ECLI:CZ:US:2014:4.US.9.13.1
sp. zn. IV. ÚS 9/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, ve věci stěžovatele R. S., právně zastoupeného advokátem Mgr. Narcisem Tomáškem, Masarykovo nám. 193/20, Děčín, proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 20. 6. 2001 sp. zn. 3 T 138/2001, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 2. 2002 sp. zn. 12 To 403/2001 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2008 sp. zn. 3 Tdo 853/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 2. 1. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově byl stěžovatel uznán vinným, že společně s M. G., K. R. a F. Š. společně po předchozí domluvě odcizili z odstavné plochy u domu v Jánských Lázních zaparkovaný osobní automobil v hodnotě cca 370.000,- Kč. Dále byl stěžovatel uznán vinným společně s K. R. a F. Š., že společně v přesně nezjištěné době v Peci pod Sněžkou odcizili společně po předchozí domluvě z parkoviště U Kapličky osobní automobil Volskswagen Passat v hodnotě 429.400,- Kč. Za své jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců. Stěžovatel neúspěšně využil jak odvolání, tak i dovolání.
Pochybení obecných soudů spatřuje stěžovatel především v tom, že tyto nehodnotily důkazy jak ve vzájemné souvislosti, tak jednotlivě. Napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, s tím, že stěžovatel nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu. Na základě provedeného dokazování nebylo prokázáno, že by stěžovatel spáchal trestný čin, jenž je mu kladen za vinu. Pokud je stěžovatel usvědčován výpovědí spolupachatele Š. z přípravného řízení, tak tuto výpověď považuje stěžovatel za vymyšlenou, a to i s ohledem na vysvětlení samotného Š. Stěžovatel dále namítá, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť o výslechu spolupachatele Š. nebyl vyrozuměn v přípravném řízení jeho obhájce. Dále se namítá krácení práv na obhajobu s ohledem na návrh na doplnění dokazování, když stěžovatel navrhoval výslech Martina Hošny, který měl potvrdit, že v době odcizení předmětných automobilů byl odsouzený v Děčíně. Závěrem stěžovatel namítl, že v době, kdy byl ve vazební věznici, se dozvěděl, že za ta samá jednání byl trestně stíhán jiný pachatel v jiné věci.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel spáchal trestný čin, z něhož je viněn, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že vznesené námitky představují jen opakování námitek z řízení před obecnými soudy. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu vyplývá, že sporná výpověď spolupachatele Š. byla učiněna za přítomnosti jeho právní zástupkyně a není tak třeba pochybovat o její důkazní hodnotě. Za předpokladu, že by ze strany policejních orgánů byl na vyslýchaného činěn jakýkoliv nátlak, lze předpokládat, že by právní zástupkyně vznesla námitku již v průběhu řízení. Stejně tak nelze přisvědčit námitce týkající se přizvání právního zástupce stěžovatele k výslechu spoluobviněného. Nutno podotknout, že tato povinnost by pro policejní orgány vznikla pouze v případě, že by o to obviněný, resp. jeho právní zástupce, výslovně požádal. Z ústavní stížnosti však nic takového neplyne. Závěrem je třeba se pozastavit také nad navrženým a neprovedeným důkazem výslechu Martina Hošny. Za situace, že obecný soud zamítne některý z důkazních návrhů obviněného, je jeho povinností se v rámci svého odůvodnění vypořádat s tím, jaké důvody ho k tomuto postupu vedly. Z odůvodnění napadených rozhodnutí nic takového nevyplývá a toto je jim třeba vytknout. S ohledem na konkrétní okolnosti případu, spočívající především ve výpovědi spoluobviněného Š., nelze dospět k závěru, že by nepřipuštění výslechu Martina Hošny mohlo zásadním způsobem ovlivnit rozhodnutí obecných soudů. Z toho důvodu je Ústavní soud toho názoru, že stěžovatelem namítnuté porušení práv není natolik intenzivní, aby bylo lze hovořit o zásahu do ústavně zaručeného práva.
Podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu