ECLI:CZ:US:2015:1.US.2781.15.1
sp. zn. I. ÚS 2781/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Vlasáka, zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 14, proti výrokům V., VI. a VII. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2015 č. j. 16Co 29/2015-286, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozhodnutí a navrhl jeho zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právem vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.2
2. Napadenými výroky krajského sudu bylo rozhodnuto o nákladech řízení, ve výroku V. uložil soud stěžovateli jako žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě před soudem prvního stupně částku 48.758 Kč, ve výroku VI. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o vzájemném návrhu před soudem prvního stupně a ve výroku VII. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že krajský soud nevzal řádně do úvahy, že nárok žalobce uplatněný v žalobě ve výši 76.200 Kč byl soudem shledán neoprávněným co do částky 16.852 Kč, procesní úspěch žalobce tak spočíval pouze v 77,9%, tj. podle standardní aplikace ustavení o.s.ř. o nákladech řízení měla být žalobci přiznána pouze poměrná část nákladů řízení v rozsahu 55,8%. Krajský soud nevzal v úvahu okolnosti, za kterých ke zpětvzetí žaloby žalobcem došlo. Úhrada vymáhané částky totiž neproběhla ze strany žalovaného (stěžovatele) dobrovolně, ale předmětná pohledávka vůči němu byla vymožena v rámci exekuce. Není tedy správné tvrzení soudu, že by stěžovatel pohledávku dobrovolně uspokojil, a naopak je významné, že uvedená částka byla (přikázáním pohledávky z účtu stěžovatele) nuceně a autoritativně soudním exekutorem vymožena. Stěžovatel dále namítá, že procesní úkony žalobce učiněné po 1. 3. 2011, kdy byl žalobní nárok již vymožen v celém rozsahu v rámci exekuce, nelze považovat za úkony účelné k uplatňování procesních práv žalobce. Stěžovatel je tedy toho právního názoru, že při rozhodování o vzájemném návrhu nelze přiměřeně aplikovat §142a o.s.ř., jak učinil odvolací soud. Nesprávným postupem odvolacího soudu tak bylo stěžovateli upřeno právo na náhradu nákladů řízení vynaložených v souvislosti se vzájemným návrhem.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
5. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).
6. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces (viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06, N 27/44 SbNU 319). Takovou povahu však napadené soudní rozhodnutí nemá, krajský soud své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dostatečně odůvodnil, Ústavnímu soudu pak nepřísluší posuzovat věcnou správnost přijatého rozhodnutí, neboť je výkladem podústavního práva.
7. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu