ECLI:CZ:US:2015:1.US.1942.15.1
sp. zn. I. ÚS 1942/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., stěžovatelky S. B. a stěžovatele M. B., všech zastoupených Mgr. Martinem Chludem, advokátem, se sídlem Palackého tř. 802, Chrudim, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4999/2014-63 ze dne 29. 4. 2015, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 545/2013-14 ze dne 3. 1. 2014 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 28 C 350/2013-6 ze dne 5. 11. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci
Ústavní stížností stěžovatelé napadli v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhli jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na přístup k soudu. Přitom poukázali na čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
První stěžovatel je otcem druhé stěžovatelky a třetího stěžovatele.
Žalobou datovanou dne 29. 8. 2013 se první stěžovatel svým jménem a jako rodič druhé stěžovatelky a třetího stěžovatele domáhal vůči státu náhrady škody ve výši 1 000 000 Kč způsobené nadměrnou délkou řízení o návrhu prvního stěžovatele na snížení výživného, které platí druhé stěžovatelce a třetímu stěžovateli.
Obvodní soud prvního stěžovatele usnesením ze dne 1. 10. 2013 vyzval, aby odstranil vadu podání spočívající v tom, že podání žaloby za tehdy nezletilou druhou stěžovatelku a třetího stěžovatele nebylo schváleno soudem podle §179 občanského soudního řádu v tehdy platném znění. Stěžovatel na to reagoval dopisem, ve kterém soudu oznámil, že se domnívá, že k podání žaloby za své děti není třeba schválení opatrovnického soudu a takový návrh podat nehodlá.
Následně obvodní soud napadeným usnesením zastavil řízení druhé stěžovatelky a třetího stěžovatele vůči žalované, neboť první stěžovatel nedoložil souhlas opatrovnického soudu a tak nebyla splněna podmínka řízení. Městský soud napadeným usnesením toto rozhodnutí potvrdil.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů zamítl. Podle něj podání žaloby proti státu z důvodu tvrzené majetkové a nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem se týká oblasti správy majetku nezletilého dítěte a nelze je považovat za běžnou záležitost, jež by svou povahou patřila do běžné správy jeho majetku ve smyslu §28 starého občanského zákoníku. Proto i pro podání žaloby proti státu z důvodu tvrzené majetkové a nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem je třeba schválení opatrovnického soudu podle ustanovení §179 občanského soudního řádu. Na věci nic nemění skutečnost, že žaloba vůči státu je osvobozena od soudního poplatku a neúspěšným žalobcům není zpravidla ukládána povinnost k náhradě nákladů řízení. Tyto okolnosti totiž nezbavují žalobce povinnosti platit své náklady řízení. Žalobcům mohou být v řízení také uloženy k náhradě náklady řízení, které by jinak nevznikly podle §147 odst. 1 občanského soudního řádu.
II. Argumentace stran
Stěžovatelé v ústavní stížnosti považují rozhodnutí obecných soudů za nesprávná a porušující jejich právo na přístup k soudu. Podle stěžovatelů v dané věci žádné riziko majetkové újmy nevzniká. Náklady soudního řízení si nese stát sám. Povinnost platit náklady v případě zastoupení dítěte advokátem také nevzniká, neboť nezletilí advokátem zastoupeni nejsou. Vlastním zaviněním náklady nezletilému vzniknout nemůžou, neboť sám v řízení ničeho nečiní, ani činit nemůže. Nakonec náklady vzniklé zaviněním zákonného zástupce dítěte soud případně určí uhradit zástupci.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní soud úvodem podotýká, že napadená usnesení se týkají zastavení řízení, pouze pokud jde o návrh druhé stěžovatelky a třetího stěžovatele. Tato usnesení se nijak nedotýkají prvního stěžovatele a nijak nezasahují do jeho základních práv. Ústavní stížnost prvního stěžovatele je proto podána někým zjevně neoprávněným a je nutno ji odmítnout podle §43 odst. 1, písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Co se týče druhé stěžovatelky, tak Ústavní soud podotýká, že tato byla již v době podání ústavní stížnosti (dne 29. 6. 2015) zletilá a tedy plně svéprávná. Ústavní stížnost však za ni podal první stěžovatel. Druhá stěžovatelka se k ústavní stížnosti nepřipojila a nedala plnou moc advokátovi, který stěžovatele v řízení před Ústavním soudem zastupuje. Její ústavní stížnost je tedy podána někým zjevně neoprávněným, neboť otec není oprávněn za ni jednat. Tuto část stížnosti je tedy také nutno odmítnout podle §43 odst. 1, písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Pokud jde o třetího stěžovatele, tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně uvádí, že otázka, zda podání žaloby na náhradu škody proti státu rodičem nezletilé osoby je podmíněna přivolením soudu podle §28 starého občanského zákoníku, je otázkou výkladu podústavního práva. Přitom však Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů a přehodnocovat jimi podaný výklad podústavního práva. Jeho úkolem je pouze rozhodnout, zda v daném případě nebyla rozhodnutími obecných soudů porušena základní práva stěžovatelů.
V nyní posuzovaném případě tak jediná relevantní ústavněprávní otázka spočívá v tom, zda napadená rozhodnutí obecných soudů nepřiměřeně nezasáhla do práva třetího stěžovatele na přístup k soudu, které vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny. Toto právo však není absolutní a je možno jej omezit přiměřeným způsobem ve vztahu k legitimnímu cíli.
V tomto případě spočívá omezení třetího stěžovatele v tom, že podle napadených usnesení měl žádat soud o svolení s podáním žaloby na náhradu škody vůči státu. Toto omezení práva na přístup k soudu však nepovažuje Ústavní soud obecně za nepřijatelné. Povinnost žádat o schválení soudem, pokud nejde o běžné nakládání s majetkem nezletilých dětí, sleduje legitimní cíl ochrany práv dětí. Závěry obecných soudů, že žaloba na náhradu škody vůči státu je takovou neběžnou záležitostí, nelze považovat za projev svévole, či za extrémně rozporný s principy spravedlnosti, což by Ústavnímu soudu umožnilo přehodnotit jejich závěry o výkladu podústavního práva (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000). Napadená usnesení jsou však v tomto ohledu řádně a srozumitelně odůvodněna.
Třetímu stěžovateli, respektive prvnímu stěžovateli jako jeho zákonnému zástupci, nic nebránilo soud o takové svolení požádat, na což byl dokonce obvodním soudem upozorněn. Z pohledu práva na přístup třetího stěžovatele k soudu by poté bylo zásadní, jak by v konkrétní věci tato pravomoc soudu dát souhlas byla vykonána [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. 2. 2014 (N 18/72 SbNU 217)]. Toto řízení však neproběhlo a jeho výsledek nelze předjímat.
Lze shrnout, že třetímu stěžovateli nebylo právo na přístup k soudu zcela upřeno. Bylo pouze omezeno, avšak toto omezení Ústavní soud nepovažuje za porušující základní právo třetího stěžovatele. Ke shodnému závěru Ústavní soud již dospěl v téměř identické věci v usnesení sp. zn. I. ÚS 1970/15 ze dne 27. 10. 2015.
Ústavní soud proto ústavní stížnost částečně odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a částečně jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu