ECLI:CZ:US:2015:1.US.1108.15.1
sp. zn. I. ÚS 1108/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Rastislava Sabola, zastoupeného Mgr. Karolínou Babákovou, advokátkou se sídlem v Praze, Bucharova 1314/8, proti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. V118-2/2013-Nt 14116/2013 ze dne 5. srpna 2013 a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v použití získaných odposlechů v jiné trestní věci stěžovatele, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníka řízení a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 4 vydal příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu uvedený v záhlaví tohoto usnesení na telefonní číslo, jehož uživatelem byl stěžovatel. Soud příkaz odůvodnil tím, že na základě dosud shromážděných poznatků policie zjistila, že skupina osob organizuje a dováží zásilky drog z Turecka na území České republiky. Drogy pak prodává jak v České republice, tak i do zahraničí. V této skupině měl působit i stěžovatel. Na základě spisového materiálu soud dospěl k závěru, že návrh státního zastupitelství je důvodný, neboť bylo lze předpokládat, že dotčeným odposlechem budou zjištěny skutečnosti významné pro trestní řízení, zejména podíl stěžovatele a případně dalších osob na páchání projednávané trestné činnosti.
2. Stěžovatel brojil ústavní stížností proti uvedenému rozhodnutí obvodního soudu a dalšímu použití získaných záznamů telekomunikačního provozu v trestním řízení, neboť se domníval, že tím došlo k porušení jeho práva na nedotknutelnost osoby a soukromí zaručených čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a také porušení práva na důvěrnost komunikace zaručené čl. 13 Listiny.
3. Porušení těchto práv stěžovatel spatřoval v nedodržení zákonných požadavků na provedení zásahu do jeho soukromí dle §88 odst. 1 a 2 trestního řádu, čímž nebyly splněny podmínky pro omezení základních práv a svobod jednotlivce a nebyla dodržena zásada minimalizace takových zásahů do ústavně garantovaných práv. Konkrétně pak stěžovatel uvedl, že soudní příkaz postrádá zákonem požadované náležitosti, jakými je především uvedení konkrétních skutkových okolností, jež odůvodňují vydání příkazu a dobu, na kterou byl vydán. Nebyl vymezen ani účel odposlechu uvedením konkrétních skutečností významných pro trestní řízení, které mají být takto zjištěny. Stejně tak příkaz vůbec nevyjádřil, proč sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak či proč by dosažení tohoto účelu nebylo možno zajistit jinými důkazními prostředky. Tím nebyla dodržena zásada přiměřenosti ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 trestního řádu. Závěrem stížnosti pak stěžovatel zpochybnil to, že se odposlechy prováděné na základě napadeného příkazu k odposlechu staly ve své podstatě stěžejním a prvotním důkazním prostředkem v trestním řízení týkajícím se vyšetřování jiného trestného činu.
4. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání a byl zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost podal včas a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
6. Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě připomenout závěry své již ustálené judikatury, dle níž je a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech založena zásadně na přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních předpisů, upravujících to které řízení či tu kterou materii [nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)]. Z toho důvodu je třeba k možnosti zásahu do přípravného řízení trestního přistupovat velmi zdrženlivě. Kasační zásah do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zcela zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006).
7. Otázkami spojenými s nařizováním odposlechů se Ústavní soud zabýval již opakovaně. Ve vztahu ke stěžovateli je připomenul v usnesení sp. zn. II. ÚS 1107/15 ze dne 31. srpna 2015, kterým odmítl obdobou ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutím vydaným ve stejné trestní věci. Na závěry tohoto usnesení a v něm citovanou judikaturu tak lze stěžovatele pro stručnost odkázat. Nad rámec toho Ústavní soud uvádí:
8. V projednávané věci byl příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydán ve věci podezření z trestné činnosti uvedené v §88 odst. 1 trestního řádu. Z napadeného příkazu plyne, že bylo prověřováno podezření ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. b) a odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, k jehož stíhání Českou republiku zavazuje i vyhlášená mezinárodní smlouva. Pokud stěžovatel namítá, že tyto důkazy byly posléze nezákonně použity v trestním řízení vedeném pro podezření ze spáchání zločinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, 4 písm. b) trestního zákoníku, nemůže Ústavní soud tuto námitku v nyní řešeném případě zohlednit, neboť referenčním rámcem jeho současného přezkumu je pouze ústavnost a zákonnost vydání nyní napadených příkazů. K jejich použití v rámci jiného, dále probíhajícího trestního řízení se Ústavní soud nyní nemůže vyjadřovat. Pouze okrajem tak uvádí, že již dříve ve své judikatuře konstatoval, že též skutkovou podstatou trestného činu porušování práv k ochranné známce se chrání zájmy, k jejichž ochraně se stát zavázal mezinárodními smlouvami. Tato skutečnost tedy splňuje požadavek relevantního mezinárodního závazku podle §88 odst. 1 trestního řádu (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 47/13 ze dne 7. 5. 2014). Má-li stěžovatel pochybnosti o použití získaných záznamů o provozu telekomunikačního provozu v jiném trestním řízení, může i nadále uplatňovat své námitky proti postupu policejního orgánu v rámci své obhajoby v celém dalším průběhu tohoto řízení; orgány činné v trestním řízení mají povinnost se námitkami zabývat a vypořádat se s nimi [srov. nález sp. zn. III. ÚS 3221/09 ze dne 16. 9. 2010 (N 197/58 SbNU 741)]. Možnost ochrany ostatně stěžovateli poskytuje i §88 odst. 8 trestního řádu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3164/14 ze dne 29. 1. 2015).
9. Z napadeného příkazu vyplývá, že jeho vydání bylo podloženo relevantními indiciemi, z nichž bylo možno dovodit důvodné podezření ze spáchání uvedeného trestného činu. V odůvodnění příkazu se soud dostatečně věnoval základnímu charakteru dotčené trestné činnosti, a to včetně toho, jaký vztah má k této trestné činnosti stěžovatel jako uživatel odposlechem dotčeného telefonního čísla (měl se zabývat organizačním zajištěním dovozu drog a jejich distribucí). Podobně soud uvedl, jaké skutečnosti významné pro trestní řízení mají být takto zjištěny (podíl stěžovatele, případně i dalších osob na trestné činnosti), a z čeho naplnění tohoto účelu odposlechů vyvozuje. Ani v tomto ohledu napadený příkaz neporušil podmínky vyžadované judikaturou Ústavního soudu. Ústavní soud tak musí odmítnout námitky stěžovatele, že by soud pominul uvést konkrétní skutečnosti významné pro trestní řízení, které mají být takto zjištěny, či to, na základě čeho soud k těmto závěrům dospěl (srov. též odkazy soudu na dosud shromážděné operativní poznatky policie).
10. S ohledem na výše řečené tak Ústavní soud nemůže akceptovat ani námitku stěžovatele, že soudy v obou napadených příkazech nezohlednily zásadu přiměřenosti ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 trestního řádu, neboť jasně uvedly, že nařízení dotčených odposlechů je nezbytné pro dosažení účelu dotčeného trestního řízení. Zde navíc Ústavní soud připomíná, že právě v těchto případech ustupuje právo na zachování soukromí veřejnému zájmu na dosažení účelu trestního řízení, jímž je objasnění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů.
11. Je tak možno souhrnně konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů při vydání napadeného příkazu k odposlechu ani příkazu k jeho pokračování žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny, které by svědčily o porušení tvrzených základních práv stěžovatele. Z toho důvodu Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu