ECLI:CZ:US:2015:1.US.2898.15.1
sp. zn. I. ÚS 2898/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele D. L., zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem Čs. legií 5, Ostrava, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 4 T 49/2015 ze dne 28. 8. 2015 a postupu Obvodního soudu pro Prahu 10 v trestní věci sp. zn. 4 T 49/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 25. 9. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí a konstatování neústavnosti postupu soudu, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 4 T 49/2015 ze dne 30. 4. 2015 shledán vinným ze spáchání přečinu rvačky podle §158 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, přičemž výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dne 18. 5. 2015 byl výše uvedený trestní příkaz doručen do datové schránky stěžovatelova obhájce. Odpor proti trestnímu příkazu byl zaslán dne 21. 5. 2015 prostřednictvím datové schránky do datové schránky Obvodního zastupitelství pro Prahu 10, tedy orgánu činnému ve výše uvedené trestní věci, kterému byl též dne 21. 5.2015 doručen. V dokumentu bylo uvedeno, že je určen pro Obvodní soud pro Prahu 10. Podle tvrzení stěžovatele k chybě došlo v rámci softwaru Evolio-Advokátní kancelář používaného advokátní kanceláří Kausta & partneři, neboť při odesílání datové zprávy obsahující odpor proti trestnímu příkazu došlo k chybnému načtení čísla datové schránky soudu. Podle tvrzení zástupce stěžovatele se tedy v rámci tohoto elektronického systému zpráva jevila jako správně doručená na příslušený soud, avšak ve skutečnosti byla odeslána na Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 10. Dne 18. 8. 2015 stěžovatel sdělil Obvodnímu soudu pro Prahu 10, že má za to, že jeho lhůta pro podání odporu byla zachována a současně podal i žádost o navrácení lhůty k provedení procesního úkonu. Obvodní soud pro Prahu 10 dne 28. 8. 2015 rozhodl tak, že žádost o navrácení lhůty k podání odporu do trestního příkazu ze dne 30. 4. 2015 sp. zn. 4 T 49/2015 zamítl, neboť odpor musí být vždy podán u příslušného soudu, aby nastaly jeho právní účinky, a soud rovněž neshledal žádné důležité důvody, které zákon pro vyhovění žádosti o navrácení lhůty k podání odporu vyžaduje.
3. Stěžovatel ve své stížnosti poukazuje na to, že Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 10 jeho obhájce nijak nevyrozumělo o tom, že došlo k doručení k rukám chybného adresáta ani podaný odpor nepostoupilo Obvodnímu soudu pro Prahu 10. Stěžovatel má za to, že Obvodní soud pro Prahu 10 měl akceptovat podaný odpor ze dne 21. 5. 2015 a nařídit ve věci hlavní líčení. Odporem podaným dne 21. 5. 2015 dal stěžovatel nepochybně najevo, že žádá veřejné projednání věci. Stěžovatel dále odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 113/94 ze dne 15. 5. 1995, nález sp. zn. II. ÚS 2560/13 ze dne 20. 5. 2014 a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 892/14 ze dne 20. 8. 2014, v nichž je konstatováno, že k přirozeným právům každého člověka patří právo, aby ve složitém procesu nalézání práva a spravedlnosti mu alespoň jednou bylo umožněno předstoupit před nezávislý soud. Právo na veřejné projednání je dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod jednou ze základních zásad práva na spravedlivý proces.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Od výše citované judikatury Ústavního soudu se nyní posuzovaný případ odlišuje tím, že není pochyby o tom, že veškeré důvody pro pozdní doručení respektive nedoručení odporu soudu leží na straně obhájce stěžovatele, nikoli orgánů veřejné moci. Jak již mnohokrát Ústavní soud zdůraznil, existence lhůt a procesních náležitostí pro podávání opravných prostředků, pokud nekladou na účastníky řízení excesivní požadavky, je v právu moderního státu nezbytná a případné nedůvodné připouštění výjimek jejich nedodržení by mohlo vést k narušení právní jistoty a ohrožení vymahatelnosti práva. V postupu obecného soudu tedy Ústavní soud neshledal žádné pochybení.
6. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu