ECLI:CZ:US:2015:1.US.2923.15.1
sp. zn. I. ÚS 2923/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o návrhu stěžovatele Ing. Vladimíra Pazdery, právně zastoupeného JUDr. Josefem Havlůjem, advokátem se sídlem v Praze, Ostrovského 253/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2015, č. j. 33 Cdo 2779/2015-157, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2015, č. j. 58 Co 455/2014-130, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2015, č. j. 58 Co 455/2014-132, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. září 2013, č. j. 18 C 139/2011-70, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, jehož se stěžovatel účastnil jako žalovaný.
3. Žalobce Nadace na ochranu zvířat, se sídlem Pacovská 869/31, Praha 4, se žalobou podanou dne 22. 6. 2011 u Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále také "soud prvního stupně") po stěžovateli domáhal zaplacení částky ve výši 3 350 000,- Kč, a to z titulu splatné pohledávky. Ta měla vzniknout tak, že Marcela Lund půjčila uvedenou částku společnosti Multico Trade, spol. s r. o., a následně postoupila pohledávku na stěžovatele, který měl úplatu uhradit do 31. 12. 2009. Stěžovatel však tuto částku nezaplatil, a proto Marcela Lund dne 1. 11. 2010 postoupila pohledávku na žalobce.
4. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 9. 2013, č. j. 18C 139/2011-70, bylo žalobě vyhověno a stěžovateli uloženo zaplatit žalobci částku ve výši 3 350 000,- Kč s příslušenstvím.
5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. V něm uvedl, že závěr o souladu smlouvy o půjčce a postoupení pohledávek se zákonem byl nesprávný. Soud se dle stěžovatele rovněž nezabýval účelem uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, jímž mělo být obcházení zákona o dani z příjmů. Stěžovatel současně upozornil na předčasné podání žaloby, neboť postoupení pohledávky mu sice bylo žalobcem oznámeno, ale nebylo doloženo.
6. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále také "odvolací soud") ze dne 29. 1. 2015, č. j. 58 Co 455/2014-130, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2015, č. j. 558 Co 455/2014-132, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud v odůvodnění zejména uvedl, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně o existenci pohledávky a jejím postoupení na žalobce. Rovněž uvedl, že skutkové okolnosti všech smluv byly prokázány, soud prvního stupně se jimi řádně zabýval a správně shledal jejich náležitosti vyžadované zákonem. K námitkám stěžovatele o nikoliv řádném postoupení pohledávky dodal, že jsou v rozporu s výsledky dokazování. Rovněž se vypořádal s tvrzením o předčasném podání žaloby.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2015, č. j. 33 Cdo 2779/2015-157, pro neuplatnění dovolacího důvodu odmítnuto.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že postupem a rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces.
9. Stěžovatel uvádí, že obecné soudy nesprávně předpokládaly, že jako navrhovatel obdržel vyhotovení smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 6. 2. 2008 zpět, nebo že alespoň byl adekvátně uvědoměn o její akceptaci, čímž by došlo k jejímu perfektnímu uzavření. Podle stěžovatele bylo v řízení naopak prokázáno, že účastníci podepsali smlouvu o postoupení pohledávky zvlášť, konkrétně že ji postupitel podepsal až po stěžovateli. Současně podle stěžovatele nebylo prokázáno, že by mu smlouva po akceptaci byla doručena. Postupem obecných soudů, které uzavřely, že smlouva mezi postupitelem a stěžovatelem byla uzavřena, tak mělo dojít k porušení jeho základních práv, neboť neaplikovaly ustanovení §43a a §43c zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013. Jejich právní závěry jsou proto v rozporu se skutkovými zjištěními a aplikují se pouze na stav domnělý.
10. Na základě této argumentace stěžovatel navrhl zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.
11. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
12. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
13. Tento závěr však v nyní souzené věci nelze učinit.
14. Podstata ústavní stížnosti je zaměřena na jedinou otázku podústavního práva, a to zda byla řádně uzavřena smlouva o postoupení pohledávky mezi postupitelem a stěžovatelem.
15. Otázce uzavření smlouvy o postoupení pohledávky se však podrobně věnoval jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací. Oba shodně uzavřely, že veškeré právní úkony, které předcházely uzavření smlouvy o postoupení pohledávky mezi Marcelou Lund a žalobcem, nejsou v rozporu se zákonem a ani jej neobcházejí, a jsou proto platnými se všemi důsledky, které z nich pro její účastníky plynou. Odvolací soud dále doplnil, že tvrzení stěžovatele o nedostatku akceptace smlouvy ze strany postupitele jsou v rozporu s výsledky dokazování.
16. Ústavní soud tedy konstatuje, že zjištěný skutkový stav byl podroben řádnému posouzení, na jehož základě obecné soudy dospěly k jiným právním závěrům než stěžovatel. Pokud je však takový závěr řádně a podrobně odůvodněn, jedná se o rozhodnutí nezávislého soudu, do jehož pravomoci je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
17. Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
18. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu