ECLI:CZ:US:2015:1.US.1289.15.1
sp. zn. I. ÚS 1289/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky H & M spol. s.r.o., se sídlem 8. května 122, Kuchařovice, zastoupené JUDr. Jiřím Feichtingerem, advokátem se sídlem Mariánské náměstí 6, Znojmo, směřující proti platebnímu rozkazu Okresního soudu ve Znojmě ze dne 3. 12. 2013, č.j. 14 C 841/2013-17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Okresní soud ve Znojmě rozhodl ústavní stížností napadeným platebním rozkazem ze dne 3. 12. 2013, č.j. 14 C 841/2013-17, ve věci žalobkyně Milan Vyžrálek s.r.o. proti stěžovatelce o zaplacení 20.350,-Kč s příslušenstvím tak, že uložil stěžovatelce, aby do patnácti dnů od doručení tohoto platebního rozkazu zaplatila žalobkyni pohledávku ve výši 20.350,-Kč s úrokem z prodlení 7,75% ročně od 5. 7. 2013 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 1.020,-Kč nebo aby podala proti tomuto platebnímu rozkazu do patnácti dnů od jeho doručení u tohoto soudu odpor.
Dne 4. 2. 2015 obdržela stěžovatelka vyrozumění soudního exekutora o zahájení exekuce ze dne 3. 2. 2015, č.j. 137 Ex 26016/14-10, dále exekuční příkaz z téhož dne pod č.j. 137 Ex 26016/14-12, a výzvu ke splnění povinnosti z téhož dne pod č.j. 137 Ex 26016/14-13. Exekučním příkazem bylo rozhodnuto o provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu stěžovatelky, a to na základě exekučního titulu - platebního rozkazu Okresního soudu ve Znojmě ze dne 3. 12. 2013, č.j. 14 C 841/2013-17, který nabyl právní moci dne 24. 12. 2013. Výzvou soudního exekutora byla stěžovatelka vyzvána, aby na účet soudního exekutora uhradila ke splnění povinnosti stanovené podle vykonatelného platebního rozkazu celkovou částku ve výši 30.426,-Kč.
Stěžovatelka dne 2. 3. 2015 poukázala tuto částku na účet soudního exekutora a procesně se vůči nařízené exekuci nebránila.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že výše specifikovaný platební rozkaz jí nebyl řádně doručen, když tvrdí, že jí byl do datové schránky dne 6. 12. 2013 doručen toliko návrh žalobkyně na zahájení řízení o zaplacení 20.350,-Kč s příslušenstvím ze dne 21. 9. 2013. Tato datová zpráva však podle stěžovatelky již neobsahovala předmětný platební rozkaz. Předmětnou datovou zprávu, která obsahovala pouze žalobní návrh, si však stěžovatelka bohužel neuložila.
Poté, co stěžovatelka dne 4. 2. 2015 obdržela exekuční příkaz, obrátila se na Okresní soud ve Znojmě s žádostí, aby jí doložil, že jí byl platební rozkaz ze dne 3. 12. 2013, č.j. 14 C 841/2013-17, doručen. Okresní soud ve Znojmě jí zaslal "potvrzení o dodání a doručení do datové schránky", které však obsahuje pouze následující označení doručovaných písemností: "Návrh, Platební rozkaz proti jednomu žalovanému s uložením povinnosti žalovanému podat písemné vyjádření ve věci". Potvrzení tedy neobsahuje seznam příloh a nevyplývá z něj tak, které konkrétní písemnosti byly při doručování skutečně přiloženy.
V této souvislosti stěžovatelka upozorňuje, že při nesplnění podmínky doručení platebního rozkazu do vlastních rukou žalovanému nemůže platební rozkaz nabýt právní moci.
Dle přesvědčení stěžovatelky jí přitom předmětný platební rozkaz nebyl řádně doručen, lhůta stanovená pro podání odporu tedy vůbec nezačala běžet, nemohla tak ani uplynout, a nemohla tudíž nastat ani právní moc platebního rozkazu. Stěžovatelka proto žádá, aby si Ústavní soud vyžádal důkazy k doložení skutečnosti, že obsahem datové zprávy doručené do datové schránky stěžovatelky dne 6. 12. 2013 nebyl předmětný platební rozkaz.
Okresní soud ve Znojmě podle stěžovatelky do datové zprávy dne 6. 12. 2013 nevložil předmětný platební rozkaz a nedoručil ho tak do vlastních rukou stěžovatelky, když přitom následně vyznačil v platebním rozkazu právní moc s datem 24. 12. 2013. Tím podle názoru stěžovatelky porušil její ústavně zaručené právo dle čl. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky mělo být dne 2. 3. 2015, kdy zaplatila na účet soudního exekutora částku přisouzenou žalobkyni napadeným platebním rozkazem spolu s náklady exekuce, čímž utrpěla újmu ve své majetkové sféře.
III.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda jsou dány formální podmínky jejího věcného projednání, a to včetně podmínky přípustnosti ústavní stížnosti.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Z té plyne také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 citovaného zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 citovaného zákona).
IV.
Z hlediska výše naznačené zásady subsidiarity ústavněprávního přezkumu nelze opomenout možnost ochrany práv stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, kterou poskytuje institut odporu proti platebnímu rozkazu, upravený v ustanovení §172 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "o.s.ř."). Vzhledem k právě uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti.
Měla-li stěžovatelka za to, že jí platební rozkaz nebyl řádně doručen, měla proti němu v okamžiku, kdy se o jeho existenci dozvěděla, podat odpor (shodně např. viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2290/11 ze dne 16. 11. 2011). Pokud by následně případně došlo ze strany soudu k odmítnutí odporu coby opožděného, mohla stěžovatelka proti takovémuto usnesení o odmítnutí dále brojit odvoláním (viz §174 o.s.ř.) a tímto způsobem se domáhat ochrany svých práv před obecnými soudy. Stěžovatelka však této možnosti nevyužila a vyslovení toho, že jí předmětný platební rozkaz nebyl řádně doručen, se domáhá přímo u Ústavního soudu, po kterém požaduje, aby se zabýval dokazováním toho, co bylo skutečně obsahem datové zprávy doručené do datové schránky stěžovatelky.
Taková úloha však Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí (viz čl. 83 Ústavy). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Jinak řečeno - stěžovatelka se měla domáhat ochrany svých práv nejprve před obecnými soudy. Až pokud by se ani prostřednictvím podaného odporu v dané věci ochrany svých práv nedomohla, mohla by následně usnesení o odmítnutí odporu (a rozhodnutí o navazujícím odvolání) učinit předmětem přezkumu u Ústavního soudu.
V této souvislosti lze pro úplnost uvést i to, že stěžovatelka nevyužila ani možnosti podat návrh na zastavení exekuce, přičemž i v rámci tohoto návrhu mohla namítat, že jí platební rozkaz nebyl řádně doručen - viz §55 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů, a §268 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Jak však vyplývá z textu ústavní stížnosti, stěžovatelka se nijak procesně nebránila ani vůči nařízené exekuci.
V.
Za dané situace je tak Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, tak jak předpokládá §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2015
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu