ECLI:CZ:US:2015:1.US.2581.15.1
sp. zn. I. ÚS 2581/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Lenky Mottlové, zastoupené JUDr. Bedřichem Hájkem, advokátem se sídlem v Kadani, Boženy Němcové 70, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Ads 36/2015-29 ze dne 3. června 2015 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 A 97/2013-60 ze dne 16. února 2015, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a vedlejšího účastníka Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Ústí nad Labem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se žalobou na ochranu proti nečinnosti podle §79 a násl. soudního řádu správního domáhala, aby Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka řízení rozhodnout o jejích námitkách proti snížení výplaty rodičovského příspěvku. Podle krajského soudu bylo pro věc rozhodující, zda stěžovatelka tyto námitky podala v zákonné lhůtě. Počátek běhu lhůty 30 dnů pro podání námitek zákon váže na výplatu dávky, nikoliv na oznámení o změně výše vyplácené dávky [§70 odst. 2 písm. a) zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře]. Snížení dávky se projevilo nejpozději v říjnu 2011, stěžovatelka na to reagovala až 29. 6. 2012. Oznámení o změně výše vyplácené dávky jí bylo známo nejpozději od října 2012, formálně podala námitky dne 11. 2. 2013. Za takového stavu věci soud žalobu zamítl rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení. Dospěl totiž k závěru, že stěžovatelka námitky podala opožděně, a to i v případě, že by lhůta měla běžet až od doručení oznámení o změně výše vyplácené dávky. Podle §70 odst. 3 zákona o státní sociální podpoře tak vedlejší účastník řízení nebyl povinen o námitkách rozhodnout, nebyl tedy nečinný. Proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala kasační stížnost.
2. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení. Ztotožnil se se závěry krajského soudu o tom, že lhůta pro podání námitek plyne od výplaty dávky, nikoliv od doručení oznámení o změně výše vyplácené dávky. Stěžovatelka byla již dříve řádně poučena o možnosti podat námitky, nedostatek doručení konkrétního oznámení o změně výše vyplácené dávky tak pro posouzení věci není významný. Námitky stěžovatelky ze dne 11. 2. 2013 tak byly opožděné.
3. Stěžovatelka brojila ústavní stížností proti výše uvedeným rozsudkům krajského a Nejvyššího správního soudu, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a dále též práva na pomoc státu rodiči, který pečuje o dítě podle čl. 32 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
4. Podle stěžovatelky nelze se soudním výkladem §70 odst. 1 a 2 zákona o státní sociální podpoře souhlasit. Kontrola jednotlivých agregovaných výplat (konkrétně rodičovského příspěvku s příspěvkem na bydlení) bez rozlišujícího variabilního symbolu je náročná. Teprve až správní orgán vyhotoví přehled (což ex offo nečiní), kolik z jedné výplaty se vztahuje na jednotlivé dávky a za jaké období, dalo by se uvažovat o možnosti kontroly a sledování, zda nejsou práva na výplatu krácena. S ohledem na to stanoví zákon povinnost odeslat oznámení o změně výše dávky, v případě stěžovatelky do datové schránky. Poštou žádné oznámení nedošlo, ve spisové dokumentaci doklad o odeslání není.
5. Ustanovení §70 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře nelze vykládat doslovně, ale tak, že lhůta pro podání námitek proti změně výše dávky neskončí před uplynutím 30 dnů od doručení oznámení o změně dávky. V opačném pořadí je procesní postup smysluplný, tedy nejprve doručené oznámení a následně výplata dávky se lhůtou pro námitky 30 dnů od její výplaty. Předchází-li výplata dávky doručenému oznámení, nelze omezení lhůty pro podání námitek pojímat doslovně, protože je absurdní, aby lhůta skončila 30 dnů od výplaty dávky a oznámení s příslušným poučením o možnosti podat námitky došlo až ex post po uplynutí lhůty. Se závěrem, že poučení o námitkách již bylo obsaženo v předchozím oznámení o přiznání dávky, nelze souhlasit, protože zde byla přiznána základní výměra příspěvku 7 600 Kč, nikoliv snížená na 3 600 Kč. Povinnost orgánu státní sociální podpory vyhotovit a doručit oznámení o změně výše dávky rodičovského příspěvku do datové schránky stěžovatelky stále trvá.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání a byla zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost podala včas a vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému obecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Stěžovatelka v projednávané věci pokračovala v argumentaci, kterou neúspěšně uplatnila v řízení před správními soudy a Ústavní soud tak postavila do role dalšího stupně soustavy správních soudů, který by měl vykládat procesní předpisy práva sociálního zabezpečení. To však Ústavnímu soudu z výše uvedených důvodů zásadně nepřísluší.
10. Ústavní soud zjistil, že na jednotlivé uplatněné námitky stěžovatelky srozumitelně, logicky a přesvědčivě odpovídají oba napadené rozsudky. Stěžovatelka měla možnost svá práva plně hájit před oběma správními soudy, které se výkladem §70 zákona o státní sociální podpoře řádně zabývaly a vyložily, proč stěžovatelce nelze vyhovět. Prostý nesouhlas stěžovatelky s tímto výkladem není důvodem pro zásah Ústavního soudu. Bez dalšího jím nemůže být ani možnost jiné představitelné, z pohledu stěžovatelky lepší úpravy oznamování změny dávky a příslušných opravných prostředků. Lze navíc odkázat i na str. 5 rozsudku krajského soudu, který vyložil, proč by bylo třeba námitky stěžovatelky považovat za opožděné i v případě, že by se soud ztotožnil s jejím výkladem běhu lhůty pro podání námitek (oznámení o změně výše vyplácené dávky bylo stěžovatelce známo nejpozději od října 2012, námitky však podala až v únoru 2013). Tyto závěry stěžovatelka nijak nezpochybnila.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu