ECLI:CZ:US:2015:1.US.2700.14.1
sp. zn. I. ÚS 2700/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Čapka, zastoupeného Mgr. Pavlem Steinwichtem, advokátem, se sídlem Hlavní 153, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 28 C 440/2013-46 ze dne 9. 6. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Přitom odkázal na čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozsudkem obvodní soud uložil stěžovateli zaplatit úroky z prodlení z dlužné částky, která stěžovateli vznikla opožděným zaplacení faktury za dodávku plynu do domácnosti, jejímž předmětem byl nedoplatek ve výši 7 523 Kč.
Na jednání dne 28. 4. 2014 obvodní soud zamítl návrh stěžovatele na provedení důkazu účtenkami z obchodu Albert, kterými chtěl stěžovatel prokázat, že údajná nezaplacená faktura vystavená žalobcem nemá všechny podstatné náležitosti.
II. Argumentace stran
Stěžovatel namítá, že obvodní soud rozhodl ve věci špatně, neboť žalobce neunesl důkazní břemeno. Dále namítá, že neměl možnost se ke všem prováděným důkazům dostatečně vyjádřit a obvodní soud bez odůvodnění odmítl provést jeho důkaz na jednání dne 28. 4. 2014.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti převážně brojí proti hodnocení důkazů a závěrům obvodního soudu. Ústavní soud však připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000). Tato situace však v nyní posuzovaném případě nenastala. Napadený rozsudek je dostatečně odůvodněn a Ústavní soud ani nespatřuje, že by závěry v něm uvedené byly v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Co se týče námitky stěžovatele, že obvodní soud zamítl jeho návrh na provedení důkazu, tak z napadeného rozsudku je zřejmé, že obvodní soud měl k dispozici předmětnou fakturu, kterou neshledával vadnou. Proto by důkaz zpochybňující fakturu, co se její formy týče, byl nadbytečný.
Pokud jde o námitku, že stěžovateli nebylo umožněno se dostatečně k věci vyjádřit, tak tato skutečnost z příslušných protokolů z jednání před obvodním soudem nijak nevyplývá. Naopak z protokolů je patrno, že stěžovateli byl dán dostatečný prostor se k věci vyjádřit.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu