ECLI:CZ:US:2015:1.US.1857.15.1
sp. zn. I. ÚS 1857/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Floriana Murtezaniho (dříve Afrim Alija), t. č. ve Vazební věznici Litoměřice, zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem Teplice, J. V. Sládka 1363/2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2015 sp. zn. 2 To 44/2015 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti
1. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 22. 4. 2015 sp. zn. 51 T 5/2014 rozhodl o žádosti stěžovatele jako obžalovaného o propuštění z vazby na svobodu a o dalším trvání vazby tak, že je přípustné přijetí peněžité záruky za současného přijetí písemného slibu stěžovatele, uložení zákazu vycestování a nahrazení vazby dohledem probačního úředníka; krajský soud současně stanovil peněžitou záruku ve výši 1 500 000 Kč. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 5. 2015 sp. zn. 2 To 44/2015 rozhodnutí krajského soudu ze dne 22. 4. 2015 zrušil a rozhodl znovu tak, že podle §71a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítl a podle §73 odst. 1 a §73a odst. 1 tr. řádu a contrario nepřijal písemný slib řádného chování stěžovatele ani nabídku peněžité záruky a jeho vazbu nenahradil dohledem probačního úředníka.
2. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2015 se stěžovatel bránil ústavní stížností ze dne 18. 6. 2015, ve které navrhl, aby Ústavní soud toto usnesení zrušil. Namítal zásah do osobní svobody podle čl. 8 a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vrchnímu soudu vytkl, že nezohlednil aktuální vývoj objasňování skutkového stavu věci a o dalším trvání vazby rozhodl formalisticky a bez vztahu ke konkrétnímu případu. Poukázal na nesprávné údaje v odůvodnění napadeného usnesení, konkrétně že dům na adrese svého trvalého pobytu nepronajímá, nýbrž tento je užíván bývalou manželkou s dětmi, které má z předchozích vztahů. Brojil proti závěru vrchního soudu, že je v jeho případě dána důvodná obava z útěku do Makedonie jako země původu. Vyjádřil domněnku, že dokazování prováděné v rámci trestního řízení se vyvíjí v jeho prospěch.
II.
Posouzení ústavní stížnosti
3. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že tato byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
4. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Při posouzení ústavní stížnosti vyšel Ústavní soud z toho, že vazební řízení je především věcí obecných soudů, které disponují znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází, důkazní situace, jakož i veškerých okolností případu a míry důvodného podezření ze spáchání trestného činu danou osobou. Vycházeje ze souvislostí případu pak musí obecné soudy posoudit rovněž existenci či trvání vazebních důvodů, přičemž Ústavní soud se vzhledem ke svému postavení v rámci výkonu soudní moci zásadně nezabývá jejich přehodnocováním. Do rozhodnutí obecných soudů je povolán zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem, popř. pokud jsou aplikované důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 18/96 (N 88/6 SbNU 145), nález Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 137/2000 (N 174/20 SbNU 235), nebo nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 585/02 (N 77/37 SbNU 83), všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. Požadavkům na rozhodnutí o ponechání obžalovaného ve vazbě byla věnována pozornost v nálezu ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2665/13, v němž Ústavní soud definoval tzv. doktrínu zesílených důvodů, podle níž je trvání podezření esenciální podmínkou pro zákonnost pokračování vazby, po určité době nicméně samo o sobě nepostačuje. Na obecných soudech pak je určit, zda existují jiné relevantní a dostačující důvody, které ospravedlňují pokračující odnětí svobody. Jsou přitom povinny vzít v úvahu délku trvání vazby s ohledem na specifika konkrétního trestního řízení, jakož i na hrozící trest. Delší trvání vazby musí být ospravedlněno dalšími závažnými a konkrétními okolnostmi, které vylučují nahrazení vazby jiným opatřením podle trestního řádu (srov. též výše uvedený nález sp. zn. I. ÚS 2208/13). V nálezu ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2086/14 Ústavní soud doplnil, že v dalších rozhodnutích o vazbě není postačující toliko zopakovat důvody uváděné v její počáteční fázi, aniž by obecné soudy náležitě vysvětlily, proč je trvání vazby i nadále nezbytné.
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci nejsou naplněny podmínky pro kasaci rozhodnutí obecných soudů s ohledem na závěry citovaných nálezů. Vrchní soud nevykročil z ústavních mezí své rozhodovací činnosti, pokud napadeným usnesením ze dne 7. 5. 2015 zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu a současně nepřijal jeho písemný slib řádného chování ani nabídku peněžité záruky a jeho vazbu nenahradil dohledem probačního úředníka.
9. Vrchní soud v souladu s požadavky judikatury Ústavního soudu dostatečně vyjádřil specifické a ke konkrétnímu případu se vztahující důvody pro pokračující odnětí svobody stěžovatele. Vyšel z toho, že vazba stěžovatele započala dne 24. 6. 2013, a celková délka omezení osobní svobody se tak v době vydání napadeného usnesení blížila dvěma rokům. I přesto dospěl k závěru, který Ústavní soud hodnotí jako ústavně konformní, že v případě stěžovatele jsou i nadále dány důvody pro ponechání ve vazbě. Vrchní soud konstatoval, že nepochybně trvají důvody vazby útěkové i předstižné, a přihlédl k tomu, že trestná činnost, pro kterou je stěžovatel obžalován, vykazuje vysokou závažnost a v případě prokázání viny mu hrozí trest odnětí svobody v trestní sazbě od dvou do deseti let. Zdůraznil, že doposud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutečně došlo ke spáchání skutků, které jsou předmětem trestního stíhání, že tyto vykazují znaky trestných činů a že jejich pachatelem je obžalovaný; poukázal přitom na obsah svědeckých výpovědí, odposlechů telekomunikačního provozu, finančního šetření a rozsáhlé dokumentace.
10. Detailně se zabýval povahou trestné činnosti, z níž je stěžovatel obžalován a která spočívá ve zvlášť závažných zločinech nebo zločinech vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) a c) a odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."), a loupeže podle §173 odst. 1 tr. zák., a dále v lichvě, nedovoleném ozbrojování, přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu a dalších trestných činech páchaných v období let 2005 až 2013. Podstata trestné činnosti, z níž je stěžovatel důvodně podezřelý, spočívala v tom, že jako jeden z pěti spoluobžalovaných se podílel na nezákonném opatřování finančních prostředků vymáháním půjček, přičemž dotčené osoby musely dlouhodobě a pravidelně odevzdávat s vysokým úrokem určité částky, které na nich stěžovatel spolu s ostatními spoluobžalovanými vymáhali i za pomoci vyhrožování a fyzického násilí.
11. Vrchní soud věnoval pozornost rovněž poznatkům o osobě stěžovatele a jejich vývoji v průběhu řízení, přičemž konstatoval, že stěžovatele lze i nadále považovat za osobu bez užších rodinných či sociálních vazeb na území České republiky; tento zde ani nemá stálé bydliště, když dům, jehož je vlastníkem, dlouhodobě neužívá a pronajímá jej. V období předcházejícím vzetí do vazby nebyl zaměstnán a nevyvíjel ani jinou legální činnost, v níž by mohl po svém propuštění na svobodu pokračovat. Své nejbližší příbuzenstvo - s výjimkou nezletilého syna, který je ovšem svěřen do péče matky - má mimo území České republiky, zejména v Makedonii jako zemi původu. Stěžovatel navíc v minulosti změnil jméno i příjmení, přičemž tuto změnu neoznámil orgánům činným v trestním řízení; patrně disponuje doklady jak na své původní, tak i na aktuálně používané jméno a příjmení.
12. Ústavní soud konstatuje, že vrchní soud dostál požadavkům výše uvedené judikatury Ústavního soudu týkajícím se tzv. doktríny zesílených důvodů. Vyšel z trvajícího důvodného podezření stěžovatele ze spáchání mimořádně závažné trestné činnosti a pokračujících důvodů vazby útěkové a předstižné. Vzal přitom v úvahu délku trvání vazby i specifika konkrétního případu a hrozící trest a identifikoval i další konkrétní a závažné okolnosti, které vylučují nahrazení vazby jiným opatřením podle trestního řádu. Nevycházel přitom toliko z důvodů vazby platných v její počáteční fázi, nýbrž věnoval pozornost aktuálnímu vývoji trestního řízení a v něm prováděného dokazování, jakož i vývoji osobních poměrů stěžovatele v čase.
13. Ústavní soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele, že vrchní soud při nedostatečně zohlednil aktuální vývoj při objasňování skutkového stavu věci a o dalším trvání vazby rozhodl bez vztahu ke konkrétnímu případu. K vyhovění ústavní stížnosti pak nemohly vést ani stěžovatelova tvrzení týkající se dílčích nedostatků odůvodnění napadeného usnesení, především že předmětný dům nepronajímá, nýbrž jej přenechal do užívání bývalé manželce s dětmi, které tato má z předchozích vztahů, a že vzhledem k tamní situaci nejsou namístě obavy z jeho útěku do Makedonie jako země původu. Tyto námitky nelze než hodnotit jako polemiku se závěry vrchního soudu, k jejichž hodnocení není Ústavní soud povolán, neboť by nahrazoval činnost obecných soudů; stejně je třeba vnímat stěžovatelem prezentované odlišné hodnocení vývoje dokazování prováděného v rámci trestního řízení, než k jakému dospěl vrchní soud.
III.
Závěr
14. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu