ECLI:CZ:US:2015:1.US.3387.15.1
sp. zn. I. ÚS 3387/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky ESTO Cheb s.r.o., se sídlem Cheb, Palackého 2087/8A, zastoupené Mgr. Jiřím Klimíčkem, LL.M., advokátem se sídlem U Svobodárny 2460/3a, Libeň, Praha 9, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 7. 2015 č. j. 7 Cmo 320/2015-228, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 19. 11. 2015 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzený zásah do jejího práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 a v čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále se stěžovatelka dovolává i čl. 2 odst. 3, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že stěžovatelka návrhem ze dne 22. dubna 2015 požádala Krajský soud v Plzni o nařízení předběžného opatření, jímž by jejímu jednateli, panu Ing. Janu Širůčkovi bylo umožněno disponovat s finančními prostředky na účtech Ing. Romana Hrdého, Ph.D., vedených u Raiffeisenbank im Stiftland eG pobočka Cheb, odštěpný závod, IČ: 00671126, umístění: Cheb, Kubelíkova 4, PSČ 350 02 (dále jen "Raiffeisenbank im Stiftland eG pobočka Cheb"), číslo účtu X1, X2, X3 a dále vedených u Raiffeisenbank, a.s., se sídlem Praha 4, Hvězdová 1716/20, PSČ 14078, IČ: 49240901 (dále jen "Raiffeisenbank, a.s."). Krajský soud v Plzni dne 24. dubna 2015 vydal usnesení č. j. 46Nc 2003/2015 - 101, jímž tento návrh na nařízení předběžného opatření zamítl, protože nebyl dán žádný ze zákonných předpokladů pro nařízení předběžného opatření. Dle odůvodnění Krajského soudu v Plzni stěžovatelka netvrdila, jaký má vůči panu Hrdému nárok ve věci samé a jakou žalobou se jej míní u soudu domáhat. V odvolání stěžovatelka uvedla, že navrhované předběžné opatření se vztahuje k řízení vedenému Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 42Cm 239/2013 ohledně platnosti rozhodnutí valné hromady stěžovatelky konané dne 9. 9. 2013, na které došlo k odvolání pana Hrdého z funkce jednatele stěžovatelky pro opakované závažné porušení povinností při výkonu funkce jednatele stěžovatelky, a to s účinností k 9. 9. 2013. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Vrchní soud v napadeném usnesení uvedl, že je mu z jeho činnosti známo, že Ing. Jan Širůčka byl z funkce jednatele stěžovatelky odvolán usnesením valné hromady ze dne 22. srpna 2013, a že řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 222/2013 není dosud pravomocně skončeno. Z funkce jednatele navrhovatele byl odvolán i druhý jednatel Ing. Roman Hrdý, Ph.D., a to usnesením valné hromady ze dne 9. září 2013 a řízení o vyslovení neplatnosti tohoto usnesení valné hromady vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 42 Cm 239/2013 není rovněž pravomocně skončeno. Na základě uvedeného pak odvolací soud shledal, že rozhodnutím valné hromady ze dne 22. srpna 2013 byl pan Širůčka odvolán z funkce jednatele stěžovatelky a od tohoto dne nemohl činit jménem stěžovatelky právní úkony, dle názoru odvolacího soudu pak na konstatovaném závěru nemění nic skutečnost, že je vedeno soudní řízení o vyslovení neplatnosti tohoto usnesení valné hromady stěžovatelky. Závěrem odvolací soud konstatoval, že plnou moc advokátu Mgr. Jiřímu Klimíčkovi, LL.M., který návrh na vydání předběžného opatření podal za společnost, nebyla udělena osobou oprávněnou za společnost plnou moc udělit.
3. Podle stěžovatelky napadené usnesení není řádně odůvodněno. Vrchní soud v Praze se dostatečně nezabýval námitkami vznesenými v jejím odvolání a neposuzoval, zda byly splněny podmínky pro nařízení předběžného opatření, ale pouze dlouze popisoval vývoj věci a zabýval se pouze podmínkami řízení. Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení upřel stěžovatelce právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu, čímž zcela zásadně zasáhl do ústavně chráněných práv stěžovatelky.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní soud nezkoumal, zda vůbec byla osoba, která podala za stěžovatelku ústavní stížnost, oprávněna toto učinit, neboť poté, co posoudil obsah ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
5. Ani krajský soud, ani vrchní soud nevyhověly návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření, krajský soud proto, že k vydání předběžného opatření nebyl žádný důvod, neboť nelze umožnit dispozice s účtem nějaké osoby jiné osobě jen proto, že je vedeno řízení o neplatnost valné hromady. K případným omezením dispozic s účtem je nutno, aby bylo vedeno řízení o nějakých nárocích vůči povinné osobě. Vrchní soud pak návrhu též nevyhověl, avšak proto, že řízení bylo vedeno na základě zmocnění osoby, která nebyla oprávněna za stěžovatelku jednat.
6. V obou případech se jedná o posouzení podústavního práva - podmínky vydání předběžného opatření i oprávnění jednat za stěžovatelku v řízení o vydání předběžného opatření. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že samotné posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, Ústavní soud se může jen přesvědčit, zda v konkrétním případě byly podmínky vůbec dány (srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001 (N 178/24 SbNU 327) a nález sp. zn. I. ÚS 375/2000 ze dne 16. 7. 2002 (N 87/27 SbNU 33). Již ze samotné povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že obecné soudy vzhledem ke krátké lhůtě, v níž musí o takovém návrhu rozhodnout, nemohou provádět dokazování, ale vychází pouze ze skutečností, jež jsou v době podání návrhu osvědčeny. Předběžné opatření má přitom povahu opatření dočasného, nejedná se o konečný výsledek sporu, avšak zajišťuje se jím, aby konečné rozhodnutí mohlo mít vůbec reálný význam. Obecné soudy při svém rozhodování vycházely z osvědčených skutečností a své rozhodnutí řádně odůvodnily. Ústavní soud shledává, že do práva na spravedlivý proces stěžovatelky nebylo zasaženo, obecné soudy se nedopustil žádného excesivního a neodůvodněného postupu. Ústavní soud nebude posuzovat v této fázi, kdo je oprávněn za stěžovatelku jednat, neboť zastává zásadu subsidiarity svého rozhodování a o tom, kdo mohl při podání návrhu na vydání předběžného opatření za společnost jednat, dosud není s konečnou platností rozhodnuto před obecnými soudy. Ústavní soud proto tuto otázku neposuzoval s tím, že případné pochybení soudů v této fázi řízení může být ještě napraveno v meritorním řízení či v případném navazujícím řízení vůči státu na náhradu škody.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu