ECLI:CZ:US:2015:1.US.1190.15.1
sp. zn. I. ÚS 1190/15
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida a soudců Kateřiny Šimáčkové a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) - ze dne 5. června 2015 sp. zn. I. ÚS 1190/15 ve věci ústavní stížnosti Adama Filuse, zastoupeného JUDr. Františkem Výmolou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Husníkova 2080/8, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. března 2015 č. j. 11 To 88/2015-43 o zamítnutí stěžovatelovy stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byl stěžovatel vzat do vazby, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení.
I. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. března 2015 č. j. 11 To 88/2015-43 byla porušena základní práva stěžovatele zaručená v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. března 2015 č. j. 11 To 88/2015-43 se proto ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 4. 2015, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí obecného soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel namítá, že nejsou splněny podmínky pro jeho vzetí do vazby, neboť zahájené trestní stíhání je nezákonné, neboť je stíhán pro jednání, které podle jeho názoru není trestným činem. Dále tvrdí, že v napadeném rozhodnutí soud nesprávně posoudil důvody vazby a nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí.
3. Usnesením policejního orgánu Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje ze dne 17. 2. 2015 č. j. KRPH-110813-38/TČ-2014-050080 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zločin podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Podstatou trestného jednání je skutečnost, že správce daně podřadil stěžovatelem dovezené tabákové listy odborně nazývané částečně odřapíkovaný tabák do kategorie tabáku pro kouření podléhajícího spotřební dani, kdy tyto listy stěžovatel uváděl do oběhu tím, že je prodával konečným spotřebitelům bez jakékoli úpravy. Stěžovatel dovezené listy údajně toliko rozvážel do prodejen, tam je vážil a prodával konečným spotřebitelům. Žádným způsobem je přitom neupravoval. Druhý skutek, na nějž usnesení rovněž dopadá, spočívá v tom, že se stěžovatel neregistroval k dani z přidané hodnoty do 1. 7. 2014, kdy do obratové položky pro výpočet daně nezahrnul spotřební daň, kterou měl povinnost podle napadeného usnesení do obratu zahrnout. Toto jednání je v podstatě sekundárním jednáním závislým na posouzení jednání uvedeného na prvním místě.
4. Stěžovatel tvrdí, že ze zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o spotřebních daních") vyplývá, že aby mohly tabákové listy podléhat dani z tabákových výrobků, musejí být výrobkem, tedy předmětem, který prošel výrobním procesem, a zároveň splňovat zákonem stanovené podmínky uvedené v jednom z odstavců §101 zákona o spotřebních daních. Pojem výrobní proces je v zákoně o spotřebních daních dále popsán jako proces, při kterém 1. vybraný výrobek vznikne, 2. z vybraného výrobku, který je předmětem daně, vznikne vybraný výrobek, který je jiným předmětem daně, s výjimkou činností podle §48 odst. 12, 3. z minerálního oleje, který je uvedený pod jedním kódem nomenklatury, vznikne minerální olej, který je uveden pod jiným kódem nomenklatury, s výjimkou činností podle §45 odst. 12. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2005 sp. zn. 5 Afs 161/2004, v němž je uvedeno, že pokud žalobce nakoupenou surovinu dále přesíval, třídil, rozvažoval, balil a konečný produkt označil názvem, který předurčoval jeho účel použití, zhotovoval předmět - výrobek určený k odbytu, tedy vyráběl. Nic z uvedených činností stěžovatel se surovým tabákem neprováděl. Z toho dovozuje, že jím prodávané tabákové listy nejsou vybraným výrobkem ve smyslu zákona o spotřebních daních, když nesplňují definiční znaky výrobku, tedy předmětu, který je výsledkem výrobního procesu. Z protokolu Celně technické laboratoře vyplývá, že stěžovatelem prodávané listy jsou sušený, částečně odřapíkovaný tabák, přičemž vzorek nelze kouřit bez další úpravy. K tomu, aby tabák bylo možné kouřit, by bylo nutné ho nařezat, např. ostrým nožem na vlákna šířky 1 mm až 2 mm na kuchyňském prkénku, a pak zabalit do cigaretového papírku, naplnit do cigaretové dutinky nebo lulky. Podle názoru stěžovatele je způsobilost ke kouření základním kritériem pro posouzení, zda se jedná či nejedná o vybraný výrobek ve smyslu zákona o spotřebních daních. Na podporu svých úvah stěžovatel zmiňuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2013 č. j. 1 Afs 60/2013-31, který se týkal zajištění tabákových listů.
5. Stěžovatel tvrdí, že Generální ředitelství cel má v jeho věci k dispozici značné množství laboratorních analýz, jejichž vyhodnocením by podle jeho názoru mělo dospět k závěru, že jeho jednání by nemělo být kriminalizováno. Pro hodnocení je totiž důležitý stav odebraného vzorku, a nikoliv budoucí teoretická činnost koncového zákazníka, která promění tabákové listy na tabákový výrobek. Napadené rozhodnutí se však se zmiňovanými skutečnostmi nikterak nevypořádalo. V této souvislosti stěžovatel připomíná zásadu in dubio pro libertate.
6. Stěžovatel dodává, že rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, na nějž obecné soudy poukazují, není pravomocný a navíc se týká jiného způsobu manipulace s tabákovými listy, než je popisován v případě stěžovatele.
7. Stěžovatel tvrdí, že všechny uvedené skutečnosti měly obecné soudy při rozhodování o vazbě posoudit a zohlednit, což se nestalo.
8. Stěžovatel podrobně rekapituluje průběh řízení, argumentaci svou i nosné závěry odůvodnění obecných soudů. Je přesvědčen o tom, že v jeho věci nejsou dány důvody vazby podle §67 písm. a), b) ani c) tr. řádu.
9. K otázce existence vazebního důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. a) tr. řádu uvádí, že typová toliko objektivní hrozba vysokým trestem sama o sobě pro naplnění tohoto vazebního důvodu nestačí, což opakovaně konstatoval Ústavní soud. Odkaz na trestní sazbu dle zvláštní části trestního zákoníku je možný pouze ve vztahu ke konkrétním skutečnostem u specifického obviněného. Ty pak mohou způsobit zeslabení, či naopak zesílení obav z útěku. V posuzované věci se argumentace napadeného rozhodnutí krajského soudu omezuje pouze na konstatování hrozícího rozpětí trestní sazby, což stěžovatel považuje za zcela nedostatečné.
10. Ohledně vazby koluzní stěžovatel konstatuje, že obecné soudy odůvodnily tento vazební důvod tím, že by stěžovatel mohl působit na přesně nezjištěný počet osob zásobujících jednotlivé provozovny a přebírajících v některých případech tržbu, dále pak na osoby dosud nevyslechnuté z provozoven a skladu jeho obchodní společnosti. Podle názoru stěžovatele se jedná o pouhou fabulaci s úmyslem vytvořit dojem organizovaného zločinu. Celní správa se celému případu intenzivně věnovala od roku 2013 a do současné doby neztotožnila další členy skupiny ani spolupracovníky stěžovatele, neboť ve skutečnosti žádní nejsou. Prodavačky v provozovnách byly již vyslechnuty v rámci kontrol celní správy, přičemž veškerý listinný materiál celní správa předala policii. V souladu s ustálenou judikaturou navíc nepostačuje pouhá domněnka možného ovlivňování, ale musí existovat konkrétní důvodná obava, že by stěžovatel dosud nevyslechnuté svědky ovlivňoval.
11. K důvodům vazby předstižné stěžovatel namítá, že v minulosti bylo provedeno 140 kontrol v jeho prodejnách. Jim však předcházely kontroly dovezeného zboží v centrálním skladu stěžovatele, kde zboží bylo zkontrolováno, propuštěno do dalšího prodeje, rozvezeno do prodejen a tam znovu zkontrolováno, zabaveno, podrobeno zkoumání v Centrální technické laboratoři Generálního ředitelství cel se závěrem, že zkoumané tabákové listy nejsou způsobilé ke kouření. Uvedené probíhalo pravidelně od roku 2013, aniž by orgány činné v trestním řízení jakkoli zasáhly. Stěžovatel vede kolem 100 správních žalob proti rozhodnutím správce daně, přičemž právní stav je nejasný, což zřejmě vyvolalo i návrh na změnu právní úpravy spotřební daně.
12. Podle názoru stěžovatele krajský soud nevyhodnotil správně skutková zjištění ohledně důvodnosti trestního stíhání i existence jednotlivých vazebních důvodů.
13. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Hradci Králové, který v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Uvedl, že nemá nic, čím by je blíže doplnil.
II.
14. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla podána včas (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje též ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
15. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).
16. Ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 0 Nt 1627/2015 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.
17. Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. 2. 2015 č. j. 0 Nt 1627/2015-43 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů obsažených v ustanovení §67 písm. a), b) a c) trestního řádu. Od 17. 2. 2015 je stěžovatel stíhán pro podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku.
18. Soud prvního stupně konstatoval, že tabákové listy nakoupené stěžovatelem lze podřadit pod předmět spotřební daně podle §101 odst. 6 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů. Podle obecného soudu je rozhodující, zda je výrobek způsobilý ke kouření, zda je možné jej kouřit, přičemž určení dovozce nemá na tuto otázku žádný vliv. Argumenty pro vzetí stěžovatele do vazby z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu (tzv. útěková vazba) spočívaly v ohrožení stěžovatele vysokým nepodmíněným trestem odnětí svobody a ve skutečnosti, že způsobená škoda dosahuje přibližně částky 84 000 000 Kč. Dále v tom, že stěžovatel není státním příslušníkem České republiky a nemá zde žádné trvalé vazby k místu bydliště či k osobám blízkým. K vazebnímu důvodu uvedenému v ustanovení §67 písm. b) trestního řádu soud uvedl, že je zřejmé, že bude nutné slyšet osoby na jednotlivých provozovnách a případně ztotožněné osoby v pozici kurýrů v procesním postavení svědků. Důvody tzv. předstižné vazby dle ustanovení §67 písm. c) trestního řádu krajský soud shledal v důvodné obavě z pokračování v trestné činnosti, podtržené existencí vysokých dluhů na spotřební dani. Soud zohlednil i skutečnost, že stěžovatel ukončil své podnikání jako fyzická osoba a přenesl je na právnickou osobu, mohl tak učinit i záměrně, aby i nadále mohl obchodovat s tabákovými listy.
19. Podanou stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením zamítl. K obsáhlým námitkám stěžovatele týkajícím se důvodů trestního stíhání stížnostní soud uvedl, že zatímní důkazy k závěru o existenci důvodů k podezření, že trestnou činnost mohl spáchat právě obviněný, přes stížnostní námitky obviněného postačují. Potvrdil, že důvody útěkové vazby spočívají ve skutečnosti, že je stěžovatel ohrožen vysokým trestem odnětí svobody a vykazuje pouze formální místo svého bydliště. Stejně tak krajský soud souhlasil s úvahami okresního soudu týkajícími se předstižné vazby a nemožnosti nahradit institut vazby jiným zákonným opatřením.
20. Dne 15. 5. 2015 státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové sdělil vazební věznici, že vazební důvod uvedený v ustanovení §67 písm. b) trestního řádu v případě stěžovatele ze zákona odpadl.
III.
21. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
22. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Výklad zákonných a podzákonných právních norem, který nešetří základní práva v co nejvyšší míře při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak znamenají porušení základního práva či svobody.
23. Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatele s právním názorem obecných soudů ohledně důvodnosti jeho trestního stíhání a nezbytnosti omezení jeho osobní svobody vazbou, včetně zpochybnění důvodů, které svědčily závěru, že by se mohl trestnímu řízení vyhýbat, ovlivňovat dosud nevyslechnuté svědky či by mohl opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán.
24. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§68 odst. 1 trestního řádu). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna "důvodná obava", že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§67 trestního řádu), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§68 odst. 1 věta druhá trestního řádu).
25. Zároveň Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10 ze dne 20. 4. 2010 (N 89/57 SbNU 167; 163/2010 Sb.)]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality jejího uložení ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, anebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.
26. V rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí Ústavnímu soudu přísluší posuzovat pouze okolnosti spojené s vazebním rozhodováním, a nikoli hodnotit celý dosavadní průběh trestního řízení, i přesto, že podmínkou sine qua non při posuzování zákonnosti vzetí do vazby je z povahy věci samozřejmě i trvání důvodného podezření, že zadržená osoba spáchala trestný čin, což je vyjádřeno v dovětku ustanovení §67 trestního řádu (zákon totiž vyžaduje, aby zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný). Musí tedy jít o konkrétní skutečnosti, které musí být dostatečným a rozumným podkladem pro odůvodněné podezření, že skutek, který naplňuje znaky trestného činu, byl spáchán a že ho spáchal právě obviněný. Zásadně je třeba hodnotit všechny zjištěné skutečnosti, které mohou mít význam pro rozhodnutí o vzetí do vazby nebo o jejím prodloužení, ať už to svědčí pro podezření, že skutek, který naplňuje znaky trestného činu, byl spáchán a že ho spáchal obviněný, nebo proti takovému podezření a ve prospěch obviněného [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1252/08 ze dne 7. 7. 2008 (N 125/50 SbNU 85)].
27. Výše uvedené však samozřejmě neznamená, že by již při přezkumu ústavnosti uvalené vazby Ústavní soud mohl či měl přezkoumávat zákonnost doposud prováděných důkazů, neboť takto by v neúnosné míře zasahoval do jurisdikce obecných soudů, kterým přísluší pravomoc hodnotit důkazy získané pro trestní řízení v rámci hlavního líčení. Z těchto důvodů se v nyní posuzované věci Ústavní soud omezí pouze na přezkum těch námitek obsažených v ústavní stížnosti, které se bezprostředně dotýkají vazebních rozhodnutí.
28. V posuzované věci obsáhlou část argumentace stěžovatele tvoří námitky proti naplnění znaků stíhaného trestného činu, zejména existence protiprávnosti jako obligatorního znaku skutkové podstaty.
29. V této souvislosti nelze přehlédnout, že obdobně obsáhle stěžovatel uplatnil své námitky proti důvodnosti samotného trestního stíhání i ve své stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně o vzetí do vazby. Předně zpochybňoval, zda se v případě produktu, se kterým obchodoval, jedná o tabákový výrobek ve smyslu ustanovení §101 zákona o spotřebních daních. Uvedl k tomu i judikaturu Nejvyššího správního soudu. Podle jeho názoru je v otázce, zda je tabák způsobilý ke kouření, rozhodující okamžik odebrání vzorku, případně zajištění produktu, nikoli teoretická možnost úpravy produktu jeho koncovým odběratelem po opuštění sféry působení stěžovatele. Na podporu svých argumentů přiložil písemný protokol o zkoušce Celně technické laboratoře, vládní návrh změny zákona o spotřebních daních a důvodovou zprávu k němu. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že orgány činné v trestním řízení v jeho případě kriminalizují legální činnost.
30. Ústavní soud shledal, že stížnostní soud na uvedené námitky stěžovatele zpochybňující existenci protiprávnosti jeho jednání nereagoval a své zamítavé rozhodnutí v této části odůvodnil jen zcela obecným konstatováním, že zatímní důkazy postačují k závěru, že tu jsou zřejmé důvody k podezření, "že trestnou činnost mohl spáchat právě obviněný". Takto pojaté konstatování však neodpovídá požadavkům náležitého, to znamená dostatečně podrobného, logického a přesvědčivého, odůvodnění rozhodnutí v trestní věci (srov. zejména ustanovení §125 odst. 1, §134 odst. 2 trestního řádu). Stížnostní soud se nikterak nevyjádřil ke konkrétním námitkám, kterými se stěžovatel snažil zpochybnit, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, má všechny znaky trestného činu. Má-li být právo na přezkum usnesení o vzetí do vazby nadřízeným soudem zachováno, musí být i z odůvodnění zamítavého rozhodnutí stížnostního soudu seznatelné, jakým způsobem tento soud dospěl k závěru o neopodstatněnosti námitek stěžovatele. V postupu stížnostního soudu v posuzované věci, jenž se zcela vyhnul reakci na konkrétní námitky stěžovatele, je možné spatřovat porušení základního práva na spravedlivý proces.
31. Po prostudování vyžádaného spisu a po seznámení se s argumentací účastníků řízení Ústavní soud dospěl k přesvědčení, že napadeným rozhodnutím obecný soud porušil základní práva stěžovatele, neboť nerespektoval základní zásady stanovené pro rozhodování o vzetí do vazby a uvedené důvody vazby při ústavním přezkumu neobstojí.
32. K námitkám stěžovatele ohledně existence jednotlivých vazebních důvodů v případě vazby útěkové podle §67 písm. a) trestního řádu obecné soudy argumentovaly, že její důvodnost spočívá (krom jiného) v ohrožení stěžovatele vysokým trestem odnětí svobody, což stěžovatel napadal jako nepřípadné a odkazoval na judikaturu Ústavního soudu, která opakovaně odmítla, že by hrozba vysokým trestem mohla být jediným obecným důvodem pro vzetí osoby do vazby.
33. Ústavní soud se s touto argumentací stěžovatele ztotožňuje, neboť skutečně ve více případech již konstatoval, že "vazební detence trestně stíhané osoby při hrozícím vysokém trestu podle §67 písm. a) trestního řádu nemusí být vždy namístě, resp. specifické okolnosti případu v relaci k váze a průkaznosti argumentů svědčících pro útěkovou vazbu mohou být co do své přesvědčivosti zeslabeny konkrétními skutečnostmi jiného druhu na straně obviněného, tedy ,silnými' důvody, jež pro svůj obsah opodstatněnost útěkové vazby vylučují" [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013 (N 217/71 SbNU 545)]. Opačný výklad by ostatně odporoval dikci zákona i samotnému smyslu předmětného vazebního důvodu, jelikož hrozba vysokého trestu musí teprve vést - na základě konkrétních skutečností - k důvodné obavě, že obviněný uprchne nebo že se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul [viz též nález sp. zn. I. ÚS 432/01 ze dne 17. 1. 2002 (N 8/25 SbNU 55)].
34. Krajský soud v napadeném rozhodnutí uvedl i další argumenty svědčící podle jeho názoru o nezbytnosti vazebního stíhání stěžovatele (v případě útěkové i předstižné vazby). V tomto ohledu jsou tedy rozhodnutí souladná s konstantní judikaturou Ústavního soudu a stejně tak respektují i dřívější závěry Ústavního soudu, že "hrozbou vysokým trestem" lze odůvodnit uložení útěkové vazby toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let [srov. nález sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. 4. 2004 (N 48/33 SbNU 3)], což je i případ stěžovatele.
35. Na druhé straně však Ústavní soud zdůrazňuje, že je nutno posoudit opodstatněnost těchto dalších důvodů pro další trvání vazby stěžovatele, protože pokud by byly shledány neopodstatněnými, zůstala by hrozba vysokého trestu důvodem jediným, jenž by samostatně v daném případě obstát nemohl. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že obviněný je oprávněn vznášet argumenty, které představují protiváhu konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu, přičemž mezi těmito kritérii se při výsledném hodnocení uplatní princip úměrnosti (proporcionality), a soud k nim musí přihlížet a vypořádat se s nimi. Je pak věcí obecných soudů, aby při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci svědomitě posoudily (v kterémkoli stadiu řízení), zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak [viz nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145)].
36. Na základě výše uvedeného Ústavní soud přezkoumal další důvody uvedené ve vazebních rozhodnutích obecných soudů a shledal, že samostatně ani ve svém souhrnu nemohou opodstatnit zásahy do osobní svobody stěžovatele.
37. Ústavní soud se předně zabýval otázkou, zda skutečnost, že jednáním stěžovatele měla být způsobena škoda v celkové výši přibližně 84 000 000 Kč, je státním příslušníkem Polské republiky, který často obchodně pobývá v zahraničí, byl mu vydán průkaz zdravotního pojištění v Holandsku, celní orgán mu vyměřil vysoké částky dlužné spotřební daně a nyní nepodniká jako osoba fyzická, nýbrž založil společnost s ručením omezeným EKO NATURAL, může vést k závěru o hrozbě maření trestního stíhání a zda tento argument obstojí při ústavněprávním přezkumu vazby. Ústavní soud totiž již dříve judikoval, že útěkovou (i předstižnou) vazbu lze použít pouze za účelem zamezení reálného rizika, že obviněný - či obžalovaný - uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu (či že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán) a argumenty použité soudy k odůvodnění tohoto reálného rizika (či důvodné obavy) musí mít jasnou vazbu k danému riziku [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1694/14 ze dne 28. 7. 2014 (N 146/74 SbNU 241)].
38. Argument ohledně výše způsobené škody v podstatě odpovídá hrozbě trestu, který stěžovatelovi hrozí, neboť právě výše způsobené škody zvyšuje společenskou škodlivost a podřazuje jednání pod kvalifikovanou skutkovou podstatu stíhaného trestného činu. Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel je hlášen k trvalému pobytu na adrese H., H. K. Tvrdí, že v České republice žije po dobu zhruba dvaceti let, česky rozumí velmi dobře, ke komunikaci s ním není potřeba tlumočník. Podniká řadu cest do zahraničí, ať již obchodních, tak i soukromých, má však zájem působit i nadále v České republice a starat se o své zaměstnance. Skutečnost, že je státním příslušníkem Polské republiky a byl u něj nalezen průkaz zdravotního pojištění vydaný v Holandsku, se v těchto souvislostech nejeví jako konkrétní skutečnost zvyšující nebezpečí vyhýbání se trestnímu stíhání nebo trestu. Již od roku 2013 je dovoz surového tabáku ze zahraničí, který stěžovatel provozuje, podrobován šetření celních orgánů a správce daně proti němu vede několik desítek správních řízení, v nichž se stěžovatel aktivně brání a má zájem své přesvědčení ve správním řízení prokázat.
39. Dále Ústavní soud hodnotil, zda lze za vazebně relevantní důvod předstižné vazby považovat skutečnost, že stěžovateli byl celními orgány doměřen vysoký dluh, což soudy uvedly jako argument, že by stěžovatel mohl opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán. Z judikatury zdejšího soudu plyne, že existence důvodu předstižné vazby podle ustanovení §67 písm. c) trestního řádu je závislá mj. na osobním postoji obviněného, jeho sklonech, návycích, na jeho aktuálním zdravotním stavu, rodinném zázemí nebo na prostředí, v němž se obviněný pohybuje [srov. nález sp. zn. III. ÚS 612/06 ze dne 30. 11. 2006 (N 215/43 SbNU 393)]. Při hodnocení opodstatněnosti předstižné vazby tedy musí soudy vážit veškeré okolnosti, které by mohly odůvodnit omezení osobní svobody za účelem neopakování trestné činnosti. Takto obecné soudy postupovaly, když za relevantní argument považovaly finanční situaci stěžovatele. Ústavní soud však podotýká, že při hodnocení společenské či finanční situace osoby, jež má být vzata do vazby či v ní být ponechána, musí soudy postupovat velmi obezřetně, a je třeba v zásadě odmítnout, aby kupříkladu špatná finanční situace stěžovatele mohla být samostatným vazebním důvodem předstižné vazby. Teprve souhrn dalších okolností by k těmto závěrům mohl vést, poněvadž v opačném případě by docházelo k neakceptovatelné ostrakizaci osoby, o jejíž vazbě je rozhodováno, neboť existence dluhů nemůže sama o sobě potvrzovat domněnku o dalším páchání trestné činnosti. V opačném případě by ve své podstatě nebyl dodržen požadavek na restriktivní přístup k hodnocení vazebních důvodů.
40. Podobně z judikatury Evropského soudu pro lidská práva plyne, že skutečnost, že obviněný je nezaměstnaný nebo že nemá rodinu, nemůže sama o sobě znamenat, že by mohl mít tendenci páchat další trestnou činnost (srov. Sulaoja proti Estonsku, rozsudek ze dne 15. 2. 2005, stížnost č. 55939/00, §64, nebo Pshevecherskiy proti Rusku, rozsudek ze dne 24. 5. 2007, stížnost č. 28957/02, §68). V případě stěžovatele soudy nehodnotily, zda dluhy přinášejí stěžovateli obtíže. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že charakter stěžovatelových dluhů nevypovídá o opodstatněnosti obavy před opakováním trestné činnosti, pro niž je stíhán, po propuštění stěžovatele z vazby. V těchto úvahách se navíc obecné soudy pohybovaly v natolik abstraktní rovině, že jejich odůvodnění nedostojí požadavku Ústavního soudu na konkrétnost rozhodovacích důvodů. Obdobné lze konstatoval i o poznámce, že stěžovatel ukončil své podnikání jako fyzická osoba a založil společnost s ručením omezeným, v níž je jediným jednatelem a společníkem. Nadto nelze odhlédnout ani od toho, že stěžovatel vede celou řadu správních řízení, je si tedy vědom svých případných závazků, avšak z jeho výpovědi nikterak nevyplynulo, že po propuštění na svobodu by nebyl schopen své případné dluhy splácet. Úvahy obecných soudů, že dluhy stěžovatele odůvodňovaly vzetí do předstižné vazby, tedy neobstojí, neboť nejsou podepřeny relevantními konkrétními skutečnostmi a v jimi předestřených konkrétních skutečnostech nelze shledat důvodnou obavu z bezprostředního a akutního opakování trestné činnosti.
41. Argumentaci stížnostního soudu, že stěžovatel je přesvědčen, že s tabákovými listy může obchodovat i nadále, kterou uvedl na podporu existence vazby předstižné, nelze za situace, kdy se odmítl vypořádat z námitkami stěžovatele ohledně naplnění všech znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu, akceptovat.
42. Ohledně existence důvodů koluzní vazby podle §67 písm. b) trestního řádu je namístě uvést, že dne 15. 5. 2015 státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové sdělil vazební věznici, že tento vazební důvod v případě stěžovatele ze zákona odpadl, omezení svobody stěžovatele z tohoto důvodu tedy již netrvá. Nad rámec uvedeného Ústavní soud připomíná, že naplněním požadavku uvedení "konkrétních skutečností", z nichž vyplývá důvodná obava, ve smyslu ustanovení §67 trestního řádu je nutno rozumět konkrétní argumentaci ohledně povahy důkazů, které je nutno provést, jakož i analýzu okolností, jež svědčí pro možnost působení na nevyslechnuté svědky. Pouhé domněnky a obavy přitom pro uložení vazby nepostačují [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 470/05 ze dne 23. 5. 2006 (N 104/41 SbNU 315), sp. zn. III. ÚS 188/99 ze dne 4. 11. 1999 (N 156/16 SbNU 157), sp. zn. IV. ÚS 257/2000 ze dne 25. 1. 2001 (N 18/21 SbNU 159) a další].
43. Ústavní soud míní, že rozhodnutí krajského soudu z hlediska požadavků na adekvátnost odůvodnění soudních rozhodnutí neobstojí. V judikatuře zdejšího soudu vystupuje konstantně opakovaná zásada, že ve vazebních rozhodnutích je potřeba zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1348/07 ze dne 7. 7. 2008 (N 124/50 SbNU 79)]. Právě požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného rozhodnutí vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti na §125 trestního řádu). K parametrům odůvodnění pak ve své rozhodovací praxi Ústavní soud deklaroval, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení a na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele náležitým způsobem reagovat [srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213), sp. zn. III. ÚS 521/05 ze dne 23. 3. 2006 (N 70/40 SbNU 691), sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371), sp. zn. I. ÚS 3184/07 ze dne 17. 4. 2008 (N 71/49 SbNU 61), sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565)]. Těmto zásadám posuzované rozhodnutí nedostálo. Je třeba dát za pravdu stěžovateli, že rozhodnutí krajského soudu je pouze zopakováním vazebních důvodů, aniž by tento soud jakkoli rozvedl jejich opodstatnění či se vypořádal s argumenty stěžovatele obsaženými ve stížnosti proti předchozímu vazebnímu rozhodnutí, což zajisté nenaplňuje požadavky na úplnost a přesvědčivost soudního rozhodnutí. Posuzované usnesení tak z hlediska práva na spravedlivý proces neobstojí.
44. Ústavní soud ze všech shora předestřených důvodů uzavírá, že obecný soud svým rozhodnutím porušil právo stěžovatele na osobní svobodu garantované v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny a právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
45. Proto Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil.