ECLI:CZ:US:2015:1.US.3376.14.1
sp. zn. I. ÚS 3376/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) P. S. a 2) J. M., obou zastoupených Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem se sídlem Novotného lávka 5, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014 č. j. 8 Tdo 497/2014-25, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2013 sp. zn. 9 To 304/2013 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 6. 2013 sp. zn. 15 T 107/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 21. 10. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 byli stěžovatelé uznáni vinnými přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se měli dopustit tím, že v období od srpna 2008 do prosince 2010 stěžovatel 1) jako předseda Bytového družstva X a stěžovatel 2) jako člen pověřený agendou družstva, v rozporu s účelem svěření finančních prostředků poté, co převzali vybrané nájemné, kauce a zálohy na služby od nájemců bytové jednotky č. 20, tyto prostředky náležející bytovému družstvu, úmyslně nevkládali do pokladny nebo na bankovní účet bytového družstva a ponechávali si je pro svoji blíže nezjištěnou potřebu, a způsobili tak družstvu škodu ve výši nejméně 242 180 Kč. Za to byli stěžovatelé odsouzeni podle §206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání 24 měsíců.
3. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek soudu I. stupně ve výroku o trestech zrušen a při nezměněném výroku o vině byl stěžovatelům uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
4. Usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů, a to podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že soudy všech stupňů ve svých rozhodnutích nevzaly v úvahu a zcela pominuly rozhodující část obhajoby stěžovatelů, spočívající ve vysvětlení a objasnění vztahu a nároků mezi družstvem a firmou GLOB Production, s. r. o., (a jejím jednatelem Petrem Simandlem), která prováděla komplexní rekonstrukci domu ve vlastnictví družstva a střešní vestavbu, a neprovedly stěžovateli navržené důkazy, které jsou zcela zásadní pro pochopení a spravedlivé posouzení jednání stěžovatelů. Stěžovatelé tak byli uznáni vinnými za jednání, kterého se nedopustili, a byli odsouzeni za trestný čin, který nespáchali.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
7. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelů neshledal.
8. Předně je třeba uvést, že výrok o vině je podložen dostatečným rozsahem dokazováním před soudem I. stupně. Odvolací soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadených výroků o vině i trestu a dospěl k závěru, že skutkový stav věci byl soudem I. stupně zjištěn úplně tak, aby bylo možné rozhodnout o vině stěžovatelů. Stejně postupoval soud dovolací, který námitky, jež svým charakterem naplnily dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přezkoumal a v napadeném usnesení vyložil, z jakých důvodů jim nelze přisvědčit. Ke skutkovým zjištěním dovolací soud uvedl, že v závěrech o skutkových zjištěních Nejvyšší soud neshledal žádné projevy libovůle či záměrného zkreslování zjištěných skutečností, a tudíž se v projednávané věci nejedná o extrémní nesoulad se skutkovými zjištěními a právním posouzením věci (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005).
9. Z hlediska ústavněprávního lze konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedeného přečinu stěžovateli opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutků - nic podstatného vytknout.
10. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Námitky znovu opakované v ústavní stížnosti lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatelé nepřípadně očekávají, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatelů na právní posouzení věci nezakládá porušení práv, jež jsou jim ústavně zaručena.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu