ECLI:CZ:US:2014:Pl.US.46.13.1
sp. zn. Pl. ÚS 46/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Ludvíka Davida, Jana Filipa, Vlasty Formánkové, Jaroslava Fenyka, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Milady Tomkové, Jiřího Zemánka a Michaely Židlické o návrhu stěžovatele Ing. Zdeňka Čepka, právně zastoupeného Mgr. Petrem Řehákem, advokátem se sídlem Újezd 19, Praha 1, na obnovu řízení před Ústavním soudem vedeného pod sp. zn. I. ÚS 1589/09, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Státního fondu životního prostředí jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Obnova řízení ve věci ústavní stížnosti navrhovatele, rozhodnuté Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 1589/09, se povoluje.
II. Usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1589/09 se ruší.
III. V řízení ve věci původně rozhodnuté pod sp. zn. I. ÚS 1589/09 bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 46/13.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace návrhu a zjištění z něj učiněná
1. Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 10. 10. 2013 se navrhovatel domáhá obnovy řízení o ústavní stížnosti, které skončilo usnesením ze dne 13. 8. 2009 č. j. I. ÚS 1589/09-18, jímž Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnost stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2009 č. j. 36 Co 114/2008-137. Navrhovatel žádá, aby Ústavní soud v obnoveném řízení zrušil uvedené usnesení Ústavního soudu, přičemž se odvolává na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Čepek proti České republice ze dne 5. září 2013 č. 9815/10, v němž Evropský soud pro lidská práva shledal porušení základního práva navrhovatele zaručeného článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V uvedeném rozsudku soud také zamítl návrh na přiznání spravedlivého zadostiučinění.
2. Ústavní soud konstatuje, že podmínky obnovy řízení podle ustanovení §119 až §119b zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byly v projednávaném případě splněny.
3. Evropský soud pro lidská práva je mezinárodním soudem, jehož rozhodnutí jsou pro Českou republiku závazná [srov. článek 87 odst. 1 písm. i) Ústavy, ustanovení §117 zákona o Ústavním soudu a článek 46 odst. 1 Úmluvy].
4. Návrh na obnovu řízení byl podán oprávněnou osobou a včas (srov. ustanovení §119 odst. 2 a 3 zákona o Ústavním soudu). Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Čepek proti České republice ze dne 5. září 2013 č. 9815/10 se stal konečným po uplynutí tříměsíční lhůty dle článku 44 odst. 2 písm. b) Úmluvy, tedy dne 5. prosince 2013.
5. Návrh byl shledán přípustným podle ustanovení §119a zákona o Ústavním soudu, neboť následky porušení základního práva navrhovatele na spravedlivý proces zakotveného v článku 6 odst. 1 Úmluvy trvají a nebyly dostatečně napraveny ani Evropským soudem pro lidská práva, který ve výroku 3. svého rozsudku zamítl návrh na přiznání spravedlivého zadostiučinění, jež dle stěžovatele mělo spočívat v náhradě majetkové škody ve výši 2 954 360 Kč. Jde o náklady řízení stěžovatele sestávající ze zastoupení před soudem I. stupně a před soudem odvolacím a zaplaceného soudního poplatku z podaného odvolání. Ve svém rozsudku Evropský soud pro lidská práva výslovně připomenul, že "dne 1. ledna 2013 vstoupil v platnost zákon č. 404/2012 Sb., kterým byl změněn mimo jiné §119 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení může účastník jakéhokoli řízení (nejen trestního) podat návrh na obnovu řízení před Ústavním soudem, jakmile mezinárodní soud shledá, že bylo porušeno jeho lidské právo nebo základní svoboda zásahem veřejné moci. Zrušil-li Ústavní soud na základě návrhu na obnovu řízení své předchozí rozhodnutí, znovu projedná původní ústavní stížnost, přičemž vychází z právního názoru mezinárodního soudu."
6. Z ústavní stížnosti, návrhu na obnovu řízení, jeho příloh, spisu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1589/09 a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 20 C 103/2005 zjistil Ústavní soud následující.
7. Stěžovatel byl statutárním orgánem společnosti Suprex, spol. s r. o., které Státní fond ochrany životního prostředí České republiky, státní organizace (dále jen "Fond"), poskytl půjčku ve výši 37 500 000 Kč. Stěžovatel se za splacení této částky zaručil zástavní smlouvou ze dne 26. 6. 1995, kterou se zavázal, že veškeré pohledávky zástavního věřitele uspokojí, jestliže je neuspokojí dlužník, a k zajištění tohoto závazku zastavil ve prospěch zástavního věřitele nemovitosti ve smlouvě uvedené. V roce 1998 bylo se společností Suprex, spol. s r. o., zahájeno konkursní řízení. Fond se pokusil vymoci v rámci konkursního řízení splacení půjčky (včetně úroků) v celkové výši 49 943 791,66 Kč. Z pohledávky pak na základě rozvrhu zpeněženého majetku obdržel částku 4 339 707,16 Kč.
8. Žalobou podanou u Okresního soudu v Mladé Boleslavi se Fond domáhal vůči stěžovateli uhrazení částky 33 160 292,84 Kč s úrokem z prodlení a penále za každý den prodlení z částky v žalobě specifikované, a to z titulu ručitelského prohlášení k zástavní smlouvě uzavřené dne 26. 6. 1999, kterým stěžovatel ručil za splnění závazku společnosti Suprex, spol. s r. o. Po vyslovení místní nepříslušnosti Okresního soudu v Mladé Boleslavi byla žaloba postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1, který dne 27. 4. 2007 platebním rozkazem uložil stěžovateli zaplatit žalobci částku 33 160 292,84 Kč s příslušenstvím. Na základě odporu podaného stěžovatelem bylo řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 ukončeno rozsudkem ze dne 30. 4. 2007 č. j. 20 C 103/2005-74, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci částku 33 144 542,84 Kč s příslušenstvím a soudní poplatek ve výši 1 000 000 Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 1. K odvolání stěžovatele pak Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 2009 č. j. 36 Co 114/2008-137 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ve vyhovujícím výroku (ad I.) žalobu zamítl (z důvodu promlčení nároku), v nákladovém výroku (ad II.) povinnost k zaplacení soudního poplatku stěžovateli neuložil a konečně nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (ad III.).
9. Odvolací soud o nákladech řízení rozhodl za použití §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), tedy odchylně od obecného pravidla uvedeného v §142 odst. 1 o. s. ř. Postup dle §150 o. s. ř. odůvodnil odvolací soud takto:
"Jakkoli žalovaný byl ve výsledku řízení úspěšný a ve smyslu ust. §142 odst. 1 o. s. ř. by mu náleželo právo na náhradu nákladů řízení, odvolací soud je toho názoru, že s ohledem na personální propojení osoby žalovaného se společností Suprex s r. o., tj. dlužníkem, jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné, pro které lze procesně úspěvšímu žalovanému podle §150 a §224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznat. Za situace, kdy dluh společnosti, jejímž byl žalovaný statutárním orgánem, představuje vůči žalobci několik desítek milionů korun a v konkursním řízení došlo k uspokojení žalobce jen v minimálním rozsahu, bylo by přiznání nákladů řízení žalovanému v předmětném řízení nepochybně v rozporu s dobrými mravy."
10. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení ústavní stížnost. Dovolával se práva na spravedlivý proces a zásady rovnosti stran a zpochybnil názor odvolacího soudu, pokud jde o existenci důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. S poukazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 828/06, III. ÚS 1378/07 a IV. ÚS 215/09 si výslovně stěžoval, že mu odvolací soud předem neumožnil vyjádřit se k použití ustanovení §150 o. s. ř. o možnosti použít moderačního práva.
11. Usnesením sp. zn. I. ÚS 1589/09 ze dne 13. 8. 2009 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť neshledal porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud ve věci zaujal názor, že "v projednávaném případě však nelze dovodit, že by Městský soud v Praze o použití §150 OSŘ rozhodl, aniž by se zabýval veškerými okolnostmi případu. V rámci své úvahy posuzoval jak celkovou výši nákladů řízení, tak i majetkové poměry účastníků řízení a možný dopad přiznání či naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení u toho kterého účastníka. Jeho postup je též dostatečně přesvědčivě odůvodněn, přičemž z odůvodnění jeho rozsudku srozumitelně vyplývá, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil. Jeho závěru, že přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli v situaci, kdy jako tehdejší statutární orgán společnosti Suprex spol. s r. o. získal od žalobce mnohamilionovou částku, splacenou pouze z minimální části v rámci konkurzního řízení, by odporovalo dobrým mravům, nelze z hlediska výše uvedeného (okolností souvisejících s předprocesním stadiem sporu, které vedly k soudnímu uplatnění nároku), z ústavněprávního hlediska cokoli upřít."
II.
Řízení před mezinárodním soudem
12. Ve stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") stěžovatel namítal, že na něj byla podána žaloba ze strany státního orgánu, který ho označil za odpovědného za dluhy třetí osoby, i když tato žaloba byla od samého počátku odsouzena k neúspěchu z důvodu promlčení. Dále se domníval, že odvolací soud neměl použít §150 o. s. ř., jehož aplikace je podle něj omezena jen na výjimečné případy. Stěžovatel zdůraznil zejména skutečnost, že přestože soud znal jeho majetkové poměry, pro něž byl osvobozen od velké části nákladů odvolacího řízení, nevzal je v úvahu, čímž své rozhodnutí zatížil prvky svévole. Stěžovatel rovněž namítal, že on sám ani jeho právní zástupce nemohli předpokládat, že soud v této věci použije ustanovení §150 o. s. ř., a proto neměli ani možnost se k této otázce jakkoli vyjádřit. Za vyjádření nelze považovat požadavek na náhradu nákladů zastoupení stěžovatele, předložený na jednání dne 12. února 2009. Stěžovatel se domníval, že jeho právo na spravedlivý proces nebylo odvolacím soudem respektováno a že toto pochybení nemohlo být napraveno v rámci řízení před Ústavním soudem, neboť ten není příslušný bezprostředně rozhodovat o nákladech řízení.
13. Evropský soud rozsudkem ve věci Čepek proti České republice ze dne 5. září 2013 č. 9815/10 rozhodl, že došlo k porušení základního práva stěžovatele zaručeného článkem 6 odst. 1 Úmluvy.
14. V uvedeném rozsudku Evropský soud konstatoval, že podle §142 odst. 1 o. s. ř. platí náklady řízení úspěšné strany obvykle neúspěšný účastník. Ustanovení §150 o. s. ř. opravňuje soudy učinit z tohoto pravidla výjimku, když existují důvody hodné zvláštního zřetele. Podle výkladu tohoto ustanovení mohou vnitrostátní soudy, které rozhodují ve věci nákladů řízení, zohlednit zejména dopad rozhodnutí na majetkovou, sociální a osobní situaci účastníků řízení, vzít v úvahu okolnosti vedoucí k zahájení řízení nebo chování účastníků během řízení a následně tomu přizpůsobit své rozhodnutí. Na základě tohoto ustanovení rozhodl odvolací soud v projednávané věci tak, že stěžovateli nepřizná právo na náhradu nákladů řízení před oběma instancemi, aniž mu umožnil se k této otázce vyjádřit.
15. Evropský soud dále uvedl, že není sporu o tom, že odvolací soud měl pravomoc použít z moci úřední ustanovení §150 o. s. ř. Otázkou není ani to, zda z pohledu práva na kontradiktorní řízení soud postupoval svévolně nebo zjevně nerozumně [viz k ustanovení podobnému §150 o. s. ř., Pyrobatys, A. S. v reštrukturalizácii proti Slovensku (rozh.), č. 40050/06, §65, 3. listopadu 2011]. Z hlediska práva na kontradiktorní řízení je jediným sporným bodem skutečnost, že účastníci řízení nebyli informováni o tom, že odvolací soud má v úmyslu použít ustanovení §150 o. s. ř.
16. Charakteristickým znakem §150 o. s. ř. je oprávnění dané soudu, umožňující učinit výjimku z obecné zásady, podle níž neúspěšný účastník hradí náklady úspěšného účastníka, stanovené podle §142 odst. 1 o. s. ř. Aplikace ustanovení §150 o. s. ř. je za splnění zákonných podmínek plně v diskreční pravomoci soudu.
17. Podle názoru Evropského soudu je třeba zohlednit skutečnost, že v souladu s judikaturou Ústavního soudu je soud, který má v úmyslu použít ustanovení §150 o. s. ř., povinen "vytvořit procesní prostor" umožňující účastníkům řízení vyjádřit své stanovisko k případnému použití tohoto ustanovení. I když zkušený právní zástupce ví o tom, že soud může použít ustanovení §150 o. s. ř., a může kdykoli z vlastního popudu sdělit stanovisko svého klienta k této otázce, lze nicméně na základě výše uvedené judikatury v této záležitosti očekávat, že účastník (jeho zástupce) bude výslovně vyzván, aby se k této otázce vyjádřil. Nelze tedy vytýkat účastníkovi, v daném případě stěžovateli, že jen požaduje použití obecného pravidla pro náhradu nákladů řízení v případě úspěchu ve sporu, stanoveného v §142 odst. 1 o. s. ř.
18. Při odůvodnění použití ustanovení §150 o. s. ř. v neprospěch stěžovatele odvolací soud odkázal na skutečnost, že stěžovatel byl členem statutárního orgánu dlužníka protistrany. Evropský soud je však toho názoru, že stěžovatel nemusel nutně předpokládat, že tato skutková okolnost bude mít při rozhodování o nákladech řízení určující význam. Domnívá se rovněž, že stěžovatel nemusel nutně očekávat, že proti němu bude použita argumentace o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy v řízení, které nezahájil a v němž žalobce neuspěl z objektivního důvodu promlčení.
19. Podle Evropského soudu nebyl zanedbatelný ani význam výše náhrady nákladů řízení. Náklady řízení vynaložené stěžovatelem podle něj celkem činily 2 954 360 Kč (přibližně 113 700 €). Kdyby soud býval použil obecné pravidlo dle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., stěžovatel by obdržel náhradu této částky (s výhradou, že soud tuto částku ověří). Z důvodu použití ustanovení §150 o. s. ř. nese tyto náklady stěžovatel.
20. Vzhledem k zákonným ustanovením v otázce nákladů řízení, k judikatuře Ústavního soudu v oblasti dodržování práva na spravedlivý proces, k povaze okolností, na jejichž základě odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, a vzhledem k významu této věci pro stěžovatele se Evropský soud domnívá, že z práva na kontradiktorní řízení v této věci vyplývá, že stěžovatel měl právo být výslovně vyzván, aby ve vhodném okamžiku vyjádřil své stanovisko ohledně případného použití ustanovení §150 o. s. ř.
III.
Projednání a rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení před Ústavním soudem
21. Ústavní soud zaslal návrh na obnovu řízení k vyjádření účastníku a vedlejšímu účastníku řízení, kterými jsou dle §119 odst. 5 zákona o Ústavním soudu Městský soud v Praze a Státní fond životního prostředí. Městský soud v Praze pouze odkázal na závěry, které vyjádřil ve svém rozhodnutí č. j. 36 Co 114/2008 ze dne 12. 2. 2009 a které považuje za správné. Státní fond životního prostředí (dále jen "Fond") ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že poskytl v r. 1995 obchodní společnosti Suprex, spol. s r.o., půjčku ve výši 37 500 000 Kč (s roční úrokovou sazbou 8 %) na rekonstrukci a výstavbu závodu na výrobu přírodních extraktů a esencí. Součástí zajištění pohledávek Fondu bylo ručení obou jednatelů. Společnost Suprex, spol. s r. o., se projekt nezdařil, půjčku nesplácela a 21. ledna 1998 byla vyzvána k vrácení půjčky. Ručitelé byli k plnění svých ručitelských závazků vyzváni v červenci 1998. V březnu 1998 byl na majetek společnosti prohlášen konkurs. Konkurs byl po splnění rozvrhového usnesení pravomocně zrušen (červen 2003), z jeho výtěžku obdržel Fond pouze malou část své pohledávky. Úhrady zbytku pohledávky se Fond domáhal po ručitelích. Pokud jde o pohledávku za Ing. Zdeňkem Čepkem, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z dubna 2007 byla Fondu přiznána její podstatná část, v tehdy aktuální výši přesahující 120 mil. Kč. S námitkou žalovaného, že pohledávka je promlčena, se soud vypořádal odkazem na ustanovení §20 odst. 8 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdy platném znění, podle kterého přihlášení pohledávky má pro běh lhůty pro promlčení stejné účinky jako uplatnění práva u soudu, což znamená, že od podání přihlášky do ukončení konkursu došlo ke stavění běhu promlčecí lhůty. Po odvolání žalovaného zaujal Městský soud v Praze opačné stanovisko a v rozsudku z února 2009 žalobu Fondu zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že z důvodu přihlášení pohledávky v konkursu nedošlo k stavení běhu promlčecí lhůty a promlčecí lhůta skončila rok po zrušení konkursu. Fond akceptoval zřejmý posun v soudním výkladu příslušných zákonných ustanovení a dovolání nepodal. Navrhovatel jako společník a jednatel obchodní společnosti zapříčinil významnou měrou velkou ztrátu Fondu, kterému bylo z půjčených 37 500 000 Kč vráceno pouze 147 000 Kč na splátkách půjčky a 4 339 707,16 Kč v rámci konkursu.
22. Po rekapitulaci stavu věci je tedy nutné dovodit, že usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2009 č. j. I. ÚS 1589/09-18 je ve smyslu §119b odst. 1 a 5 zákona o Ústavním soudu v rozporu s rozhodnutím mezinárodního soudu, když bylo porušeno právo stěžovatele zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy tím, že navrhovatel jako účastník řízení před odvolacím soudem nebyl předem informován o tom, že odvolací soud má v úmyslu použít při rozhodování o nákladech řízení ustanovení §150 o. s. ř., tedy mu nebyl vytvořen potřebný procesní prostor k vyjádření se k této otázce. Protože nápravy v této věci může být dosaženo pouze novým posouzením původní ústavní stížnosti, Ústavní soud podle §119b odst. 1 zákona o Ústavním soudu původní rozhodnutí v této věci sp. zn. I. ÚS 1589/09 zrušil.
23. V obnoveném řízení o ústavní stížnosti, původně rozhodnuté pod sp. zn. I. ÚS 1589/09, bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 46/13 [srov. §11 odst. 2 písm. j) zákona o Ústavním soudu]. O ústavní stížnosti navrhovatele bude na základě povolené obnovy řízení rozhodováno znovu postupem dle §119b odst. 2 a 3 zákona o Ústavním soudu.
24. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl, jak je ve výroku usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2014
Pavel Rychetský, v. r.
předseda Ústavního soudu