ECLI:CZ:US:2015:1.US.3350.14.1
sp. zn. I. ÚS 3350/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Berkyho, zastoupeného Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 55, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2014 č. j. 2 Afs 86/2014-62, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2014 č. j. 15 Af 84/2011-28, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 2. 8. 2011 č. j. 5522/11-1300-500391 a proti rozhodnutí Finančního úřadu v Bílině ze dne 11. 11. 2010 č. j. 27099/10/211970501490, takto:
Ús
tavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah ústavní stížnosti
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel dovolával zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů a správních orgánů pro tvrzený zásah (mj.) do principu ukládání daní na základě zákona podle čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na rovnost podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Navrhl současně odklad vykonatelnosti správních rozhodnutí.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2014 č. j. 15 Af 84/2011-28 byla zamítnuta žaloba proti správnímu rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 2. 8. 2011 č. j. 5522/11-1300-500391, kterým bylo zamítnuto odvolání do rozhodnutí Finančního úřadu v Bílině ze dne 11. 11. 2010 č. j. 27099/10/211970501490, jež odvolací správní orgán potvrdil. Obecné (správní) soudy aprobovaly závěry správních orgánů (učiněné v daňovém řízení) o nepřiznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty za 4. čtvrtletí kalendářního roku 2009 na základě přijatých faktur - daňových dokladů vystavených dodavatelskou společností PALMART s. r. o. za provádění zemních a výkopových prací na akcích Hrádek nad Nisou, Choustník a Rakovník. Stěžovatel podle názoru správních orgánů a soudů nesplnil podmínky pro možnost uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty na vstupu podle §72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, neboť neprokázal faktické uskutečnění zdanitelných plnění ve výši 382 195 Kč.
3. V ústavní stížnosti bylo argumentováno nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 4. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 38/95, podle něhož ustanovení §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v rozhodném znění, nedává správci daně oprávnění vyzvat daňový subjekt k prokázání čehokoliv, nýbrž pouze k prokázání toho, co tvrdí tento subjekt sám. Stěžovatel namítal, že správce daně naň kladl neústavní důkazní nároky, v rozporu s ustanoveními čl. 2 odst. 2, čl. 4 a čl. 11 odst. 5 Listiny. Vyslovil přesvědčení, že řádně prokázal přijetí zdanitelného plnění a vznik nároku na odpočet daně z přidané hodnoty (akcentoval smlouvy o dílo, doložené faktury a svědeckou výpověď Romana Malíka, bratra zemřelého Petra Malíka, který byl jednatelem obchodní společnosti PALMART s. r. o.).
II.
Právní posouzení
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
5. Obecné (správní) soudy vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i soudní judikaturu v otázce nároku na odpočet daně z přidané hodnoty a prokazování přijetí zdanitelného plnění. Nejvyšší správní soud právní závěry řádně vyložil v napadeném rozhodnutí o kasační stížnosti, které nelze označit za neodůvodněné nebo odporující obecným zásadám spravedlnosti. Soudy se při rozhodování dostatečně vypořádaly s otázkou prokázání vzniku nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Závěry jimi vyslovené nemají excesivní povahu, která by pro Ústavní soud založila oprávnění k provedení zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů nebo správních orgánů. Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 5. 2001 sp. zn. IV. ÚS 402/99 (N 73/22 SbNU 131) konstatoval, že důkaz daňovým dokladem je toliko formálním důkazem dovršujícím hmotněprávní aspekty skutečného provedení zdanitelného plnění. Důkazní povinnosti nelze dostát pouhým předložením (byť formálně správného) daňového dokladu. Daňový doklad, který jen simuluje uskutečnění zdanitelného plnění, není relevantním důkazem; doložení faktury vede k formulaci požadavku směřujícího k prokázání hmotněprávního úkonu, tj. k důkazu existence zdanitelného plnění.
6. Z výše řečeného se podává, že obecné soudy i správní orgány postupovaly v řešené věci ústavně souladně a o nároku stěžovatele na odpočet daně z přidané hodnoty rozhodly předvídatelným způsobem. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením případu a hodnocením důkazního stavu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení základních práv.
7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na způsob rozhodnutí již nebylo samostatně rozhodováno o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených správních rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu