ECLI:CZ:US:2015:1.US.2675.14.1
sp. zn. I. ÚS 2675/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Raka, zastoupeného Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem, se sídlem Ve Vinicích 553, Mělník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2014 č. j. 32 Cdo 1281/2013-143 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2012 č. j. 4 Cmo 167/2012-117, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jimiž mělo být porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v důsledku též jeho právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
2. Řízení před obecnými soudy se týkalo zaplacení částky 297.472 Kč s příslušenstvím coby ceny za provedení díla, které měl žalobce provést pro stěžovatele jako žalovaného. Obecné soudy dospěly k závěru, že žalobce se stěžovatelem uzavřel smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo provedení blíže konkretizovaných truhlářských prací i dodávky a montáže garážových vrat pro stěžovatele, došlo i ke sjednání ceny, kterou však stěžovatel v rozporu se svou zákonnou povinností nezaplatil. Krajský soud v Praze coby soud prvního stupně tak rozsudkem ze dne 29. 3. 2012 č. j 59 Cm 82/2010-89 uložil stěžovateli uhradit žalobci požadovanou částku s příslušenstvím, jakož i náklady řízení. K odvolání stěžovatele bylo rozhodnutí krajského soudu rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2012 č. j. 4 Cmo 167/2012-117 potvrzeno a stěžovatel byl zavázán nahradit žalobci náklady odvolacího řízení. Vrchní soud neshledal rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným, naopak podle něj krajský soud přesně a v potřebném rozsahu zjistil skutkový stav, s nímž pak korespondovaly i jeho právní závěry, s nimiž se vrchní soud zcela ztotožnil. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2014 č. j. 32 Cdo 1281/2013-143 odmítnuto jako nepřípustné pro absenci zásadního právního významu rozhodnutí vrchního soudu (stěžovatel v dovolání brojil jen proti neúplným, respektive nesprávným skutkovým zjištěním a závěrům vrchního soudu).
3. Stěžovatel má za to, že postupem obecných soudů došlo ke zkrácení jeho práv, neboť soudy zejména neprovedly důkazy jím navrhované na rozdíl od důkazů navržených žalobcem, a to aniž by tento postup dostatečně zdůvodnily; v důsledku tak též nedostatečně zjistily skutkový stav. Mimoto Nejvyšší soud podle stěžovatele porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu i tím, že ve věci rozhodoval dle již neaktuálních ustanovení občanského soudního řádu. Navíc dle této úpravy existuje de facto nerovnost mezi účastníky řízení, v jejichž věci odvolací soud zrušil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, a těmi, v jejichž věci odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil, jelikož pouze ti první účastníci řízení mohou v řízení o dovolání přípustně namítat též vady skutkových zjištění v předchozím řízení.
4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí, jakož i rozsudku Krajského soudu v Praze v dané věci, jenž si vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal. Stěžovatel svými námitkami směřuje zejména proti procesu dokazování u krajského, respektive vrchního soudu. K tomu Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud tak sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (například v případě tzv. opomenutých důkazů), o jejichž naplnění však stěžovatelovy námitky nesvědčí. Krajský soud v dané věci provedl velké množství důkazů, listin i svědeckých výpovědí, na jejichž základě učinil závěr o skutkovém stavu. Podrobně přitom odůvodnil, i proč zamítl návrhy na doplnění dokazování ze strany stěžovatele, které shledal nadbytečnými, respektive irelevantními. Postup krajského soudu pak byl pečlivě přezkoumán vrchním soudem v napadeném rozsudku, v němž se tento podrobně zabýval i všemi odvolacími námitkami stěžovatele, které přesvědčivě vypořádal. Ústavní soud tak konstatuje, že rozhodnutí krajského i vrchního soudu obsahují srozumitelná, uspokojivá a logická odůvodnění, z nichž je patrné, jaké důkazy obecné soudy provedly a proč neprovedly jiné, jak provedené důkazy posoudily a k jakým skutkovým zjištěním a následně právním závěrům dospěly. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší hodnotit zákonnost postupu a závěrů obecných soudů (vrchního soudu), ale toliko jejich ústavnost, jejíž meze v posuzovaném případě překročeny nebyly.
8. Pokud pak jde o stěžovatelovu námitku aplikace protiústavní právní úpravy dovolání ze strany Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná, že svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz) zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu v tehdejším znění, jehož naplnění bylo posuzováno i ve stěžovatelově případě, s účinností od 1. 1. 2013, a to pro jeho neurčitost rozpornou s požadavkem na předvídatelnost práva, vyplývajícím z principu právního státu. Zároveň však Ústavní soud potvrdil, že z ústavněprávního hlediska obecně nelze nic namítat proti omezení přípustnosti dovolání jen na řešení právních, nikoli skutkových otázek. Protiústavnost, včetně porušení principu rovnosti účastníků, pak ovšem není možné spatřovat ani v tom, že ona zrušená právní úprava dovolání v některých případech umožňovala též řešení otázek skutkových, neboť tyto případy byly specificky vymezeny neshodou v rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, a tak nezakládaly neodůvodněnou nerovnost. Konečně pak Ústavní soud opakuje závěry své dřívější judikatury, podle nichž zrušené ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu zůstalo i nadále aplikovatelným právním předpisem pro posouzení přípustnosti dovolání podaných v době jeho účinnosti, tj. do 31. 12. 2012; aplikace tohoto ustanovení v řízení o dovolání sama o sobě tudíž v takových případech nemůže vyvolat protiústavnost daného rozhodnutí o dovolání [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551) či usnesení sp. zn. III. ÚS 1532/13 ze dne 12. 11. 2013]. Ta by mohla být způsobena jen konkrétním porušením základních práv a svobod některého z účastníků řízení. K tomu však ve stěžovatelově případě nedošlo; Nejvyšší soud svůj závěr o nepřípustnosti dovolání podrobně a přesvědčivě odůvodnil, jeho rozhodnutí tedy nebylo svévolné, a Ústavní soud proto není oprávněn zasáhnout do jeho diskreční pravomoci (nezávislého soudního posouzení).
9. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu