ECLI:CZ:US:2015:1.US.135.15.1
sp. zn. I. ÚS 135/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele B. R., t.č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Petrem Faltusem, advokátem se sídlem Doudlebská 1046/8, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2014 č. j. 3 Tdo 1333/2014-21, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. 10 To 24/2014 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014 sp. zn. 46 T 20/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 12. 1. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení zejména jeho ústavně zaručeného práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014 sp. zn. 46 T 20/2013 byl stěžovatel uznán vinným zločinem loupeže, kterého se dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 24. 8. 2013 v době mezi 18.55 a 19.58 hod. v Praze 1, U Svatého ducha, před domem č. 3 přistoupil k poškozené, kterou znal přibližně 10 let, počal na ni křičet a vyčítat, že mu upírá jídlo, které dostává od jejich společného známého, při tom ji opakovaně pěstmi udeřil do hlavy a pravé tváře ranami velké intenzity, přičemž ji z levého ramene po chvilkovém přetahování strhl její kabelku. Poté s kabelkou utekl směrem k Vltavě. Poškozená byla převezena do nemocnice, kde byla operována a hospitalizována pro prasknutí pravého oka s výhřezem nitroočních tkání s nezbytnou dobou nutnou k léčení převyšující 6 týdnů, s tím, že zranění zanechá trvalé následky spočívající ve výrazně zhoršeném vidění, neboť poškozená uvidí pouze obrysy či dokonce na toto oko oslepne. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. O odvolání stěžovatele i státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. 10 To 24/2014 tak, že obě odvolání zamítl. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatele odmítl s tím, že v posuzovaném případě neshledal žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Podle Nejvyššího soudu skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak svědecké výpovědi poškozené, tak výpovědi dalších svědků, stejně tak i listinné důkazy, zejména pak znalecké posudky, a je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly soudem nalézacím hodnoceny obezřetným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Nalézací soud pak řádně odůvodnil, na podkladě jakých závěrů neshledal důvod pro doplňování dokazování dle návrhů obhajoby. Podle Nejvyššího soudu soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku soudu Městského soudu v Praze jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Odvolací soud se následně se závěry soudu nalézacího ztotožnil. Zejména vyzdvihl, že výpověď poškozené není osamoceným důkazem a je naopak podporována dalšími důkazy, zejména znaleckými posudky. K neprovedenému důkazu dotazem na Policii ČR ohledně případných minulých oznámení poškozené uvedl, že "zkoumat, zda poškozená v minulosti podávala neopodstatněná trestní oznámení, nemá v konkrétním případě žádný vliv, neboť jednání obžalovaného bylo bez všech pochybností prokázáno". Trestný čin loupeže je podle konstantní soudní judikatury dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn. Dle skutkových zjištění obecných soudů stěžovatel opakovaně udeřil poškozenou v úmyslu zmocnit se obsahu její kabelky, při tom se s poškozenou o kabelku přetahoval, neboť ji nechtěla vydat. V důsledku tohoto jednání pak poškozená utrpěla poranění oka, které lze kvalifikovat jako těžká újma na zdraví. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak stěžovatele a jednak poškozené, resp. obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoliv opodstatnění.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že napadenými rozhodnutími, byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to konkrétně právo na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny, dále právo očekávat, že státní moc bude uplatňována jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, zaručené v čl. 2 odst. 2 Listiny, jakož i v čl. 2 odst. 3 Ústavy, vyjádřené v příslušných procesních předpisech, zejména v trestním řádu, a právo na soudní ochranu, potažmo právo na obhajobu, které plyne z čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny, jakož i z čl. 90 Ústavy a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, i ústavní princip nezávislosti soudů, zakotvený v čl. 82 Ústavy, a z něho vyplývající zásadu volného hodnocení důkazů zdůrazněnou i v §2 odst. 6 a §125 trestního řádu. Podle stěžovatele nelze považovat proběhlé trestní řízení proti němu za řízení, které by mělo spravedlivý charakter. Stěžovatel nesouhlasí se zvolenou právní kvalifikací, je si sice vědom, že způsobil svým jednáním poškozené opravdu extrémně závažný následek, nicméně nikoli ze zištných důvodů, jak dovozuje nalézací soud, ale v rámci konfrontace mezi ním a poškozenou, aniž by jakkoli usiloval o odcizení její kabelky. K tomu se pak stěžovatel taktéž doznal.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Stěžovatel v podstatě pouze polemizuje s právními a skutkovými závěry obecných soudů při hodnocení skutkových zjištění a při výkladu podústavního práva a používá ty argumenty, které již byly dostatečně vypořádány v napadených rozhodnutích obecných soudů.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu