ECLI:CZ:US:2015:1.US.1803.15.1
sp. zn. I. ÚS 1803/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky A. O., zastoupené JUDr. Margit Beranovou, advokátkou se sídlem v Brně, Rooseveltova 6/8, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 16 Co 388/2014-164 ze dne 25. 3. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a argumentace stěžovatelky
1. Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozhodnutí a navrhla jeho zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy. Přitom odkázala na čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 1, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Brně potvrdil svým napadeným rozsudkem č. j. 16 Co 388/2014-164 ze dne 25. 3. 2015 rozsudek Městského soudu v Brně č. j. 23 P 57/2013 ze dne 4. 8. 2014, jímž soud zamítl návrh stěžovatelky - babičky na svěření jejích dvou vnuků do její pěstounské péče. Krajský soud dospěl k závěru, že není třeba svěřovat nezletilé do pěstounské péče, neboť byli již do péče babičky svěřeni rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2013. Ve svém rozhodnutí uvedl, že skutečnost, že jsou rodiče dětí nezodpovědní, nejsou zaměstnání a nelze na ně fakticky vést ani výkon rozhodnutí, není důvodem pro svěření dětí do pěstounské péče.
3. Ústavní soud si vyžádal soudní spis a z něj zjistil, že opatrovník dětí (Statutární město Brno) vyjádřil nesouhlas se svěřením vnuků do pěstounské péče stěžovatelky, neboť návrh stěžovatelky je ryze účelový pouze s cílem získat dávky spojené s výkonem pěstounské péče. Potřeby dětí jsou zajištěny kromě výživného od rodičů i dalšími dávkami jak hmotné nouze, tak i státní sociální podporou. Nelze pominout fakt, že matka se na výchově dětí velkou měrou podílí. Městský soud v Brně ve výše citovaném prvostupňovém rozsudku, potvrzeném napadeným rozhodnutím krajského soudu, vysvětlil, že matka má zájem vytvořit si takové podmínky, aby děti převzala do osobní péče. Zejména proto nejsou naplněny podmínky pro svěření dětí do pěstounské péče, neboť ta předpokládá trvalejší charakter této náhradní péče.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdí, že v posuzovaném případě dochází k diskriminaci stěžovatelky, která je babičkou dětí. Na jedné straně v případě pěstounské péče se upřednostňuje osobní péče o dítě příbuzným nebo osobou blízkou, na straně druhé je právě tento příbuzenský vztah hlavním důvodem zamítnutí žádosti o svěření do pěstounské péče. V soudní praxi je přitom obvyklé, že v první řadě se úlohy pěstounů ujímají prarodiče. Při rozhodnutí o pěstounské péči je rozhodujícím kritériem zájem dítěte, a to i v oblasti ekonomické, neboť dávky pěstounské péče mají sloužit především k zajištění dobré životní úrovně dítěte. Nelze stěžovatelku ekonomicky postihovat za to, že rodiče výchovně zcela selhali. Za situace, kdy stěžovatelka není schopna za využití všech zákonných prostředků se domoci ani symbolického výživného, které soud rodičům stanovil, nelze po ní spravedlivě požadovat, aby zajišťovala jak péči, tak i zcela výživu nezletilých vnuků. Tímto rozhodnutím je porušena jak rovnost účastníků, tak právo na spravedlivý proces a poškozuje ve svém důsledku i nezletilé, kteří mají právo na zachování rodinného života.
II. Hodnocení Ústavního soudu
5. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).
6. V dané věci však taková situace nenastala. Obecné soudy neshledaly potřebu změny ze svěření dětí do péče stěžovatelky na pěstounskou péči a tento svůj závěr zdůvodnily. To, že se stěžovatelka s rozhodnutím krajského soudu neztotožňuje, ještě nezakládá porušení jejího práva na spravedlivý proces.
7. Ústavní soud se již zabýval velmi podobným případem, tedy snahou babičky, která má do své péče svěřeny děti, získat status pěstounské péče za účelem získání příslušných příspěvků. Ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 791/14 ze dne 5. 6. 2014 vysvětlil, že nevyhovění žádosti babičky, mající ve své péči děti, o svěření dětí do pěstounské péče není zásahem do zásady sledování nejlepšího zájmu dítěte. Z pohledu zajištění péče o děti není praktický rozdíl mezi pěstounskou péčí a svěřením dítěte do péče jiné fyzické osoby, tedy situací, ve které se stěžovatelka nachází. Oba dva druhy péče vytváří mezi babičkou a vnoučaty stejný vztah, jsou pouze dočasné a mohou trvat jen tak dlouho, dokud rodiče nemohou, nechtějí nebo nedokáží mít dítě v osobní péči (viz Králíčková, Z. Pěstounská péče: mýty versus ústavně konformní interpretace a aplikace zákona s úvahami de lege ferenda, Právní rozhledy č. 9/2008). Rozdíl mezi těmito dvěma druhy péče o dítě je pouze finanční. Podle zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, náleží každému dítěti svěřenému do pěstounské péče příspěvek na úhradu potřeb dítěte a pěstounovi náleží zejména odměna pěstouna (u prarodičů pouze v případech hodných zvláštního zřetele). Oproti tomu v případě použití institutu svěření dítěte do péče jiné osoby tento nárok na zvláštní dávky od státu nevzniká. Nejlepší zájem dítěte nelze redukovat na otázku finančního zabezpečení dítěte. I když i tento aspekt může spadat do rámce nejlepšího zájmu dítěte, jde o koncept mnohem širší, do něhož spadají otázky jako například ochrana rodinných vazeb, péče o dítě, jeho vzdělání, výchova, bezpečnost, zdraví atd.
8. Ze stejného důvodu nelze shledat ani porušení práv na ochranu rodiny a dětí plynoucí z čl. 32 Listiny. Obecné soudy se zabývaly majetkovou situací stěžovatelky, která pobírá sociální dávky i přídavky na děti. Ústavní soud by přivítal, pokud by napadené rozhodnutí bylo lépe odůvodněno a kdyby krajský soud objasnil, v jakém rozsahu vzal majetkovou situaci stěžovatelky i obou dětí v potaz a jak se s ní při svém rozhodování vypořádal. Nicméně nedostatečné odůvodnění rozhodnutí krajského soudu není takovým zásahem do práva na rodinný život či do práva na spravedlivý proces, že by dosáhlo ústavního rozměru. Ústavní soud vycházel i z toho, že naopak rozhodnutí prvostupňového soudu je dostatečně odůvodněno (viz bod 3 výše) a že rovněž opatrovník v řízení před obecnými soudy stěžovatelce náležitě objasnil, proč v nyní posuzovaném případě svěření do pěstounské péče babičky není na místě.
9. Poslední námitka stěžovatelky je námitka odlišného zacházení v přístupu k sociálním dávkám na základě toho, že děti jsou svěřeny do péče své babičky, tedy že péče v rodinném prostředí je vlastně znevýhodněna ve vztahu ke klasické pěstounské péči. Ústavní soud však poznamenává, že důvodem, proč nemá stěžovatelka nárok na dávky v pěstounské péči, není skutečnost, že děti jsou svěřeny do péče své babičky, ale protože děti vůbec nejsou svěřeny do pěstounské péče. Nárok na uvedené sociální dávky by stěžovatelka neměla, ani kdyby mezi nimi nebyl žádný příbuzenský poměr. Naopak byly-li by děti svěřeny do pěstounské péče stěžovatelky, nárok na dávky pěstounské péče by jim vznikl. Namítaný diskriminační důvod tedy v napadeném rozhodnutí Ústavní soud nespatřuje.
10. Ústavní soud tedy neshledal zásah do základních práv stěžovatelky a ponechává na rozhodování obecných soudů, aby dle poměrů v rodině (materiálních i sociálních) stanovil formu péče o dítě v posuzovaném případě, a to i s přihlédnutím k případné změně okolností, přičemž hlavním vodítkem soudů by měl být nejlepší zájem dítěte. Z důvodu nedostatku ústavního rozměru nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu