ECLI:CZ:US:2015:1.US.2094.15.1
sp. zn. I. ÚS 2094/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., t. č. Věznice Znojmo, zastoupeného JUDr. Robertem Valou, advokátem se sídlem Znojmo, Fischerova 770/12, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 3 To 242/2015-31 ze dne 10. 6. 2015 a proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě č. j. 3 Pp 10/2015 ze dne 13. 5. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel jako navrhovatel podal u Okresního soudu ve Znojmě návrh na zahájení řízení ve věci podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Okresní soud ve Znojmě napadeným usnesením sp. zn. 3 Pp 10/2015 ze dne 13. 5. 2015 návrh stěžovatele zamítl. Rovněž stížnost proti tomuto usnesení byla Krajským soudem v Brně napadeným usnesením č. j. 3 To 242/2015-31 ze dne 10. 6. 2015 zamítnuta. Zamítavá rozhodnutí byla odůvodněna tím, že stěžovatel nesplňuje předpoklad podmíněného propuštění, spočívající v tom, že lze očekávat, že v případě propuštění z výkonu trestu odnětí svobody povede řádný život.
3. Stěžovatel má za to, že výše zmíněnými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo spravedlivý proces. Při posuzování toho, zda lze očekávat od stěžovatele, že v případě podmíněného propuštění povede řádný život, vycházely obecné soudy z jeho minulosti, aniž by odpovídajícím způsobem zohlednily skutečnosti, které nastaly až po jeho odsouzení, tedy zejména jeho postoj k předchozí trestné činnosti a chování ve výkonu trestu odnětí svobody. Dále stěžovatel tvrdí, že soudy zohlednily i předchozí odsouzení, k nimž už nelze přihlížet, že si vybíraly v rámci řízení selektivně skutečnosti svědčící pouze v neprospěch stěžovatele a že přihlížely k tíži stěžovatele ke skutečnostem, ke kterým již přihlížet neměly (zahlazení odsouzení, vykonaný trest obecně prospěšných prací). Dále stěžovatel uvádí, že bylo rozhodnuto u krajského soudu v neveřejném zasedání, tedy bez účasti stěžovatele a bez toho, že by tento mohl sám odvolacímu soudu sdělit důvody své žádosti o podmíněné propuštění. Odvolací soud tedy rozhodoval bez jeho účasti a jak je z protokolu o neveřejném zasedání zřejmé, jeho věc nebyla projednána řádně, s náležitou pečlivostí a není zřejmé, jak vlastně toto jednání proběhlo.
5. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).
6. Stěžovatel brojí proti právním závěrům obecných soudů, které v řízení vykládaly podústavní právo a konkrétní skutkové okolnosti jeho případu. V ústavní stížnosti Ústavní soud však neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Napadená rozhodnutí jsou pečlivě a přiléhavě odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat. Stěžovatel byl řádně vyslechnut soudem prvního stupně, čímž bylo dostatečně zachováno jeho právo na osobní účast před soudem. Konání neveřejného zasedání odvolacího soudu bez přítomnosti stěžovatele je v souladu s podústavním právem a není v rozporu s ústavními garancemi spravedlivého procesu.
7. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu