ECLI:CZ:US:2015:1.US.245.15.1
sp. zn. I. ÚS 245/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele A.P., zastoupeného JUDr. Michalem Říhou, advokátem, se sídlem Ke Klimentce 2186/15, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 51 T 48/2013-668 ze dne 24. 7. 2013, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 67 To 251/2013-776 ze dne 26. 11. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1003/2014-64 ze dne 22. 10. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces a především z něj vyplývajícím právem na řádné projednání věci stanoveným postupem. Přitom odkázal na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 byl stěžovatel spolu s dvěma spoluobviněnými uznán vinným z trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, spáchaného ve spolupachatelství tím, že v úmyslu vylákat finanční hotovost oslovil stěžovatel prvního poškozeného s tím, že mu vymění vložku zámku vstupních dveří. Po té, co se takto dostal do bytu, nabídl mu provedení rekonstrukce koupelny. S vědomím, že rekonstrukci neprovedou, využili obvinění vysokého věku poškozeného a jeho onemocnění, rozvinuté demence Alzheimerova typu, zavezli poškozeného do České spořitelny, kde na jejich naléhání vybral finanční hotovost, kterou jim předal. Stěžovatel byl dále sám odsouzen za trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, jelikož oslovil druhého poškozeného opět s tím, že mu vymění vložku zámku vstupních dveří a poté mu nabídl přestavbu koupelny. Od poškozeného pak obdržel finanční hotovost. To učinil s vědomím, že proinvestuje pouze část z takto vylákané částky a zbytek užije pro vlastní potřeby. V následujícím týdnu poté provedl část prací, s tím, že další den práce dodělá, opustil byt a následně se pro poškozeného stal nekontaktním.
Výrok ohledně druhého trestného činu doslovně neodpovídal popisu skutku, tak jak byl formulován v usnesení o zahájení trestního stíhání a obžalobě. V nich byl skutek popsán tak, že stěžovatel přijal finanční hotovost, přičemž již předem měl v úmyslu smluvní vztah o rekonstrukci nedokončit, údajnou zakázku nepředat, hodnotu díla nadhodnotit, což také ve smlouvě učinil, dílo poté skutečně nedokončil, nevyfakturoval a nepředal a s poškozeným seniorem přerušil veškeré kontakty.
O odvolání všech obviněných a státní zástupkyně rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem, jímž zrušil rozsudek obvodního soudu ve výroku o náhradě škody, výrok o vině ponechal. Neshledal v řízení žádnou procesní vadu, která by krátila práva obžalovaných. Obvodní soud dle něj provedl všechny zákonným způsobem dostupné důkazy, jež byly dostatečným podkladem ke zjištění skutkového stavu věci. Soud prvního stupně využil zásadu volného hodnocení důkazů, do kterého nemá městský soud oprávnění zasahovat.
Pokud šlo o duševní stav prvního poškozeného, dle stěžovatele odvolací soud uznal námitku rozpornosti důkazů a odročil zasedání za účelem předvolání znalce z oboru zdravotnictví. Učinil tak především kvůli argumentaci stěžovatele, že existuje rozpor mezi protokolem o výslechu poškozeného, ve kterém poškozený vypovídá plynule a srozumitelně a znaleckým posudkem, jenž takové jednání vylučuje. Stěžovatel také rozporoval tvrzení znalce o tom, že stav poškozeného byl zřejmý v rozhovoru i osobě bez odborného vzdělání. Během následujícího zasedání byl ovšem předvolán znalec z oboru stavebnictví. Námitku obhajoby proti předvolání špatného znalce, soud neuznal a nový návrh na předvolání původního znalce zamítl jako nadbytečný. Městský soud nakonec uzavřel, že duševní stav prvního poškozeného byl jednoznačně prokázán znaleckým posudkem i výpověďmi svědků a tvrzení obviněných, že nemohli poškozeného sehnat, bylo vyvráceno.
V případě druhého poškozeného odvolací soud neshledal žádné pochybnosti o vině obžalovaného, jelikož obvodní soud správně kvalifikoval jeho jednání po právní stránce, a zabýval se objektivní i subjektivní stránkou činu.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání obžalovaných odmítl. K námitkám stěžovatele uvedl, že hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházely z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotily jejich věrohodnost a naplnily tak požadavky vyplývající z trestního řádu. Argumentaci stěžovatele, že jednání prvního poškozeného bylo neplatné a jednalo se o nezpůsobilý předmět útoku, jelikož nebyl schopen pochopit, že byl podveden, Nejvyšší soud nepřisvědčil. Ze skutkových zjištění nižších soudů totiž nevyplynulo, že by poškozený nebyl schopen pochopit předstíranou nabídku jako takovou. Jeho vysoký věk a onemocnění dokládají pouze vyšší míru ovlivnitelnosti a snížený práh obezřetnosti. Jednání stran pak bylo v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1320/08 ze dne 20. 10. 2009 (N 218/55 SbNU 47) neplatné již podvodným charakterem jednání obviněných. Co se týká namítaného porušení principu ultima ratio, Nejvyšší soud jej neshledal. Stěžovatel v daném případě naplnil všechny znaky přečinu podvodu. V žádném případě se nejednalo o prostý civilní spor, jelikož jediným záměrem stěžovatele bylo na poškozeném vylákat finanční prostředky a provedení prací bylo pouze zastíracím manévrem k dosažení tohoto záměru.
II. Argumentace stran
Stěžovatel namítal porušení svých práv ve vztahu k oběma skutkům definovaným obecnými soudy. Vzhledem k jednání vůči prvnímu poškozenému má stěžovatel za to, že obecné soudy spatřují podstatu deliktního jednání ve vědomém zneužití zdravotního stavu a vysokého věku poškozeného. Tento fakt však nebyl dle stěžovatele prokázán. Poukazuje především na svoji předchozí argumentaci před odvolacím soudem směřující proti rozporům v důkazech a proti možnosti laika rozpoznat onemocnění. Napadá proto též procesní úkony odvolacího soudu, jež dle něj uznal námitky stěžovatele, následně předvolal nesprávného znalce a nový návrh zamítl.
Stěžovatel má dále za to, že vůbec nemělo dojít k přezkoumávání druhého skutku v trestním řízení. Uznává, že mohlo dojít k nadhodnocení zakázky, toto jednání však odpovídá volnému trhu a nedokončení prací by mělo být řešeno prostředky, které poskytuje občanské právo. V postupu soudů proto spatřuje porušení zásady subsidiarity trestní represe. Soudy navíc zcela záměrně kriminalizovaly jednání stěžovatele, jelikož změnily původní vymezení skutku v obžalobě tak, že provedené práce byly pouze zástěrkou pro vylákání peněžního obnosu. Dle stěžovatele tím soudy porušily zásadu totožnosti skutku.
Ve svém podání projevil stěžovatel nesouhlas s obecným a stručným odůvodněním odmítnutí dovolání ze strany Nejvyššího soudu. Zároveň apeloval na Ústavní soud, aby se podrobně a konkrétně vypořádal se všemi námitkami, jež stěžovatel uvedl.
Pro důkladné posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal předmětný spis a dotčeným soudům a státním zastupitelstvím zaslal žádost o vyjádření. Městský soud v Praze plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, Obvodní soud pro Prahu 10 a Nejvyšší soud se nevyjádřily.
Obvodní státní zastupitelství jako vedlejší účastník plně odkázalo na obsah svých úkonů v průběhu řízení. Nejvyšší státní zastupitelství se k věci nevyjádřilo.
Městské státní zastupitelství uvedlo, že považuje námitky stěžovatele za neopodstatněné, jelikož z velké části byly shledány neopodstatněnými i ze strany soudů v průběhu předchozího řízení, ačkoliv se jimi zabývaly opakovaně. K porušení zásady totožnosti skutku státní zastupitelství uvedlo, že došlo pouze k upřesnění časového období, ve kterém stěžovatel prováděl stavební práce pro druhého poškozeného a konkretizaci hodnoty provedené práce a dodaného materiálu. Tato konkretizace odpovídá ustálené judikatuře, dle které musí být zachováno jednání obviněného při rozdílném následku, anebo shoda následku při rozdílném jednání obviněného. Shoda pak nemusí být úplná, pokud odpovídá v podstatných skutkových okolnostech, resp. musí existovat shoda skutku jako takového a nikoliv samotného popisu skutku. Popis samotného jednání stěžovatele, i vzniklého následku, je v předmětném bodě výroku shodný, ačkoliv obvodní soud užil mírně odlišné formulace. Postupem orgánů činných v trestním řízení proto dle městského státního zastupitelství nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Uvedená vyjádření zaslal Ústavní soud k replice stěžovateli. Ten ve své reakci zopakoval argumentaci užitou v ústavní stížnosti.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Po prostudování spisu a seznámení se s argumentací stran dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), sp. zn III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73) či sp. zn III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].
Stěžovatel brojí z velké části proti závěrům obecných soudů, které vykládaly a aplikovaly podústavní právo. To je však v pravomoci obecných soudů a v tomto ohledu Ústavní soud neshledal v ústavní stížnosti nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny.
Pro úplnost lze však uvést, že námitka stěžovatele směřující proti nedostatečnému zjištění duševního stavu prvního poškozeného je nepřípadná. Nelze souhlasit s názorem, že podstata deliktního jednání spočívala ve zneužití zdravotního stavu a vysokého věku poškozeného. Skutková podstata byla naopak vyjádřena ve vědomém úmyslu poškozeného uvést v omyl.
Dále ze spisového materiálu, který měl Ústavní soud k dispozici, nevyplynulo, že by odvolací soud vyhověl původnímu návrhu stěžovatele na opětovné předvolání znalce z oboru zdravotnictví. Jak Ústavní soud již několikrát judikoval [např. nález sp. zn. I. ÚS 1428/13 ze dne 20. 8. 2013 (N 150/70 SbNU 389)], ze zásady volného hodnocení důkazů vyplývá, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti. Pokud při dalším zasedání odvolací soud zamítl návrh na výslech znalce jako nadbytečný a respektoval při tom zásady pro hodnocení důkazů, využil tak své pravomoci a nespadá do kompetence Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jím provedené. Jak ostatně vyplývá z jeho usnesení, námitkou směřující proti hodnocení důkazů se vypořádal i Nejvyšší soud, přičemž neshledal žádné pochybení.
Obecné soudy se vypořádaly také s tvrzeným porušením zásady subsidiarity trestní represe. Ústavní soud doplňuje, že zásadu ultima ratio nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost správněprávní, občanskoprávní či pracovněprávní. Jinými slovy řečeno, není vyloučeno ani souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti [např. nález ze dne 26. 7. 2012 sp. zn. III. ÚS 1148/09 (N 133/66 SbNU 77)]. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná. Naopak prostor pro trestní právo vzniká v situacích, kde je občanské právo zneužito tak, že pomíjí jeho základní účel
- naplňování občanských práv a svobod [usnesení sp. zn. I. ÚS 117/06 ze dne 31. 10. 2006], přičemž záměrné podvodné jednání tento požadavek naplňuje. Ústavnímu soudu však, na rozdíl od obecných soudů, nepřísluší hodnotit naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Jak však již bylo popsáno výše, hodnocení obecných soudů odpovídá požadavkům na spravedlivý proces.
V případě námitky stěžovatele proti porušení zásady totožnosti skutku, odpovídá názor městského státního zastupitelství judikatuře Ústavního soudu, podle které totožnost skutku v poměru obžaloby a rozhodnutí o ní bude zachována - samozřejmě vedle naprosté shody jednání i následku - také tehdy, je-li dána shoda alespoň v jednání nebo v následku, ale rovněž i tehdy, je-li jednání nebo následek (případně obojí) shodné alespoň částečně, za předpokladu, že bude dána shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu [usnesení sp. zn. II. ÚS 143/02 ze dne 17. 7. 2002 (U 21/27 SbNU 261)]. V tomto směru Ústavní soud dodává, že ze spisového materiálu nevyplynulo, že by v původní formulaci skutkové věty absentovalo vyjádření úmyslu stěžovatele práce nedokončit a tak se obohatit na úkor druhého poškozeného tím, že jej uvede v omyl.
Pokud jde o apel stěžovatele na podrobné odůvodňování rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu připomíná Ústavní soud následující. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhoduje usnesením, které musí mít náležitosti odůvodnění dle §256i odst. 2 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto na základě §265i odst. 1 písm. e) jako zjevně neopodstatněné. Pro toto rozhodnutí tedy platí, že je postačující stručně uvést důvod s poukazem na okolnosti odmítnutí. Tato podmínka směřuje k pravidlu, že odůvodnění, byť krátké, pokud je jasné a logické, není v rozporu s právem účastníků řízení na spravedlivý proces. Smysl krátkého odůvodnění totiž spočívá v efektivnosti řízení a odůvodnění v takovém rozsahu, jak ho vyžaduje stěžovatel, by tento smysl popíralo (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1939/14 ze dne 18. 2. 2015, či mutatis mutandis usnesení sp. zn. I. ÚS 2498/14 ze dne 26. 5. 2015, bod 14). Stručnost odůvodnění nejvyšších soudů ostatně akceptuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozsudek velkého senátu ve věci Gorou proti Řecku (č. 2) č. 12686/03 ze dne 20. 3. 2009, §41). Obdobně v řízení před Ústavním soudem je zákonem vyžadováno pouze stručné odůvodnění odmítnutí dle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu