ECLI:CZ:US:2015:1.US.2500.14.1
sp. zn. I. ÚS 2500/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Aleny Weberové, zastoupené Mgr. Lenkou Ptáčkovou Resovou, advokátkou, AK se sídlem Masarykova 2, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2014 č. j. 3 Ads 57/2013-15 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2013 č. j. 34 Ad 58/2012-18, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených rozsudků správních soudů vydaných v řízení o úpravu starobního důchodu.
Z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, připojeného k ústavní stížnosti, vyplynulo, že stěžovatelka podala žalobu proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, jíž byla zamítnuta její žádost o úpravu starobního důchodu za dobu od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2011. Krajský soud v Brně zamítl žalobu jako nedůvodnou, ztotožňuje se se závěrem žalované, že stěžovatelka nesplnila podmínky pro zvýšení procentní výměry důchodu podle ustanovení §34 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, neboť nepobírá důchod přiznaný podle §29 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, nýbrž důchod, na který jí vznikl nárok podle ustanovení §61a zákona o důchodovém pojištění. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud ze stejných důvodů zamítl. Připomněl, že stěžovatelka, která po splnění podmínek nároku na starobní důchod podle §29 písm. a) zákona o důchodovém pojištění, v tehdy platném znění a po podání žádosti o jeho přiznání a výplatu ode dne 1. 1. 2004, byla již od srpna 1998 poživatelkou plného invalidního důchodu. V souladu s ustanovením §58 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, upravujícím podmínky nároku na výplatu starobního a plného invalidního důchodu při jejich souběhu, byl stěžovatelce vyplácen vyšší plný invalidní důchod, což znamenalo, že dnem úpravy výplaty důchodů pro souběh, tj. dnem 1. 1. 2004, nárok stěžovatelky na řádný starobní důchod ze zákona zanikl a nebylo možné ho obnovit. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že po novele zákona o důchodovém pojištění (čl. I bod 75 zákona č. 306/2008 Sb.), jíž byl zaveden věkový limit 65 let pro přiznání a pobírání invalidního důchodu, stěžovatelce zanikl nárok na invalidní důchod a zároveň jí dnem 10. 2. 2012 vznikl nárok na transformovaný starobní důchod, a to bez ohledu na to, zda byly splněny podmínky pro přiznání starobního důchodu (§61a zákona o důchodovém pojištění). Nejvyšší správní soud zdůraznil, že takto vzniklý transformovaný starobní důchod není srovnatelný s řádným starobním důchodem přiznávaným na základě §29 zákona o důchodovém pojištění.
S rozhodnutími správních soudů stěžovatelka nesouhlasila, považovala je za projev formalistického přístupu soudu, pomíjející smysl zákonných ustanovení a upírající jí právo volby v případě, kdy jinému pojištěnci v obdobné situaci je toto právo dáno. Uvedla, že hledisko výše důchodu nemusí být jediným hlediskem, které by pojištěnec volil, kdyby mu byla volba umožněna a mohl se samostatně rozhodnout, byť i nevýhodně. Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatelka vytkla, že zcela pominul, že po dobu, kdy byla zvýhodněna pobíráním vyššího invalidního důchodu, pracovala a ze svých příjmů osoby samostatně výdělečně činné platila pojistné na sociální zabezpečení.
Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s ústavním pořádkem. Poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Podstata stěžovatelčiny ústavně právní argumentace článkem 36 odst. 1 Listiny spočívala v jejím nesouhlasu s přístupem správních soudů při řešení její věci, který označila za formalistický. Ústavní soud již dříve ve své rozhodovací praxi stanovil podmínky, za nichž nesprávná aplikace a interpretace jednoduchého práva přesahuje do sféry základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235) a dal opakovaně najevo, že ryze formalistická interpretace právní normy je v rozporu s právem na spravedlivý proces (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1883/12 ze dne 12. 2. 2013, N 29/68 SbNU 325). Takové pochybení však v napadených rozhodnutích správních soudů neshledal.
Nejvyšší správní soud vysvětlil důvody zániku nároku stěžovatelky na starobní důchod poukazem na ochrannou funkci ustanovení §58 zákona o důchodovém pojištění poskytující každému pojištěnci právní jistotu, že mu bude při vzniku nároku na více důchodů vyplácen důchod vyšší. Ústavní soud nesdílí stěžovatelčinu námitku, že jí bylo upřeno právo volby výplaty buďto plného invalidního důchodu nebo starobního důchodu v porovnání s jiným pojištěncem v obdobné situaci, neboť zákonná úprava sice umožňuje všem pojištěncům, kteří současně splnili podmínky nároku na výplatu starobního a invalidního důchodu, aby si zvolili, který důchod chtějí vyplácet, volba je však možná jen tehdy, je-li výše výplat obou důchodů stejná. Pokud nejsou splněny obě zákonné podmínky, pojištěnec právo volby nemá (srov. shodně rozsudek NSS sp. zn. 4 Ads 19/2006 ze dne 30. 3. 2007, publ. in Sbírka rozhodnutí NSS č. 9/2008). Tak tomu bylo i ve stěžovatelčině případě.
Závěr správních soudů, že nárok na přiznání "řádného" starobního důchodu nebylo možné obnovit a že invalidní důchod transformovaný na starobní důchod je kvalitativně odlišný od důchodu přiznaného podle §29 zákona o důchodovém pojištění, a proto jej nelze zvyšovat postupem podle §34 odst. 4 cit. zákona (zvýšení procentní výměry důchodu na základě výdělečné činnosti), je závěrem opírajícím se o kogentní právní normy, které byly správní soudy povinny respektovat. Skutečnost, že jde o závěry, s nimiž se stěžovatelka neztotožnila, nezakládá samo o sobě dotčení jejích ústavně zaručených práv. Pochybení při aplikaci a interpretaci podústavních norem by mohlo nabýt ústavně právní relevance toliko tehdy, jednalo-li by se o aplikaci zjevně svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a racionálního logického odůvodnění, tedy objektivně neakceptovatelnou. O takový případ aplikace práva v projednávané věci zjevně nešlo.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu