ECLI:CZ:US:2015:1.US.1891.15.1
sp. zn. I. ÚS 1891/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Marka Řeháčka, zastoupeného Mgr. Michalem Vogelem, advokátem, se sídlem Sokolovské nám. 312/1, Liberec, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015 č. j. 22 Cdo 613/2013-214, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 29. 10. 2012 č. j. 30 Co 369/2011-196 a proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 6. 2011 č. j. 29 C 5/2008-170, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, protože jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, konkrétně právo vlastnit majetek a zákaz zneužití vlastnického práva dle článku 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovateli byla napadeným rozsudkem okresního soudu uložena povinnost odstranit vývod spalin z plynového kotle zakončeného v otvoru vybouraném ve společné nosné zdi domu a zajistit uvedení zdi do původního stavu ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozsudku. Podání žalobců, kterým rozšířili žalobu tak, aby byl stěžovatel zavázán zdržet se odvádění spalin, okresní soud posoudil jako eventuální petit, o kterém v důsledku vyhovění žalobě dále nerozhodoval.
3. Okresní soud napadeným rozsudkem ve věci rozhodoval podruhé, v předchozím řízení týkajícím se jak odstranění vývodu spalin, tak také vyvedení kanalizační přípojky, žalobě v plném rozsahu vyhověl. V části týkající se kanalizace odvolací soud žalobu zamítl a po konstrukčních změnách, které stěžovatel na kanalizaci následně provedl, vzali žalobci podané dovolání zpět. V části týkající se vývodu spalin rozsudek zrušil a vrátil okresnímu soudu zpět. Ten následně rozhodl napadeným rozsudkem.
4. Stěžovatel a žalobci jako spoluvlastníci podepsali 3. 5. 2005 dohodu, kde bylo v článku V. upraveno, že vlastník nesmí provádět takové úpravy, jimiž by ohrožoval výkon vlastnického práva ostatních vlastníků. Podle okresního soudu ale na situaci dopadal §11 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, který stanovil, že k přijetí usnesení, jde-li o modernizaci, rekonstrukci, stavební úpravy a opravy společných částí domu, jimiž se nemění vnitřní uspořádání domu a zároveň velikost spoluvlastnických podílů na společných částech domu, postačuje souhlas 3/4 většiny všech vlastníků jednotek. Protože stěžovatel a jeho rodiče, kteří v domě žili, provedli úpravy bez potřebného souhlasu, jednali podle okresního soudu v rozporu se zákonem a je tedy nerozhodné, zda a v jaké míře stavební úpravy stěžovatele ohrožují či obtěžují žalobce.
5. Stěžovatel a jeho rodiče podali proti rozsudku okresního soudu odvolání. V tom byl namítán rozpor mezi rozhodnutím ohledně odpadové trubky a vývodu spalin, které obě byly umístěny ve stejné nosné zdi, ale rozhodnutí soudů o nich se liší. Dále bylo namítáno, že probourání asi dvaceticentimetrového otvoru do zdi domu není stavební úpravou, ani nejde o modernizaci či opravu. Jde o zásah minimálního rozsahu, na který se nevztahuje rozhodovací proces podle okresního soudu. Pokud by byl závěr soudu správný, nebylo by možné do společné stěny bez souhlasu zatlouct ani hřebík na pověšení obrazu.
6. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu a navíc podle něj bylo úpravou jednotky zasaženo do vzhledu domu a byl proto nezbytný souhlas všech vlastníků jednotek. Podle krajského soudu byl dále pasivně legitimován jen vlastník jednotky, tedy stěžovatel, a ne jeho rodiče, kteří byt užívali. Proti nim žalobu zamítl.
7. Ve věci bylo následně stěžovatelem podáno dovolání. Soudy obou stupňů podle něj pochybily, protože konečné podání žalobců posoudily jako alternativní petit, i když ve skutečnosti šlo o imisní žalobu. Stěžovateli tak měla být nanejvýš uložena povinnost zdržet se odvádění spalin a ne povinnost odstranit vývod spalin. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry obou soudů, že vyvedení spalin skrze společnou zeď je třeba považovat za stavební úpravu na společných částech domu, a proto je nutný souhlas alespoň 3/4 všech vlastníků jednotek, který se stěžovateli nepodařilo získat. Stěžovatel naopak úpravu provedl přes striktní nesouhlas ostatních vlastníků. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce o tom, že rozšíření žaloby o nárok na zdržení se odvádění spalin ve skutečnosti bylo změnou žaloby a žalobci už se dále nedomáhali odstranění vývodu spalin. Podle Nejvyššího soudu z podání nevyplývá, že by se žalobci nadále odstranění vývodu spalin nedomáhali. Nejvyšší soud proto následně napadeným rozsudkem dovolaní stěžovatele zamítl.
II. Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel napadá rozsudek Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci i rozsudek Okresního soudu v Liberci ústavní stížností.
9. Stěžovatel považuje za zvláštní, že podobný otvor vedoucí do kanalizace, umístěný do stejné zdi, podle obecných soudů neporušoval práva žalobců ani zákony. Pokud je pak po pěti letech rozhodnuto v obdobném případě opačně, má stěžovatel za to, že takové rozhodnutí je v rozporu s předvídatelnosti práva a právem na spravedlivý proces.
10. Podle stěžovatele bylo dále zasaženo do jeho práva vlastnit majetek dle článku 11 odst. 1 Listiny, protože žalobci odmítali provedení úkonů, které by zajistily lepší bydlení rodičům stěžovatele, pokud nebude využito společného komínu pro odvod spalin, zároveň se ale na úpravě této společné části odmítli finančně podílet. Svým jednáním tak podle stěžovatele zcela vědomě znemožňovali zlepšení bytové situace rodičů stěžovatele, jako je přístup ke koupelně a WC v bytě a ústřední topení.
11. Stěžovatel se domnívá, že takový výkon spoluvlastnických práv je jejich zneužitím a neměl by být pod soudní ochranou. Žalobci staví svá vlastnická a spoluvlastnická práva nad práva ostatních spoluvlastníků a to v okamžiku, kdy již sami obdobné úpravy provedli. Pokud chtěl stěžovatel s rodiči obdobné podmínky, nešlo podle něj o nějaké zneužívání práva, žalobcům navíc z těchto úprav nehrozila žádná škoda.
12. V těchto jednáních shledává stěžovatel porušení zákazu zneužívání vlastnického práva a toho, že vlastnické právo zavazuje. Podle stěžovatele soudy nevzaly v úvahu skutečnost, že v domě nemůže být kvůli velikosti podílů vůbec použitý požadavek na souhlas 3/4 vlastníků, protože se jí dá dosáhnout jen hlasy všech vlastníků.
13. Soudy také podle stěžovatele nevzaly dostatečně do úvahy to, že se všichni účastníci smluvně zavázali strpět takové využití společných části domu, které neohrozí či neomezí výkon jejich vlastnických práv.
14. Stěžovatel je také přesvědčen, že soudy nevzaly do úvahy princip proporcionality. Obecné soudy podle něj v kolizi dvou základních práv neodůvodněně preferovaly ochranu spoluvlastnického práva na společné zdi, před ochranou majitele bytové jednotky.
III. Hodnocení Ústavního soudu
15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti dle článku 87 Ústavy České republiky, jeho úkolem proto není přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů z hlediska zákonnosti. Ústavnímu soudu ovšem náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, a v rámci toho uvážit, zda řízení před obecnými soudy bylo jako celek spravedlivé.
16. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Je tomu tak v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, jestliže v soudním rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, či pokud se soud při svém rozhodování dopustí libovůle [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)].
17. Mnohé námitky stěžovatele, týkající se práva na spravedlivý proces, pouze vyjadřují nesouhlas se závěry obecných soudů. Ty však Ústavnímu soudu kromě situací zmíněných výše nepřísluší posuzovat. Ústavní soud u žádného z obecných soudů pochybení, které by vedlo k porušení práva na spravedlivý proces, nezjistil. Obecné soudy situaci stěžovatele komplexně posoudily a došly k závěru, že stěžovatel provedením úprav jednal v rozporu se zákonem. Celá věc navíc byla posouzena ve všech stádiích řízení včetně Nejvyššího soudu, kterému přísluší výklad podústavního práva, zaujímání stanovisek a sjednocování judikatury, věcí se zabýval meritorně a vyjádřil se k dosud nejudikovaným otázkám předloženým k dané problematice stěžovatelem. Samotná skutečnost, že v řízení stěžovatel nebyl úspěšný, neznamená, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle článku 36 Listiny.
18. Ústavní soud se problematikou stavebních úprav v bytové jednotce již věnoval v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3230/14 ze dne 25. 11. 2014 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud v tomto usnesení ve věci týkající se vybourání bytové příčky došel k závěru, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci jednoduchého práva, které nedosahují ústavněprávní roviny.
19. Ústavní soud neshledal ani porušení práva stěžovatele na ochranu majetku podle článku 11 Listiny. Na rozdíl od výše citovaného usnesení lze v tomto případě hovořit o ústavněprávní rovině, protože dochází ke střetu dvou základních práv. Konkrétně vlastnického práva stěžovatele k jednotce a spoluvlastnického práva žalobců ke společným prostorám v domě. Zákonodárce stanovil jako míru ochrany spoluvlastnického práva nutnost souhlasu 3/4 vlastníků se stavebními změnami společných prostor. Zákonodárce má povinnost vážit práva jednotlivých spoluvlastníků tak, aby žádnému z nich nehrozil neproporcionální zásah do jeho práv. Při tomto mu náleží jistá míra diskrece. Podobným případem je nález týkající se úpravy squeeze-outu, v němž Ústavní soud například vyslovil, že konkrétní modality, jak bude vytěsnění minoritních akcionářů ze společnosti upraveno, včetně například stanovení zásadní hranice kolik většinový akcionář musí vlastnit akcií (v daném případě 90 %), náleží do sféry úvah zákonodárce [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 56/05 ze dne 27. 3. 2008 (N 60/48 SbNU 873; 257/2008 Sb.), bod 58]. Zvolené řešení s nutností souhlasu 3/4 vlastníků z dané míry diskrece zákonodárce nevybočuje a Ústavní soud do něj nemá důvod zasahovat. Jde tak o řešení, které je nutno považovat za ústavně konformní. K zásahům do vlastnického práva se Ústavní soud několikrát vyjádřil (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3271/13 ze dne 6. 2. 2014, bod 24). Skutečnost, že výsledek řízení před obecnými soudy byl vůči stěžovateli nepříznivý, tedy neznamená, že obecné soudy "neodůvodněně preferovaly ochranu spoluvlastnického práva na společné zdi před ochranou práva stěžovatele jako vlastníka bytové jednotky", protože soudy rozhodly na základě zákona. Obecné soudy rovněž posoudily smluvní ustanovení článku V. dohody o společenství vlastníků a došly k závěru, že na posuzovaný případ nemělo vliv. Podle Nejvyššího soudu se nelze ztotožnit s argumentací, že tímto článkem došlo k derogaci ostatních ustanovení zákona a byl dán generální souhlas ke všem zásahům do společných částí budovy.
20. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu