ECLI:CZ:US:2015:1.US.1589.14.1
sp. zn. I. ÚS 1589/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti obchodní korporace BARCOLANZA a. s., se sídlem Ponávka 2, 602 00 Brno, zastoupené Mgr. Janem Rotreklem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Ponávka 2, 602 00 Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. dubna 2013 č. j. 1 Cmo 234/2012-504, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") s tím, že jím došlo k porušení jejích základních práv. Konkrétně mělo dojít k zásahu do práv tvořících součást práva na spravedlivý proces garantovaných čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, publikované ve Sbírce zákonů pod číslem 209/1992 Sb. (dále jen "Úmluva"). Dále stěžovatelka tvrdí, že došlo k zásahu do jejího práva nebýt odňat svému zákonnému soudci, které je garantováno čl. 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka se rovněž domnívá, že vrchní soud jednal v rozporu s čl. 90 Ústavy České republiky, kdy nedostál svému povolání zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům.
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí vyplývá následující. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 13. 10. 2011 č. j. 35/43 Cm 163/2009-355 zamítl návrh stěžovatelky. Meritorní stránka sporu není podstatou ústavní stížnosti. Na základě odvolání stěžovatelky vrchní soud ústavní stížností napadaným usnesením rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, přičemž rozhodnutí vrchního soudu napadla pouze z důvodu, že nebylo vyhověno její námitce nesprávného obsazení soudu prvního stupně. Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 2. 2014 č. j. 23 Cdo 2635/2013-717 dovolání odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že tzv. zmatečnostní vada řízení není způsobilým dovolacím důvodem. Usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka ústavní stížností nenapadla.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že zásahem do shora uvedených základních práv došlo především nesprávným obsazením soudu, kdy o věci před krajským soudem nejprve rozhodovala soudkyně JUDr. Vlasta Bruknerová (soudní oddělení 43 Cm), která ve věci učinila několik úkonů, aby následně byla věc předána JUDr. Ivanovi Meluzínovi (soudní oddělení 35 Cm), který věc rozsudkem rozhodl. Tím mělo dle stěžovatelky dojít k porušení §42 odst. 4 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), neboť změnou v rozvrhu práce bylo dotčeno rozdělení věcí, aniž by byly současně splněny zákonem předvídané podmínky. Přestože odvolací soud stěžovatelce vyhověl, konstatoval věcnou nesprávnost rozhodnutí krajského soudu a věc vrátil k dalšímu řízení. Podle názoru stěžovatelky se však věcně nevypořádal s námitkou nesprávného obsazení soudu a vyjádřil se k ní pouze v odůvodnění. Tím mělo dojít k takovým vadám řízení, které představují zásah do práva na spravedlivý proces. V odůvodnění vrchní soud mj. uvádí, že od 1. 1. 2011 bylo soudní oddělení 43 Cm zrušeno a soudkyně JUDr. Vlasta Bruknerová byla přidělena k témuž dni do nově zřízeného soudního oddělení 29 INS. Spisy zrušeného oddělení 43 Cm pak byly předány do oddělení 35 Cm soudce JUDr. Ivana Meluzína podle předávacího protokolu.
Na základě ústavní stížnosti a předložených rozhodnutí soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost nesplňuje podmínky pro věcné projednání a je třeba ji odmítnout soudcem zpravodajem v souladu s ustanovením §43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to z důvodů uvedených níže.
Ústavní soud opakovaně konstatoval (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 187/05 ze dne 4. 5. 2005, případně usnesení sp. zn. II. ÚS 287/14 ze dne 30. 1. 2014; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Rozhodování Ústavního soudu má subsidiární charakter a přichází v úvahu zpravidla pouze tehdy, když jiný orgán veřejné moci již není schopen poskytnout stěžovateli ochranu základních práv a svobod.
V souladu s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, včetně mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Tato podmínka přípustnosti ústavní stížnosti zahrnuje povinnost skutečně vyčerpat všechny efektivní prostředky a svého ústavního práva se v řízení před Ústavním soudem domáhat až ve chvíli, kdy předcházející řízení již neprobíhá. Z rozhodnutí vrchního soudu i Nejvyššího soudu je patrné, že řízení dále pokračuje a nic tedy nebrání stěžovatelce domáhat se svých ústavních práv před obecnými soudy a využít všechny procesní prostředky, pokud se domnívá, že jsou porušována. Zásah Ústavního soudu v této věci, kdy navíc ústavní stížnost nesměřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, by postrádal jakýkoli smysl a představoval by zásah do pravomocí obecného soudnictví. Lze tedy konstatovat, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, neboť řízení stále probíhá a není pravomocně skončené.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2015
Milada Tomková v. r.
soudkyně zpravodajka