ECLI:CZ:US:2015:1.US.288.15.1
sp. zn. I. ÚS 288/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o návrhu stěžovatelky EUROVIA CS, a. s., se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, IČ 45274924, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze - Staré Město, Karoliny Světlé 301/8, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2014, č. j. Ncp 4217/2013-125, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že rozhodnutím obecného soudu mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatelky, zejména do práva na zákonný soud a zákonného soudce garantovaného čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a do práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti popisuje průběh řízení před obecnými soudy, jehož se účastní jako žalovaná.
3. Návrhem ze dne 26. 11. 2012 podaným u Obvodního soudu pro Prahu 1 se žalobce Ředitelství silnic a dálnic ČR, státní příspěvková organizace, se sídlem Na Pankráci 56, Praha 4, IČ 65993390, domáhal odstranění vad stavebního objektu SO 104 jako součásti stavby nazvané "Dálnice D47, stavba 4708.2 Ostrava, Rudná - Hrušov, 2. Stavba, km 153,054 - 155,140". Stěžovatelka podala dne 14. 10. 2013 námitku věcné nepříslušnosti. Obvodní soud pro Prahu 1 přípisem ze dne 22. 10. 2014 stěžovatelce oznámil, že shledal námitku jako důvodnou a v souladu s §104a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád") věc předložil nadřízenému Vrchnímu soudu v Praze. Ten usnesením ze dne 24. listopadu 2014, č. j. Ncp 4217/2013-125, rozhodl tak, že k projednání a rozhodnutí věci je v prvním stupni příslušný okresní soud, tedy Obvodní soud pro Prahu 1. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že v nyní projednávané věci jde o spor mezi státní příspěvkovou organizací a podnikatelem. Podle §2 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "obchodní zákoník"), byl podnikatel definován jako osoba zapsaná v obchodním rejstříku, osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění, osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů, a jako osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštního předpisu. Podnikáním se podle 2 odst. 1 obchodního zákoníku rozuměla soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Ředitelství silnic a dálnic, státní příspěvková organizace, nebylo zapsáno v obchodním rejstříku. Podle zřizovací listiny byla zřízena zejména za účelem hospodaření s dálnicemi a silnicemi I. třídy, zajišťování jejich provozu a oprav. Současně se jednalo o právnickou osobu vystupující v právních vztazích svým jménem a nesoucí odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Hospodařila však s majetkem státu. V daném případě tak Vrchní soud v Praze nemohl aplikovat ustanovení §9 odst. 3 písm. r) občanského soudního řádu, ve znění účinném ke dni zahájení řízení. Jednalo se podle jeho názoru o obchodní věc, avšak žalobce nebyl podnikatelem. Nedošlo tak ke kumulativnímu splnění všech podmínek pro určení věcné příslušnosti krajských soudů.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jejích základních ústavně garantovaných práv a svobod.
5. Porušení práva na zákonný soud a zákonného soudce, příp. obecně práva na spravedlivý proces, spatřuje v tom, že obecný soud nesprávně interpretoval ustanovení §9 odst. 3 písm. r) občanského soudního řádu, ve znění účinném ke dni zahájení řízení. Podle stěžovatelky je nutno nyní projednávanou věc označit za obchodní, a proto by i její rozhodnutí mělo být svěřeno soudům krajským. V opačném případě by ustanovení §9 odst. 3 písm. r) občanského soudního řádu, ve znění účinném ke dni zahájení řízení, postrádalo smyslu, neboť spory z věcně stejných smluv by v některých případech rozhodovaly okresní soudy, v jiných případech naopak soudy krajské. Stěžovatelka v tomto bodě odkazuje na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu a zjevný úmysl zákonodárce.
6. Na základě výše uvedeného proto navrhla zrušení napadeného rozhodnutí.
7. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným rozhodnutím dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně bezdůvodná.
8. V prvé řadě se Ústavní soud zaměřil na otázku přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí o určení věcné příslušnosti soudu v civilním řízení, neboť se nejedná o rozhodnutí, kterým by byla věc skončena, nýbrž o rozhodnutí ryze procesní. S odkazem na dřívější praxi (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2010 ve věci sp. zn. I. ÚS 904/08) však uvádí, že ústavní stížnost je přípustná i proti tomuto rozhodnutí, neboť i ono je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatelky. Stejně tak není vhodné přesouvat posouzení otázky porušení práva na zákonný soud a zákonného soudce do fáze řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí, kterým bylo řízení skončeno.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na zákonný soud a zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a obecně také práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v těchto článcích zakotvených práv došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s nimi upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo.
10. Podstata ústavní stížnosti se soustředí na jedinou otázku podústavního práva, a to určení, který článek soustavy civilních soudů je oprávněn projednat a rozhodovat nyní souzenou věc. Jiné argumenty zpochybňující ústavnost napadeného rozhodnutí v ústavní stížnosti obsaženy nejsou.
11. Ve vztahu k určení věcné příslušnosti Ústavní soud konstatuje následující. Podle §2 odst. 2 obchodního zákoníku platilo, že za podnikatele se považovala osoba zapsaná v obchodním rejstříku, osoba podnikající na základě živnostenského oprávnění, osoba podnikající na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů a osoba provozující zemědělskou výrobu zapsaná do evidence podle zvláštního předpisu. Ředitelství silnic a dálnic není zapsáno v obchodním rejstříku, nepodniká na základě jiného než živnostenského oprávnění ani neprovozuje zemědělskou výrobu, avšak podle informací uvedených v živnostenském rejstříku má živnostenská oprávnění. Činnost Ředitelství silnic a dálnic však v nyní souzené věci nelze považovat za podnikání. Podle §2 odst. 1 obchodního zákoníku platilo, že podnikáním se rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Při realizaci zabezpečení správy, údržby a oprav dálnic a silnic I. třídy a zabezpečení výstavby a modernizace dálnic a silnic I. třídy však není činnost vykonávána za účelem dosažení zisku, nýbrž za účelem zajišťování veřejné prospěšnosti [srov. §8 odst. 1 písm. b) zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů]. Z toho důvodu lze dospět k závěru, že na Ředitelství silnic a dálnic v nyní souzené věci nebylo možno nahlížet jako na podnikatele. I z tohoto důvodu nebyly kumulativně splněny předpoklady pro nastoupení účinků předvídaných v ustanovení §9 odst. 3 písm. r) občanského soudního řádu, ve znění účinném ke dni zahájení řízení, podle nějž platilo, že krajské soudy jsou příslušné k rozhodování ve sporech mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení, s výjimkou sporů uvedených v bodech 1 až 6.
12. Ústavní soud dále uvádí, že souhlasí s argumenty stěžovatelky a jejím odkazem na judikaturu podporující závěr o nutnosti označení nyní projednávané věci za obchodní, nicméně těmto argumentům a dříve judikovaným závěrům napadené rozhodnutí neodporuje. Vrchní soud v Praze nepolemizuje se závěrem, zda se jedná o vztah obchodní povahy, nýbrž uvádí, že žalobce nelze považovat za podnikatele.
13. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud konstatuje, že věcná příslušnost okresních soudů byla určena správně, a proto v nyní souzené věci nedošlo k zásahu do ústavně garantovaných práv či svobod stěžovatelky.
14. Ústavní soud dále připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta.
15. Vzhledem k výše uvedenému byl návrh stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu