ECLI:CZ:US:2015:1.US.2643.15.1
sp. zn. I. ÚS 2643/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Andrzeje Waldemara Grajewskeho, zastoupeného Mgr. Beatou Ježowiczovou, advokátkou se sídlem Český Těšín, Jablunkovská 20l4/40a, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 4. 2015 č. j. 5 Cmo 408/2014-608, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2015 č. j. 5 Cmo 408/2014-628, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatel u Krajského soudu v Ostravě po částečném zpětvzetí žaloby domáhal po vedlejšímu účastníku řízení zaplacení částky ve výši 34.327,76 Kč, a to z titulu úroků z prodlení, svůj nárok opíral o to, že vedlejší účastník nesplnil řádně svůj závazek vyplatit mu výtěžek z prodeje akcií. Stěžovatelova žaloba byla rozsudkem Krajského soudu v Ostravě 25. 8. 2014 č. j. 15 Cm 160/2007-572, zamítnuta (výrok I.) a dále byl zavázán k náhradě nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi ve výši 62.796,58 Kč (výrok III.). Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě odvolání, o kterém Vrchní soud v Olomouci rozhodl napadeným rozsudkem ze dne 9. 4. 2015 č. j. 5 Cmo 408/2014-608, ve spojení s usnesením ze dne 24. 6. 2015 č. j. 5 Cmo 408/2014-628 tak, že se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2014 č. j. 15 Cm 160/2007-572 potvrzuje a zároveň uložil stěžovateli nahradit náklady řízení vedlejšího účastníka ve výši 3.388 Kč.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že svou žalobu podal důvodně a byl k tomu donucen chováním vedlejšího účastníka, který nesplnil řádně a včas svůj závazek vyplatit mi výtěžek z prodeje akcií. K úhradě finančních prostředků došlo až v průběhu soudního řízení. Důvodem částečného zpětvzetí žaloby bylo chování vedlejšího účastníka. Stěžovatel nesouhlasí ani s částečným zamítnutím jeho žaloby, ani s tím, že byl zavázán k úhradě nákladů řízení. Poukazuje na to, že má nárok i na částku, která mu nebyla přiznána, a že není spravedlivé, aby platil náhradu nákladů řízení, když podání žaloby nezavinil. Poukazuje i na to, že ani Krajský soud v Ostravě, ani Vrchní soud v Olomouci nezohlednily při rozhodování o náhradě nákladů řízení kritéria, jež by zohledněny být měly, a to jeho nepříznivou finanční situaci, která odůvodnila osvobození od placení soudních poplatků, dále jeho sociální a osobní poměry, jazykovou bariéru i vzdálenost jeho bydliště od místa soudu a sídla jeho právní zástupkyně. Poukazuje i na to, že nepřiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníku by se výrazně nedotklo jeho majetkových poměrů.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
5. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).
6. K výhradám k rozhodnutí soudu ve věci samé o nepřiznání žalované částky Ústavní soud poukazuje na to, že stěžovatel jen polemizuje s výkladem podústavního práva a provedených důkazů, jeho námitky se tedy pohybují jen v oblasti podústavního práva a nemají žádný ústavní rozměr. Proto Ústavnímu soudu nepřísluší se jimi zabývat.
7. K výhradám proti části rozhodnutí o náhradě nákladů řízení Ústavní soud pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces (viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06, N 27/44 SbNU 319). Takovou povahu však napadené soudní rozhodnutí nemá, vrchní soud své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před krajským soudem dostatečně odůvodnil, Ústavnímu soudu pak nepřísluší posuzovat věcnou správnost přijatého rozhodnutí, neboť je výkladem podústavního práva.
8. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu