ECLI:CZ:US:2015:1.US.1992.14.1
sp. zn. I. ÚS 1992/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Česko-německá horská nemocnice Krkonoše, s. r. o., se sídlem Praha 4, Závišova 2518/20, zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem, se sídlem Praha 1, Vodičkova 28, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2014, č. j. 30 Co 186/2013-383, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 6. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv zakotvených v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v článku 89 odst. 2 a v článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že v projednávané věci byla předmětem řízení otázka, zda zdravotní výkony provedené stěžovatelkou pojištěncům žalované Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (dále také jen "žalovaná" nebo "VZP ČR"), které žalovaná odmítla stěžovatelce uhradit, byly úkony nutné a neodkladné péče ve smyslu §17 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon č. 48/1997 Sb."). Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že Městský soud v Praze ustanovil v odvolacím řízení k posouzení této odborné otázky znalcem Fakultní nemocnici v Olomouci, jejíž kolektiv znalců byl sestaven výlučně z lékařů v oboru kardiologie, byť se v dané věci nejednalo pouze o pacienty, kteří trpěli kardiologickými chorobami. Stěžovatelka taktéž namítá, že z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze není zřejmé, z jakého důvodu soud neakceptoval návrh na výslech zpracovatelů znaleckých posudků, které byly ve vzájemném rozporu, popřípadě z jakých důvodů neuznal za vhodné vyhovět návrhu na pořízení dalšího nezávislého posudku, který by rozpory mezi znaleckými posudky odstranil. Postup soudu, který se bez dalšího přiklonil k jednomu z posudků a druhý bez dalšího odmítl, přičemž ignoroval, že zpracovatelé posudku, ke kterému se přiklonil, nemají příslušnou kvalifikaci k posouzení příslušných chorob, lze dle stěžovatelky označit za svévoli a porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces. Podáním ze dne 16. 6. 2014 doplnila stěžovatelka ústavní stížnost v tom smyslu, že odvolací soud pochybil také v tom, že přiznal žalované náklady odvolacího řízení ve výši 28 982 Kč. Stěžovatelka namítá, že žalovaná je veřejnoprávní institucí, která zaměstnává celou řadu osob s právnickým vzděláním. V dané věci se přitom jedná o běžnou agendu, kterou žalovaná ve své každodenní činnosti řeší. Za této situace bylo přiznání práva na náhradu nákladů řízení ze strany Městského soudu v Praze v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, který kritizuje případy, kdy právo na náhradu nákladů řízení je přiznáváno veřejnoprávním institucím.
3. Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud Městskému soudu v Praze, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že řádně a dostatečně odůvodnil, proč ve věci provedl důkaz znaleckým posudkem Fakultní nemocnice Olomouc, a proč nebylo vycházeno z posudků provedených soudem prvního stupně. Jak již uvedl v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí, návrh na vypracování dalšího znaleckého posudku neshledal odvolací soud potřebným, neboť neměl pochyby o správnosti posudku Fakultní nemocnice Olomouc. Ve svém rozhodnutí se odvolací soud vypořádal taktéž s námitkou stěžovatelky o nedostatečné kvalifikaci zpracovatelů posudku stejně tak jako s jejím návrhem na výslech zpracovatelů obou znaleckých posudků. Městský soud v Praze neshledává důvodnou ani námitku stěžovatelky, že o nákladech řízení bylo rozhodnuto v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, neboť nemá za to, že by v daném případě okolnosti právního zastoupení žalované Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky mohly vést k závěru, že by její náklady spočívající v nákladech právního zastoupení nebylo možno považovat za účelně vynaložené. Městský soud v Praze považuje předmětný spor po stránce procesní i hmotněprávní za mimořádně složitý, čemuž nasvědčují i tři znalecké posudky ve věci vypracované, rozsah a povaha posuzovaných skutečností a právních závěrů, stejně jako povaha námitek uplatňovaných stěžovatelkou. Zastoupení žalované advokátem má odvolací soud za potřebné a ospravedlnitelné k zajištění její kvalifikované obrany v řízení.
4. Ve své replice stěžovatelka setrvává na názoru, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, z jakého důvodu soud návrh na revizní znalecký posudek odmítl, a přiklonil se pouze k závěrům znaleckého posudku Fakultní nemocnice Olomouc, jehož zpracovatelé neměli k posouzení věci specializovanou způsobilost. Pokud jde o pojem nutné a neodkladné péče, nepovažuje stěžovatelka za ústavně konformní výklad, podle kterého v okamžiku, kdy pacient přestane být ohrožen na životě, má být ukončena jeho hospitalizace v nesmluvním zdravotnickém zařízení a pacient má být přeložen do smluvní nemocnice. Stěžovatelka dodává, že žalovaná nedala stěžovatelce ani žádné instrukce, do kterého smluvního zdravotnického zařízení by měli být tito její pojištěnci překládáni. Závěrem stěžovatelka konstatuje, že se spor týkal typického předmětu činnosti žalované, proto by měla tato veřejnoprávní instituce využít svých vlastních zaměstnanců pro ochranu svých právních zájmů a pokud využívá služeb advokátní kanceláře, neměly by být tyto náklady v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu přiznány.
5. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 23 C 129/2003, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující pro projednávanou věc relevantní skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 23. 4. 2012, č. j. 23 C 129/2003-268, v řízení o žalobě, jíž se stěžovatelka domáhala proti žalované zaplacení částky 233 785,20 Kč jakožto úhrady nutné a neodkladné péče ve smyslu §17 zákona č. 48/1997 Sb., řízení ohledně částky 8 749,40 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce částku 88 421,54 Kč s příslušenstvím (výrok III.), a v části, v níž se stěžovatelka domáhala úhrady další částky 136 614,26 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítnul (výrok IV.) Rozsudek soudu prvního stupně napadla stěžovatelka odvoláním, na základě kterého Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku pod bodem IV. tak, že je žalovaná povinna zaplatit stěžovatelce částku 28 156,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 12 754,60 Kč od 15. 3. 2000 do zaplacení, z částky 4 060 Kč od 5. 4. 2000 do zaplacení, z částky 10 068 Kč od 17. 4. 2000 do zaplacení a z částky 1 275,20 Kč od 19. 4. 2000 do zaplacení, jinak v tomto výroku ohledně částky 108 457,46 Kč se zbývajícím úrokem z prodlení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
6. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Městského soudu v Praze nedošlo.
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
8. Ústavní soud z obsahu vyžádaného spisu zjistil, že mezi stěžovatelkou a žalovanou nebylo sporu o tom, že byly stěžovatelkou vyfakturované úkony provedeny, ani strany nečinily spornou výši jejich bodového ohodnocení. Sporné zůstává pouze to, zda se jednalo o péči nutnou a neodkladnou. Jak vyplývá z obsahu spisu, bylo v tomto smyslu soudy přistoupeno k zadání tří znaleckých posudků, které měly na danou otázku odpovědět. Jednalo se o znalecký posudek vypracovaný Universitou Karlovou v Praze, 1. Lékařskou fakultou, podle nějž byla zdravotní péče poskytnutá stěžovatelkou hodnocena jako nutná a neodkladná ve všech případech. Znalecká komise vycházela z definice nutné a neodkladné zdravotní péče uvedené v Dohodě České lékařské komory a VZP ČR ze dne 15. 8. 1996, tak jak byla publikována ve Zpravodaji VZP ČR 6/1996, s přihlédnutím k medicínsko - etickému hledisku, kdy lékař nemůže odepřít pomoc člověku, který k němu přichází s údajem, jenž vyvolává podezření, že je ohroženo jeho zdraví, nebo dokonce život. K návrhu žalované přistoupil soud prvního stupně k zadání revizního znaleckého posudku, který byl vypracován Institutem postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, subkatedrou revizního lékařství. Revizní znalecký posudek posuzovanou péči dělil na péči jednak nutnou a neodkladnou, a jednak na péči, která již nutnou a neodkladnou není, neboť ji mohlo následně poskytnout smluvní zdravotnické zařízení žalované.
9. Soud prvního stupně přisvědčil závěrům revizního znaleckého posudku a vycházel z něj při přiznání jednotlivých částek úhrady poskytnuté nutné a neodkladné péče, jak byla v posudku označena. Městský soud v Praze v odvolacím řízení dospěl k závěru, že z revizního posudku nelze vycházet, neboť znalecká komise byla složena výlučně z osob, které v minulé době měly, respektive do současné doby mají úzkou vazbu na žalovanou. Odvolací soud proto ustanovil v odvolacím řízení znalcem Fakultní nemocnici Olomouc a uložil jí, že za nutnou a neodkladnou péči musí považovat takovou péči, kterou objektivně vyžaduje zdravotní stav pacienta, neboť by jinak byl ohrožen jeho život nebo zdraví, přičemž není rozhodující, jak potřebu této péče posoudí konkrétní ošetřující lékař. Z tohoto znaleckého posudku a ve spojení s vyčíslením neodkladné péče (ve smyslu tohoto znaleckého posudku) provedeným žalovanou vycházel odvolací soud při stanovení rozsahu poskytnuté nutné a neodkladné péče provedené a ve spisu založenými fakturami vyúčtované stěžovatelkou.
10. Ústavní soud má za to, že není důvodu, proč by závěr Městského soudu v Praze z ústavněprávního hlediska neakceptoval, neboť napadené rozhodnutí považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé. Nelze přitom stěžovatelce přisvědčit v tom, že Městský soud v Praze pochybil, pokud neověřoval kvalifikaci zpracovatelů ústavního znaleckého posudku Fakultní nemocnice v Olomouci a neodůvodnil, proč neakceptoval návrh stěžovatelky na výslech zpracovatelů obou ústavních znaleckých posudků. Pokud jde o důkazní řízení, resp. proces zjišťování skutkového stavu, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jedná se mimo jiné o případy tzv. opomenutých důkazů, tedy o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález III. ÚS 150/93, SbNU., sv. 2, str. 87; III. ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV. ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II. ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I. ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65; IV. ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další). V dané věci se odvolací soud uvedených pochybení nedopustil, neboť v odůvodnění napadených rozhodnutí vycházel z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn a řádně zdůvodnil, z jakých důvodů nebyly stěžovatelem navržené důkazy provedeny.
11. Především je nutno konstatovat, že není pravdou, jak tvrdí stěžovatelka v ústavní stížnosti, že se odvolací soud bez dalšího přiklonil k jednomu z posudků a druhý bez dalšího odmítl, přičemž ignoroval, že zpracovatelé posudku, ke kterému se přiklonil, nemají příslušnou kvalifikaci k posouzení příslušných chorob. S námitkou nedostatečné kvalifikace znalecké komise Fakultní nemocnice Olomouc se odvolací soud vypořádal na straně 8 napadeného rozsudku, když dovodil, že jakkoli všichni tři lékaři předmětné znalecké komise vykonávali praxi na I. Interní klinice kardiologické, je znalecký ústav nepochybně způsobilým zadaný znalecký posudek zpracovat řádně a na odpovídající odborné úrovni. Odvolací soud hodnotil znalecký posudek ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu a o jeho erudovanosti a kvalitě neměl dle svých slov žádné pochybnosti.
12. Ze shora uvedeného je zřejmé, že se odvolací soud nedopustil v nyní projednávané věci stěžovatelkou namítaného pochybení, neboť přesvědčivě zdůvodnil, jakým způsobem předmětné znalecké posudky zhodnotil. Soud přitom neposuzoval skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, nýbrž postupoval v souladu s ustálenou judikaturou, podle které soud není oprávněn přehodnocovat závěry znalce po věcné stránce, ale může hodnotit úplnost výchozích skutkových podkladů, logickou souladnost znalcových závěrů a eventuálně též srovnávat obsah znaleckého posudku s ostatními provedenými důkazy. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se způsobem, jakým soud prvního stupně provedené důkazy vyhodnotil, poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry. Pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
13. Podle §17 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., účinného v rozhodné době platilo, že za účelem zajištění věcného plnění při poskytování zdravotní péče pojištěncům uzavírají Všeobecná zdravotní pojišťovna a ostatní zdravotní pojišťovny, zřízené podle zvláštního zákona, smlouvy se zdravotnickými zařízeními o poskytování zdravotní péče. Smlouvu o poskytování zdravotní péče lze uzavřít jen na ty druhy péče, které je zdravotnické zařízení oprávněno poskytovat. Smlouvy se nevyžadují při poskytnutí nutné a neodkladné zdravotní péče pojištěnci.
14. Ze zadání a obsahu znaleckých posudků je zřejmé, že až na první znalecký posudek vypracovaný Univerzitou Karlovou v Praze, 1. Lékařskou fakultou, který zdravotní péči poskytnutou stěžovatelkou hodnotil jako nutnou a neodkladnou ve všech případech, další dva posudky již vycházely ze skutečnosti, že pouze část výkonů provedených stěžovatelkou lze považovat za nutnou a neodkladnou péči, neboť část péče mohla být poskytnuta smluvním zdravotnickým zařízením žalované. Rozdíl v náhledu na danou věc přitom není dán odborným posouzením věci z toho pohledu, zda veškeré provedené úkony byly nutné a neodkladné z hlediska jejich odůvodněnosti, jak bylo kladně odpovězeno prvním znaleckým posudkem, nýbrž z toho pohledu, že z finančních prostředků získaných v rámci systému veřejného zdravotního pojištění je hrazena nesmluvnímu zdravotnickému zařízení poskytnutá nutná a neodkladná péče jen do doby, než je možno pojištěnce bez ohrožení jeho zdravotního stavu předat do péče smluvního zdravotnického zařízení (viz shora zmíněná dohoda uzavřená mezi Českou lékařskou komorou a VZP ČR ze dne 15. 8. 1996 o úhradě neodkladné péče poskytnuté pojištěncům VZP ČR nesmluvním zdravotnickým zařízením). Je zřejmé, že odborné závěry na takto dvě odlišně položené otázky se musí nutně lišit, jak tomu také bylo v nyní projednávané věci. Stěžovatelce jakožto nesmluvnímu zdravotnickému zařízení jsou podmínky hrazení poskytnuté péče z prostředků veřejného zdravotního pojištění nepochybně známy, snaží se však dovodit, že s ohledem na komfort pacienta, respekt k jeho přání ohledně volby zdravotnického zařízení a nepochybně i vzhledem k příznivějším podmínkám pro doléčení např. převozem do jiného (smluvního) zdravotnického zařízení či dočasným přerušením léčby, by měla být hrazena i další, nikoli již neodkladná, nýbrž potřebná péče.
15. Jak bylo uvedeno v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, otázkou pojmu nutné a neodkladné péče se zabýval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 32 Odo 808/2003, ve kterém uvedl, že "rozhodné totiž zde je, že to nemůže být soud a jeho názor, jenž by zavázal (a mohl vůbec zavázat) jakkoli lékaře při posuzování zdravotního stavu konkrétního pojištěnce a v konečném jeho úsudku, zda lze (je mu třeba) poskytnout v úvahu připadající zdravotní péči jako "péči nutnou a neodkladnou" či nikoli. Rozhodnutí tedy vždy je v konkrétním případě na lékaři a zdravotnickém zařízení. To však nevylučuje ve sporných případech možnost dodatečného přezkoumání správnosti takového úsudku. Jde však o otázku odbornou, kterou si sám soud - v případě soudního sporu - řešit nemůže. Bez opory v provedených důkazech si soud nemůže jako správný učinit ani závěr, že pro určitou kategorii pojištěnců je každá péče, jim poskytnutá, právě péčí nutnou a neodkladnou".
16. V nyní projednávané věci odvolací soud svým usnesením ze dne 23. 7. 2013, č. j. 30 Co 186/2013-318, do jisté míry předurčil rozsah péče, která má být z odborného (znaleckého) pohledu považována za nutnou a neodkladnou, když v citovaném usnesení zavázal znalce k tomu, že "po právní stránce je třeba za nutnou a neodkladnou zdravotní péči považovat takovou péči, kterou objektivně vyžaduje zdravotní stav pacienta, neboť jinak by byl ohrožen jeho život nebo zdraví, přičemž není rozhodující, jak potřebu této péče subjektivně posoudí konkrétní ošetřující lékař".
17. K námitce stěžovatelky, že odvolací osud takto vymezil pojem nutné a neodkladné péče v rozporu s článkem 31 Listiny základních práv a svobod příliš úzce, nelze s ohledem na shora uvedené než konstatovat, že na pojem nutné a neodkladné péče je nutno nahlížet ze dvou aspektů, a to lékařského a právního. Stěžovatelka principiálně nesouhlasí s tím, že by se o neodkladnou a nutnou péči mělo jednat jen do okamžiku, kdy již není ohrožen život nebo zdraví pacienta a vznáší námitky proti žalovanou navrhovanému postupu spočívajícím v převozu pacienta k doléčení do smluvního zařízení vedlejšího účastníka. Stěžovatelka však neuvádí žádné pádné důvody na podporu svého názoru, že by takový postup ve svém důsledku vedl k ohrožení zdraví pacienta, pouze uvádí obtíže, které by v takovém případě pacientům, ale i stěžovatelce (např. s ohledem na případnou pozdější odpovědnost za škodu na zdraví) vznikly. Ústavní soud proto shledává závěr odvolacího soudu, který vyšel při vyčíslení rozsahu nutné a neodkladné péče poskytnuté stěžovatelkou ze závěrů znaleckého posudku Fakultní nemocnice Olomouc, ústavně souladným. Znalecký posudek Fakultní nemocnice Olomouc uvádí stručně diagnózu každého jednotlivého posuzovaného pacienta a konstatuje, zda úkony provedené stěžovatelkou považuje za nutné a neodkladné či nikoli, např. ve věci pacienta s diagnózou intoxikace alkoholem dovozuje, že vyšetření provedená po přeložení na standardní oddělení již nelze akceptovat jako součást neodkladné péče. Ústavní soud má za to, že stanovení rozsahu nutné a neodkladné péče je v každé konkrétní věci otázkou odborného posouzení provedeného znaleckým posudkem, přičemž v jednotlivých případech je třeba vycházet nejen z objektivní diagnózy pacienta, ale také ze všech okolností, které by mohly mít vliv na jeho další léčbu, která již nemusí být nutnou a neodkladnou. Mezi tyto okolnosti bude nepochybně patřit otázka vhodnosti převozu do jiného zdravotnického zařízení, popřípadě pobyt v domácím prostředí a dostavení se na další (neurgentní) vyšetření či ošetření do jiného zdravotnického zařízení. Praktické potíže s takovým postupem spojené, na něž poukazuje stěžovatelka, však samy o sobě nemohou znamenat, že takový postup je v rozporu s §17 zákona č. 48/1997 Sb., popřípadě s článkem 31 Listiny, zaručujícím právo na ochranu zdraví a na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného pojištění.
18. Článek 31 Listiny zakotvuje právo každého na ochranu zdraví a právo občana na základě veřejného pojištění na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. K výkladu tohoto práva je zapotřebí odkázat na čl. 41 odst. 1 Listiny, který stanoví, že práv uvedených ve vyjmenovaných ustanoveních, mezi něž patří i čl. 31, se lze domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Při výkladu ustanovení čl. 31 věty druhé je nutno si uvědomit podstatu zakotveného práva, totiž právo na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného pojištění za podmínek, které stanoví zákon. Z uvedeného je nutno vyvodit, že právo na bezplatnou zdravotní péči není neomezené, ale může být realizováno pouze v hranicích stanovených zákonem. Tímto zákonem je zákon o veřejném zdravotním pojištění, který stanoví podmínky, za nichž je zdravotní péče hrazena z veřejného zdravotního pojištění. Mezi těmito podmínkami jsou i podmínky omezující právo pojištěnce na výběr zdravotní pojišťovny, která bude nositelem jeho zdravotního pojištění, na výběr zdravotnického zařízení, které bude poskytovat zdravotní péči, a na výběr dopravní služby, která bude provádět jeho přepravu. Dalšími podmínkami pro poskytování bezplatné zdravotní péče z veřejného zdravotního pojištění jsou pak podmínky omezující věcný rozsah poskytované zdravotní péče. Jak již konstatoval Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. III. ÚS 718/2000, "pokud je pojištěnci poskytována zdravotní péče v hranicích uvedených podmínek, jedná se o péči poskytovanou bez přímé úhrady ze strany pojištěnce, hrazenou příslušnou zdravotní pojišťovnou. Samozřejmě nelze občanovi upírat právo, aby si k poskytnutí zdravotní péče zvolil kterékoliv zdravotnické zařízení. Pokud si však občan zvolí zdravotnické zařízení, které nesplňuje podmínky stanovené zákonem o veřejném zdravotním pojištění, pak mu nemůže být poskytnuta tzv. bezplatná zdravotní péče na základě veřejného pojištění ve smyslu čl. 31 Listiny".
19. Pokud jde o otázku nákladů řízení, lze dát stěžovatelce za pravdu v tom, že Ústavní soud v celé řadě svých usnesení vyslovil, že tam, kde je k hájení svých zájmů stát vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta), a pokud tak učiní, není důvod pro uznání takto vzniklých nákladů jako účelně vynaložených (například nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65), nález sp. zn. I. ÚS 1452/09 ze dne 17. 8. 2009 (N 186/54 SbNU 303), nález sp. zn. IV. ÚS 1087/09 ze dne 24. 11. 2009 (N 243/55 SbNU 349). Ústavní soud však nepojímá ve své judikatuře tento svůj závěr bezpodmínečně. Ústavní soud ve svých rozhodnutích týkajících se otázky zastupování orgánů státní správy advokátem, ale i právnických osob zřízených státem, zejména upozorňoval, že při aplikaci uvedeného stanoviska je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je Česká republika) může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, event. jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, jenž se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů specifické okolnosti případu řádně odůvodnit (nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. 3246/09, srovnej také nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. I. ÚS 195/11).
20. V projednávané věci není možno přehlédnout, že Městský soud v Praze při rozhodování o nákladech řízení shora citovanou judikaturu Ústavního soudu pominul, a své úvahy o účelnosti nákladů řízení vzniklých žalované vtělil až do svého vyjádření k ústavní stížnosti. Jakkoli se tedy jedná o zjevný nedostatek odůvodnění, Ústavní soud přihlédl ke své konstantní judikatuře vztahující se k opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů, kdy zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Ústavní soud také vzal v úvahu, že zdravotní pojišťovna není typickým účastníkem řízení, na kterého se jeho judikatura ohledně neúčelnosti nákladů vzniklých státním orgánům, respektive subjektům hospodařícím s majetkem státu, nebo státem zřízeným a na státní rozpočet navázaným či jinak závislým, vztahuje. Ve světle tohoto pohledu, s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že není důvod, aby výrok napadeného rozhodnutí týkající se nákladů řízení pro nedostatek odůvodnění zrušil.
21. Pokud stěžovatelka věcně tvrdí neúčelnost vynaložených nákladů žalovanou, Ústavní soud odkazuje na své usnesení ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12, ve kterém považoval za účelně vynaložené náklady ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. V projednávané věci je nepochybné, že se jedná o složitou a dosud judikaturou ne zcela vyřešenou problematiku, přičemž, jak sám zástupce stěžovatelky (advokát specializující se na poskytování právních služeb lékařským a zdravotnickým organizacím a poskytovatelům zdravotních služeb) při jednání před odvolacím soudem dne 11. 3. 2014 uvedl, postup zdravotnických zařízení v obdobných případech není zákonem stanoven. Ústavní soud má proto za to, že závěr (byť blíže neodůvodněný) odvolacího soudu o účelnosti vynaložených nákladů žalované nevybočuje z mezí ústavnosti. Ostatně závěr obecných soudů o možné účelnosti nákladů právního zastoupení Veřejné zdravotní pojišťovny České republiky aproboval Ústavní soud opakovaně již dříve (např. usnesení ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 1490/12, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 316/14, ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 1007/14).
22. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu