ECLI:CZ:US:2015:1.US.3298.15.1
sp. zn. I. ÚS 3298/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele města Dvůr Králové nad Labem se sídlem náměstí T. G. Masaryka 38, Dvůr Králové nad Labem, zastoupeného Mgr. Kateřinou Kavalírovou, advokátkou se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015 č. j. 33 Cdo 2712/2013-343, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž zrušil Nejvyšší soud na základě dovolání žalobce WWTP DKNL, s.r.o. v likvidaci rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 2013 č. j. 47 Co 410/2012-319 a rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 12. 3. 2012 č. j. 8 C 13/2009-227. Stěžovatel poukazuje na to, že v podstatě totožných případech již Nejvyšší soud dvakrát odmítl dovolání stejného žalobce (usneseními ze dne 27. 5. 2015 č. j. 33 Cdo 1218/2014-159 a ze dne 22. 6. 2015 č. j. 33 Cdo 2548/2014-230), kterážto odmítnutí již dvakrát aproboval i Ústavní soud (usneseními sp. zn. III. ÚS 2524/15 ze dne 13. 10. 2015 a sp. zn. III. ÚS 2728/15 ze dne 29. 10. 2015).
2. Stěžovatel je přesvědčen, že dospěl-li Nejvyšší soud napadeným rozsudkem k odlišnému právnímu názoru od právního názoru, který již před tím byl opakovaně vyjádřen v předcházejících rozhodnutích, měl postoupit věc k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu. Jestliže tak příslušný senát Nejvyššího soudu neučinil a rozhodl ve věci sám, uplatnil podle stěžovatele státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a zatížil řízení vadou nesprávně obsazeného soudu, jež v rovině ústavněprávní představuje porušení ústavního práva na zákonného soudce, zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatel dále tvrdí, že popsaným postupem došlo i k porušení čl. 90 a čl. 94 odst. 1 Ústavy.
3. Stěžovatel ve své stížnosti připouští, že si je vědom dosavadní judikatury Ústavního soudu k nepřípustnosti ústavní stížnosti proti zrušujícímu rozsudku Nejvyššího soudu. Dle stěžovatele však nelze akceptovat stav, kdy ve skutkově a právně totožné věci s totožně vymezenými dovolacími otázkami a důvody Nejvyšší soud zaujme rozdílný právní názor a v jednom z těchto případů dojde k názoru, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, zatímco v časově předcházejících rozhodnutích k takovému závěru nedojde. Stěžovatel si je vědom toho, že napadeným rozsudkem vrátil Nejvyšší soud celou věc do fáze před soudem prvního stupně, tj. před vydáním nalézacích rozsudků. Mohlo by být tedy lehce argumentováno tím, že stěžovatel má v tomto "dalším řízení" široký prostor pro ochranu svého práva a zájmu, včetně celé škály opravných prostředků.
4. Dle stěžovatele však věc takto posuzovat nelze. Stěžovatel sice může mít potenciální prostor v dalším řízení, kde však bude "pouze" bránit svá práva a zájmy ohledně merita posuzované věci (bude se bránit uplatněnému nároku na zaplacení). Nebude však již moci v tomto dalším řízení efektivně uplatnit námitku porušení ústavně zaručených základních práv. Tato námitka je totiž koncentrována právě do fáze řízení o dovolání a rozhodování o jeho přípustnosti. Stěžovatel tedy má za to, že jeho ústavní stížnost je přípustná, případně žádá o to, aby Ústavní soud připustil výjimku z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle §75 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudě.
5. Stěžovatel závěrem požádal Ústavní soud o přednostní vyřízení své ústavní stížnosti, neboť napadeným rozsudkem došlo k situaci, kdy řízení se 8 let od podání žaloby vrací do fáze před vydáním nalézacích rozsudků. Nepochybně se tak o několik dalších let oddaluje konečné vyřešení věci a prodlužuje se období právní nejistoty. Stěžovatel je veřejnoprávní korporací, která při výkonu samostatné působnosti mj. zabezpečuje zájmy svých občanů a v daném případě se účastní zabezpečování veřejného zájmu, kterým je provoz veřejné kanalizace. Hospodaří přitom s veřejnými prostředky a řídí se příslušnými rozpočtovými pravidly. Pro řádné hospodaření stěžovatele představují nevyřešené spory s provozovatelem a vlastníkem čističky odpadních vod jednoznačnou zátěž, která je nyní zesílena odkladem konečných rozhodnutí.
6. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1193 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto posouzení v nynějším případě Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.
7. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
8. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud zdůrazňuje, že na řízení před obecnými soudy zásadně nahlíží jako na celek; skutečnost, že řízení před obecnými soudy neskončilo ústavní stížností napadenými rozhodnutími, tudíž v daném případě zakládá nepřípustnost podané ústavní stížnosti. Ústavní soud zásadně nemůže ingerovat do probíhajícího řízení před obecnými soudy, a tak ovlivňovat jeho výsledek; jeho přezkum je naopak namístě až tehdy, kdy je věc z pohledu obecných soudů pravomocně a konečně vyřešena.
10. Ústavní soud se přitom neztotožňuje s argumentací stěžovatelky, že by takovýmto odmítnutím ústavní stížnosti jako nepřípustné, neboť vlastně předčasné bylo zasaženo do stěžovatelčiných práv. Ústavní soud akcentuje, že základní práva a svobody jsou pod ochranou celé soudní moci (čl. 4 Ústavy), tedy všech jejích součástí - nejen Ústavního soudu, ale také obecných soudů. Řízení před obecnými soudy ve stěžovatelčině věci přitom dosud neskončilo, pročež nelze mít za to, jak se domnívá stěžovatelka, že by v něm již došlo k nenávratnému porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod, proti němuž by nebylo jiné obrany než před Ústavním soudem prostřednictvím ústavní stížnosti. Byť by i třeba došlo k zásahu do nějakého stěžovatelčina procesního práva, avšak výsledek celého sporu by byl pro stěžovatele příznivý, není tu důvod pro zásah Ústavního soudu.
11. Ústavní soud dále podotýká, že nepřehlédl ani již značnou délku předmětného řízení. Ovšem ani ta nemůže zvrátit závěr o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti. Český právní řád poskytuje účastníkům řízení různé způsoby, jak se bránit průtahům řízení. I v této otázce pak je Ústavní soud až poslední možností, kterou může účastník řízení využít jedině tehdy, když ostatní nástroje nejsou úspěšné.
12. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve stěžovatelčině věci nebylo skončeno napadenými rozhodnutími, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně stěžovatelčiných práv, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatelku fakticky nijak nepoškozuje. Nic jí totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před obecnými soudy zcela skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení, ať už hmotněprávního, či procesního, obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
13. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2015
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka