ECLI:CZ:US:2014:4.US.959.12.1
sp. zn. IV. ÚS 959/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky D. S. Leasing, a. s., se sídlem Londýnské nám. 2, Brno, zastoupené Mgr. Marianem Jeřábkem, advokátem se sídlem Jakubské nám. 4, Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 10 Co 545/2011-41 ze dne 31. 10. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 15. 3. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") pro rozpor s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") sp. zn. 29 EXE 3909/2010 Ústavní soud zjistil, že okresní soud usnesením č. j. 29 EXE 3909/2010-19 ze dne 27. 9. 2010 nařídil exekuci na majetek povinných MOSKI CENTRA, s. r. o., a Bc. Tomáše Moskaly (dále jen "vedlejší účastníci") podle notářského zápisu č. j. NZ 271/2008, N 296/2008 ze dne 1. 4. 2008 sepsaného notářem JUDr. Přemyslem Kalousem k uspokojení pohledávky stěžovatelky ve výši 179.093,- Kč s příslušenstvím a pro náklady exekuce. Vedlejší účastníci podali proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání a krajský soud usnesením č. j. 10 Co 545/2011-41 ze dne 31. 10. 2011 změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že návrh na nařízení exekuce na majetek povinných se zamítá, stěžovatelka je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud dovodil, že notářský zápis není exekučním titulem, neboť neobsahuje údaj o tom, jak byla ověřena totožnost účastníků notářského zápisu [§63 odst. 1 písm. e) zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "notářský řád")]. Údaj v notářském zápise, že se tak stalo "předepsaným způsobem" nepostačuje, neboť v §64 notářského řádu jsou uvedeny dva možné způsoby ověření totožnosti, a to platným úředním průkazem nebo svědectvím dvou osob. Je proto třeba, aby v notářském zápise bylo konkrétně uvedeno, kterým z těchto způsobů byla totožnost účastníků ověřena. Krajský soud v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 370/2007 ze dne 22. 8. 2007.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí krajského soudu ústavní stížností, jejíž podstatou bylo tvrzení, že není-li v notářském zápisu jakákoliv zmínka o svědcích, je zřejmé, že totožnost účastníků byla prokázána platným občanským průkazem. Závěr krajského soudu o nevykonatelnosti notářského zápisu tedy nebyl správný. Stěžovatelka dále poukázala na skutečnost, že neměla možnost na argumentaci obsaženou v napadeném rozhodnutí nijak reagovat, neboť krajský soud opřel své rozhodnutí o zcela odlišné důvody, než jaké uváděli ve svém odvolání vedlejší účastníci. Postupem odvolacího soudu tak byla porušena zásada dvouinstančnosti soudního řízení. Stěžovatelka měla rovněž za to, že byla krajským soudem nesprávně poučena o opravných prostředcích. Krajský soud uvedl, že proti jeho rozhodnutí není přípustné dovolání, přestože přípustnost tohoto mimořádného prostředku vyplývala z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen "občanský soudní řád"). Stěžovatelka v této souvislosti podotkla, že podala souběžně s ústavní stížností i dovolání a navrhla přerušení řízení o ústavní stížnosti do doby, než Nejvyšší soud o dovolání rozhodne.
II.
Ústavní soud přípisem ze dne 22. 3. 2012 sdělil právnímu zástupci stěžovatelky, že řízení formálně nepřeruší, nicméně nebude ve věci činit žádné další úkony, dokud Nejvyšší soud o podaném dovolání nerozhodne. Právnímu zástupci stěžovatelky bylo uloženo, aby Ústavní soud informoval, až tato skutečnost nastane.
Přípisem ze dne 18. 12. 2013 sdělil právní zástupce stěžovatelky Ústavnímu soudu, že dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 1295/2012-71 ze dne 22. 5. 2012 odmítnuto. Nejvyšší soud odkázal na ustanovení §238a odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění od 1. 7. 2009, z nějž vyplývá, že dovolání není přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce).
III.
Ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k přezkumu námitek v ní obsažených.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Ústavní soud se již v minulosti v obecné rovině ztotožnil s názorem Nejvyššího soudu, dle nějž je exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti exekučním titulem jen tehdy, má-li veškeré formální i materiální náležitosti, a pokud některá chybí, vlastnost přímé vykonatelnosti s ním nelze spojovat a takový zápis není ani veřejnou listinou (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1005/12 ze dne 31. 1. 2013, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Tento právní názor byl nicméně v citovaném nálezu a v navazující judikatuře korigován ve prospěch méně formalistického přístupu v tom smyslu, že chybí-li v notářské listině náležitost, která je jen málo významná, může přesto - s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu - jít o listinu veřejnou (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2525/2013 ze dne 31. 10. 2013, dostupné na http://www.nsoud.cz). Takto byl shledán nepřiměřeně formalistickým požadavek, aby notářský zápis obsahoval výslovný údaj, že úřední doklad, na jehož základě byla ověřena totožnost účastníků, byl dokladem platným (srov. dále nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 925/13 ze dne 4. 7. 2013 a II. ÚS 924/13 ze dne 21. 11. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Předmětem sporu v nyní projednávané věci byl výklad ustanovení §63 odst. 1 písm. e) notářského řádu (ve znění do 31. 12. 2013), dle nějž musí notářský zápis obsahovat údaj, jak byla ověřena totožnost účastníků, svědků, důvěrníků a tlumočníků. Konkrétně se jednalo o otázku, zda postačuje, je-li v notářském zápisu uvedeno, že totožnost byla ověřena "předepsaným způsobem". Krajský soud vyslovil právní názor, že takový údaj nepostačuje; stěžovatelka s tím však nesouhlasila a namítala porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Dle ustálené judikatury Ústavního soudu přichází v souvislosti s nesprávným právním posouzením věci v úvahu porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však zjištěno nebylo. Závěr krajského soudu, že z citovaného zákonného ustanovení vyplývá požadavek konkretizace zákonného způsobu ověření totožnosti, plně odpovídá dikci této normy i jejímu smyslu, jímž je navést exekuční soud, který přezkoumává splnění podmínek pro nařízení a vedení exekuce, ke správným důkazním prostředkům v případě zpochybnění totožnosti účastníka zápisu. Stěžovatelka v této souvislosti uváděla, že nejsou-li v zápise zmíněni svědci, lze učinit jednoznačný závěr o tom, že totožnost byla ověřena na základě občanského průkazu. Toto tvrzení nepostrádá jistou empirickou relevanci, neboť v drtivé většině případů skutečně dochází k ověření totožnosti prostřednictvím platného úředního dokladu. Údaj uvedený v předmětném notářském zápise je však natolik neurčitý, že nelze vyloučit ani možnost, že došlo k ověření totožnosti prostřednictvím svědků, jejichž jména nebyla v notářském zápise zaznamenána. Nejde přitom o vadu ryze formální (jako v případě sp. zn. II. ÚS 1005/12, II. ÚS 924/13, III. ÚS 925/13), nýbrž o absenci náležitosti, která může mít význam pro odstranění případných pochybností o totožnosti účastníků zápisu. Za daných okolností Ústavní soud neshledal nic, co by mohl závěru krajského soudu, že notářský zápis nebyl způsobilým exekučním titulem, z ústavněprávního hlediska vytknout.
K námitce stěžovatelky, že nemohla uplatnit své argumenty v řízení před obecnými soudy, Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelka uvedla své výhrady vůči právnímu názoru krajského soudu v ústavní stížnosti, Ústavní soud se těmito výhradami zabýval a neshledal je přiléhavými. Případná kasace napadeného rozhodnutí by tedy měla pouze formální charakter a nemohla by v konečném důsledku zlepšit postavení stěžovatelky. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce, že stěžovatelka byla krajským soudem nesprávně poučena o přípustnosti opravného prostředku. V tomto ohledu je možno v plném rozsahu odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 1295/2012-71 ze dne 22. 5. 2012, jímž bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto.
Lze tedy uzavřít, že Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu proto než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu