ECLI:CZ:US:2015:1.US.1435.15.1
sp. zn. I. ÚS 1435/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Šabatou, advokátem, se sídlem Cejl 45, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 481/2014-830 ze dne 29. 1. 2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 14 C 273/2007-733 ze dne 14. 7. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Přitom odkázal na čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným rozsudkem okresní soud rozhodl, že v období od 5. 12. 2007 do 28. 2. 2011 se stěžovateli zvyšuje výživné na svou dceru na částku 10 000 Kč měsíčně a v období od 1. 3. 2011 do 26. 9. 2012 stanovil výživné na částku 6 000 Kč měsíčně. Dále stěžovateli uložil zaplatit dlužné výživné ve splátkách. Zároveň rozhodl, že vyživovací povinnost se zrušuje ke dni 27. 9. 2012, neboť dcera nastoupila do zaměstnání. Toto své rozhodnutí učinil po obsáhlém dokazování včetně dvou znaleckých posudků o příjmech stěžovatele z podnikání.
Městský soud konal jednání o odvolání obou účastníků dne 29. 1. 2015, kterého se zúčastnila právní zástupkyně žalobkyně a stěžovatel osobně. Právní zástupce stěžovatele se jednání nezúčastnil, neboť vlak, kterým do Prahy cestoval, měl z důvodu poruchy zpoždění téměř tři hodiny. Právní zástupce se telefonicky z jednání omluvil. Podle zvukového záznamu z jednání však nepožádal on, ani sám stěžovatel o odročení jednání. Městský soud tak rozhodl o tom, že podle §101 odst. 3 občanského soudního řádu se jednání bude konat v nepřítomnosti právního zástupce stěžovatele.
Městský soud napadeným rozsudkem prvoinstanční rozhodnutí změnil tak, že výživné v částce 10 000 Kč stěžovatel musí zaplatit pouze v období do 28. 2. 2010 a poté již v částce 6 000 Kč až do 26. 9. 2012. Důvodem bylo, že již v únoru 2010 byl stěžovatel uznán invalidním a přerušil své podnikání. Nicméně v podnikání nadále pokračovala jeho manželka, na kterou převedl i podstatnou část svého majetku, jenž mu přitom mohl sloužit k obstarání příjmů i v jeho nemoci. Proto má povinnost platit výživné i v období únor 2010 až září 2012.
K námitce žalovaného, že se soud prvního stupně nijak nevypořádal s jeho návrhem ze dne 15. 4. 2011 na snížení výživného, městský soud uvedl, že podání ze dne 15. 4. 2011 (připojené žalovaným v prosté fotokopii k odvolání) se ve spisu nenachází, nicméně nejde o návrh, o němž by soudu prvního stupně příslušelo samostatně procesním způsobem rozhodnout, ale v podstatě se jedná o součást obrany žalovaného proti žalobě. Soud prvního stupně se přitom s obranou žalovaného a se všemi jím vznesenými námitkami řádně ve svém rozhodnutí vypořádal.
II. Argumentace stran
Stěžovatel namítá, že obecné soudy v napadených rozhodnutích hodnotily důkazy účelově jen v neprospěch stěžovatele a jejich rozhodnutí nejsou přesvědčivá. Soudy se dále nezabývaly návrhem stěžovatele na snížení výživného ze dne 15. 4. 2011, který ani nebyl zařazen do spisu. Městský soud také odmítl odročit jednání, i když právní zástupce stěžovatele se jej nemohl zúčastnit z důvodu nepředvídatelné události - jeho vlak měl z důvodu poruchy zpoždění 160 minut. Přitom právní zástupce stěžovatele chtěl při jednání označit důkazy a předložit listiny, které byly způsobilé zapříčinit jiné rozhodnutí ve věci.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti převážně brojí proti hodnocení důkazů a závěrům obecných soudů. Ústavní soud však připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000). Napadená rozhodnutí však projevem svévole nejsou. Naopak byla přijata po obsáhlém dokazování a jsou řádně odůvodněna.
Co se týče námitky stěžovatele, že obecné soudy se nijak nevypořádaly s jeho návrhem na snížení výživného, tak Ústavní soud shledává, že tomu tak není. Odvolací soud explicitně na tuto námitku stěžovatele reagoval a na příslušnou pasáž napadeného rozsudku lze odkázat. Lze dodat, že obecné soudy se věcně s argumenty, které stěžovatel v návrhu na snížení výživného uvádí (invalidita stěžovatele, sirotčí důchod dcery), vypořádaly.
Ústavní soud nespatřuje ani porušení ústavních práv stěžovatele z důvodu, že jeho právní zástupce nebyl přítomen jednání u odvolacího soudu. Podle §119 odst. 1 ve spojení s §215 odst. 2 občanského soudního řádu odvolací soud může návrhu na odročení vyhovět jen z důležitých důvodů, a pokud o to strana řízení požádá. Přitom podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu omluva nepřítomnosti účastníka u jednání není bez dalšího žádostí o odročení jednání (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 803/2000 ze dne 29. 6. 2000). Stěžovatel a ani jeho právní zástupce podle obsahu spisu o odročení nepožádali.
Zároveň je nutno podotknout, že vyjádření stěžovatele o tom, že jeho právní zástupce chtěl na jednání před městským soudem označit důkazy a předložit listiny, které byly způsobilé zapříčinit jiné rozhodnutí ve věci je pouze obecné. Stěžovatel v ústavní stížnosti žádné důkazy a listiny nespecifikoval. Ústavní soud nemůže posoudit, zda tedy vůbec neodročením mohla stěžovateli vzniknout nějaká újma a zda tato otázka může dosáhnout ústavněprávní intenzity.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu