ECLI:CZ:US:2015:1.US.3310.14.1
sp. zn. I. ÚS 3310/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. Kateřinou Korpasovou, advokátkou se sídlem Mozartova 21, Liberec, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 10. 6. 2014 č. j. 29 Co 657/2013-220, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem jakožto soudu odvolacího došlo ke změně rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 8 P 85/2008 - 153 ze dne 17. 9. 2013 tak, že se stěžovateli jakožto otci zvyšuje výživné na jeho dítě s účinností od 1. 9. 2009 na částku 4.200,- Kč měsíčně, s účinností od 1. 9. 2011 na částku 4.600 Kč měsíčně, s účinností od 1. 2. 2012 do 30. 6. 2013 se výživné snižuje na částku 3.800 Kč měsíčně a s účinností od 1. 7. 2013 se výživné zvyšuje na částku 4.800 Kč (výrok I). Ve vztahu ke druhému dítěti se stěžovateli zvyšuje výživné s účinností od 1. 9. 2009 na částku 3.600 Kč měsíčně, s účinností od 1. 2. 2012 do 30. 6. 2013 se výživné snižuje na částku 3.200 Kč měsíčně, s účinností od 1. 7. 2013 se výživné zvyšuje na částku 4.000 Kč (výrok III). Dále soud rozhodl o zaplacení nedoplatku na výživném pro obě děti stěžovatele za období od 1. 9. 2009 do 31. 5. 2014 (výroky II a IV).
Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho základních práv zaručených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně čl. 32 a čl. 36 Listiny.
Stěžovatel tvrdí, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že nehodnotil životní úroveň rodiny otce (stěžovatele) a vycházel především z příjmů manželky stěžovatele. Dále tvrdí, že napadeným rozhodnutím došlo k neoprávněnému zásahu do jeho rodinného života, neboť odvolací soud se nevypořádal se všemi hledisky, které jsou dle zákonné úpravy v posuzované věci relevantní, když se měl zabývat celkovou životní úrovní otce (stěžovatele), měl hodnotit, jakým způsobem ovlivňují příjmy jeho manželky jeho životní úroveň, a to zejména s přihlédnutím k závazkům manželky, resp. s přihlédnutím, jaká konkrétní část přijmu manželky (po odečtení závazků manželky, s přihlédnutím ke vzniku další vyživovací povinnosti manželky) ovlivní životní úroveň otce.
Podle stěžovatele vyživovací povinnost otce k dětem musí vždy odpovídat jeho možnostem a schopnostem a není tak možné klást do popředí příjmy manželky otce, která není osobou povinnou k poskytování výživného synům z předchozího manželství stěžovatele. Podle stěžovatele není závěr soudu o vyšší životní úrovni otce nijak odůvodněn, není zřejmé, jakým konkrétním způsobem příjem manželky má ovlivňovat životní úroveň otce, ani o jakém rozsahu zvýšení životní úrovně ve srovnání s předchozím obdobím soud uvažuje.
Stěžovatel rovněž namítá, že stanovením výživného odvolacím soudem zpětně s účinností od 1. 9. 2009 oproti rozsudku soudu prvého stupně, který stanovil výživné zpětně s účinností od 1. 9. 2011, neboť dospěl k závěru, že potřeby obou dětí se podstatně zvýšily od 1. 9. 2011 se zahájením nového školního roku, došlo k porušení zásady dvojinstančnosti občanského soudního řízení, neboť odvolací soud na základě vlastního dokazování dospěl k odlišným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, tato zjištění odvolacího soudu přitom rozhodujícím způsobem ovlivnila právní posouzení věci (otázku okamžiku změny poměrů). Tímto byla stěžovateli odňata možnost domáhat se přezkoumání skutkových zjištění ovlivňujících právní závěr soudu.
Podle stěžovatele po něm nelze spravedlivě žádat, aby byl povinen platit vyšší výživné zpětně za dobu od 1. 9.2009 do 1. 9. 2011. Stěžovatel vždy řádně a včas platil výživné stanovené předchozím rozsudkem ze dne 9. 7. 2009 s účinností od právní moci tohoto rozsudku (tj. od stejného data, od něhož nyní odvolací soud dále výživné zvyšuje), a to ve výši nikoli malé. Matka synů, která od samého počátku věděla o uzavření manželství stěžovatele dne 28. 8. 2009, následně ve vztahu ke stěžovateli neuplatňovala žádné požadavky na další zvýšení výživného nad rámec uvedeného rozsudku. Stěžovatel potom vnímá jako svévolné uplatňování práva ze strany matky, pokud požadavek na zvýšení výživného vznesla teprve v dalším průběhu řízení, což je v rozporu se zájmem stěžovatele na právní jistotě o rozsahu jemu stanovených povinností, které řádně plní.
Pakliže odvolací soud dospěl k odlišnému závěru oproti soudu prvního stupně, měl v souladu se zásadou dvouinstančnosti řízení rozhodnutí zrušit a věc vrátit zpět soudu prvního stupně, nebyl však oprávněn napadené rozhodnutí změnit tímto způsobem, neboť stěžovateli znemožnil domáhat se přezkoumání daného rozhodnutí.
Ústavní soud předesílá, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti. Vzhledem k obecně zastávanému principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů není také úkolem Ústavního soudu nahrazovat hodnocení důkazů provedených v soudním řízení. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].
V této souvislosti Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
Ve vztahu k soudním rozhodnutím v rodinných věcech navíc přistupuje Ústavní soud k přezkumu velmi rezervovaně. Jak připomenul např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 786/15 ze dne 15. 4. 2015, tato zdrženlivost se odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve zákonem o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces.
Z rozhodnutí vyplývá, že soud stanovil výživné vždy v určitém časovém úseku v závislosti na změně okolností, které v rozhodnutí zmiňuje. Od 1. 9. 2009 jde o nástup jednoho ze synů stěžovatele do 1. třídy základní školy, od 1. 9. 2011 o nástup druhého ze synů stěžovatele na střední školu. Od 1. 2. 2012 do 30. 6. 2013 došlo ke snížení výživného v důsledku nástupu nové manželky stěžovatele na mateřskou dovolenou při zohlednění výdajů v souvislosti se založením nové rodiny, od 1. 7. 2013 se výživné opět zvýšilo v důsledku zvýšení příjmů manželky stěžovatele v průměru na 64.400 Kč čistého měsíčně.
Odvolací soud při svém rozhodování zohlednil mj. skutečnost, že stěžovatel uzavřel 28. 8. 2009 sňatek, přičemž při stanovení nové výše výživného vzal v potaz i příjmy nové manželky stěžovatele - soudkyně okresního soudu, a to vždy ve výše vymezených obdobích, jakož i narození dítěte stěžovatele v nové rodině, s tím spojené náklady, i odchod jeho nové manželky na mateřskou dovolenou (s. 6 - 7 napadeného rozsudku).
To, do jaké míry byly či nebyly příjmy nynější manželky (tehdejší družky) stěžovatele zohledňovány v předchozích rozhodnutích ve věci výživného, je otázkou věcné správnosti předchozích rozhodnutí, nikoli rozhodnutí nyní napadeného. Předmětem stížnosti a tedy přezkumu Ústavního soudu je v posuzovaném případě pouze napadené rozhodnutí, které musí Ústavní soud posuzovat optikou možného zásahu do ústavně zaručených práv ve výše uvedeném smyslu.
Zpětné stanovení výživného od okamžiku, kdy došlo dle odvolacího soudu ke změně poměrů, nelze považovat za jakkoli vadné, posoudil-li odvolací soud otázku změny poměrů jinak než soud prvého stupně. S tím pak logicky souvisí nezbytnost zpětně doplatit rozdíl ve stanoveném výživném. Z tvrzení stěžovatele není ani zřejmé, v čem by měla protiústavnost uvedeného postupu spočívat, kromě tvrzeného porušení práva na druhou instanci.
K právu na druhou instanci však Ústavní soud dodává, že tento princip jakožto ústavní požadavek je založen v čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a týká se pouze trestních věcí, kde je zakotveno právo na opravný prostředek včetně přípustných výjimek. Naopak princip dvojinstančnosti civilního řízení požadavkem ústavněprávním není a nelze jej tak bez dalšího považovat za součást ústavní záruky práva na spravedlivý proces. Z hlediska ústavního je klíčové, že se věcí stěžovatele řádně zabývala alespoň jedna instance (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 706/14 ze dne 24. 4. 2014).
Odvolací soud sice nepřisuzuje kritériím, která zohledňoval, stejnou relevanci, jakou by jim zřejmě přisoudil stěžovatel (nástup dětí na základní, resp. střední školu, výdaje stěžovatele spojené s narozením dítěte v nové rodině), což je však otázka volného hodnocení důkazů, kdy Ústavní soud, jak bylo shora řečeno, nemůže suplovat roli další přezkumné instance.
Z napadeného rozhodnutí nelze dovozovat, že by stavělo na úvahách svévolných. Stejně tak samotná výše výživného se nejeví s ohledem na skutečnosti popsané v napadeném rozhodnutí (výše příjmů obou rodičů, jejich majetkové poměry, vzájemné závazky, potřeby dětí, příjem manželky stěžovatele) jako zjevně excesivní, která by umožnila Ústavnímu soudu do rozhodovacího procesu obecných soudů ingerovat.
Zároveň ani nelze přisvědčit stěžovateli, že by odvolací soud dostatečně nezdůvodnil stanovení výše výživného tak, aby rozhodnutí nemohlo z pohledu práva na spravedlivý proces (resp. z pohledu nároků na srozumitelnost a kvalitu odůvodnění) obstát.
Lze uzavřít, že právo na spravedlivý proces stěžovatele porušeno nebylo, Ústavní soud žádné ústavně relevantní pochybení odvolacího soudu, jehož rozhodnutí bylo napadeno, v napadeném rozhodnutí neshledal. S ohledem na to, že stejné argumenty byly stěžovatelem předestřeny též jako důvod pro porušení čl. 32 Listiny, musí i zde Ústavní soud uzavřít, že k porušení práv zaručených uvedeným článkem Listiny nedošlo.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Osud ústavní stížnosti pak sdílí i návrh podaný spolu s ní na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu