ECLI:CZ:US:2015:1.US.313.15.1
sp. zn. I. ÚS 313/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele H. L. T., státní příslušnosti Vietnamská socialistická republika, zastoupeného JUDr. Pavlem Brachem, advokátem se sídlem Klapálkova 3132/4, Praha - Chodov, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2015 č. j. 3 Azs 162/2014-26 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2014 č. j. 49 Az 5/2013-71, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále bez další argumentace uvedl, že riziko jeho vyhoštění může být potenciálně i v rozporu s čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 7 odst. 2 Listiny pro možný zásah do jeho vlastnického práva, svobody projevu a práva na výkon povolání či podnikání.
Napadeným rozsudkem krajského soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu Ministerstva vnitra ČR, Odboru azylové a migrační politiky (dále jen "správní orgán") č. j. OAM-253/LE-LE05-ZA04-2012 ze dne 17. 12. 2012, kterým byla stěžovateli zamítnuta žádost o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů. Napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu byla kasační stížnost stěžovatele odmítnuta pro nepřijatelnost. Ve svém usnesení Nejvyšší správní soud uvedl, že kasační stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel spatřuje přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Správní orgán ve svém zamítavém rozhodnutí vycházel z toho, že v průběhu správního řízení o udělení mezinárodní ochrany stěžovatel neuváděl žádné důvody, pro které lze udělit některou z forem mezinárodní ochrany podle §12, 13, 14, 14a a 14b zákona o azylu, v platném znění, a proto stěžovatelovu žádost zamítl jako zjevně nedůvodnou.
3. Stěžovatel se domnívá, že měl Nejvyššího správní soud shledat jeho ústavní stížnost přijatelnou, neboť v napadeném rozhodnutí krajského soudu došlo k zásadnímu pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Krajský soud v Praze se podle něj dostatečně nevypořádal s jeho tvrzeními, že správní orgán dostatečně nezjistil stav věcí, a proto porušil §2 a 3 správního řádu. Stěžovatel uvedl jako důvod pro udělení své mezinárodní ochrany to, že nemůže vyvíjet ve Vietnamu hospodářskou činnosti a svobodně nabývat majetek, což vnímá jako své pronásledování. Nesouhlasí pak s tím, jak se Krajský soud v Praze v napadeném rozsudku s touto jeho námitkou vypořádal.
4. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).
5. Stěžovatel brojí proti právním závěrům obecných soudů, které v řízení o jeho žalobě a kasační stížnosti vykládaly podústavní právo. V ústavní stížnosti Ústavní soud však neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Napadená rozhodnutí (zejména napadené rozhodnutí krajského soudu) jsou pečlivě a přiléhavě odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat. Pokud pak stěžovatel tvrdí, že může potenciálně v budoucnu v důsledku napadených soudních rozhodnutí (či spíše správního rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany) dojít k zásahu do jeho dalších práv, pak tato situace nebyla předmětem posuzování Ústavního soudu, neboť jeho tvrzení nebyla nijak odůvodněna a ochrana před případným vyhoštěním do Vietnamu je předmětem jiných správních řízení, než byla posuzována v napadených soudních rozhodnutích.
6. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu