpovídal právě ustanovení §150 o. s. ř.
Ústavní soud ověřil, že ve věci jednající soudy svá rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodnily. Do závěrů těchto soudů Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, neboť v jeho argumentaci neshledal žádný protiústavní exces.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu