ECLI:CZ:US:2015:1.US.3688.14.1
sp. zn. I. ÚS 3688/14
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida a soudců Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře - ze dne 29. ledna 2015 sp. zn. I. ÚS 3688/14 ve věci ústavní stížnosti D. D., zastoupeného advokátem Mgr. Andrejem Najmanem, se sídlem nám. Republiky 400, Neratovice, proti rozhodnutí Vězeňské služby České republiky - Věznice Rapotice ze dne 16. 9. 2014 č. j. VS 28/822/001/2014-6/OVT/300 o uložení důtky stěžovateli a proti jejímu rozhodnutí ze dne 22. 9. 2014 o zamítnutí stížnosti proti uložení důtky.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Dne 24. 11. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutí Vězeňské služby České republiky - Věznice Rapotice, kterým mu dne 16. 9. 2014 uložil vychovatel dle §46 odst. 3 písm. a) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, (dále jen "zákon o výkonu trestu odnětí svobody") kázeňský trest ve formě důtky za uskutečnění telefonického hovoru na neschválené telefonní číslo v délce 5:39 minut. Ústavní stížnost směřuje také proti rozhodnutí Vězeňské služby České republiky - Věznice Rapotice ze dne 22. 9. 2014, kterým speciální pedagog věznice zamítl stěžovatelovu stížnost proti uložení tohoto kázeňského trestu.
2. Stěžovatel brojí proti tomu, že mu byla uložena důtka, přestože osobou, které telefonoval, byl JUDr. Jindřich Pustka z Generální inspekce bezpečnostních sborů, kterému chtěl oznámit podezření o spáchání závažné trestné činnosti. Přitom zájem společnosti na odhalování závažné trestné činnosti je jistě důležitější než zájem společnosti na regulaci telefonických hovorů, které vězeň uskuteční ve výkonu trestu odnětí svobody. Opomenutím takovéto okolnosti vylučující protiprávnost při ukládání kázeňského trestu podle něj došlo k porušení práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Evropská úmluva"). Porušení téhož práva pak spatřuje i v tom, že z rozhodnutí ze dne 22. 9. 2014 není dostatečně zřejmé, kdo je vydal; a v tom, že se mu v rozporu se zákonem nedostalo řádného poučení, když dne 12. 9. 2014 podával vysvětlení, záznam o němž byl pak použit jako jeden z podkladů napadených rozhodnutí. Porušení svého práva vyjádřit se ke všem důkazům a skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu, zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny pak spatřuje v tom, že při projednání kázeňského deliktu nedostal dostatečný prostor k výpovědi a nebyl vyrozuměn o některých výsleších svědků. V tom, že Vězeňská služba vycházela ve svých rozhodnutích i z úředního záznamu o obsahu jeho rozhovoru s JUDr. Pustkou, spatřuje porušení listovního tajemství chráněného článkem 13 Listiny.
3. Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Nejprve Ústavní soud konstatuje, že posuzovaná ústavní stížnost není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Proti napadenému správnímu rozhodnutí totiž sice nebyla podána žaloba ve správním soudnictví podle §65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, je tomu tak však proto, že rozhodnutí o udělení důtky je ustanovením §52 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody vyloučeno ze soudního přezkumu. Ústavní stížnost je tak jediným prostředkem ochrany, který se odsouzenému ve výkonu trestu odnětí svobody teoreticky nabízí proti uloženému kázeňskému trestu ve formě důtky.
5. Z toho ovšem jistě neplyne, že by z tohoto důvodu měla ústavní stížnost nahrazovat žalobu ve správním soudnictví, jejíž podání je v případě ukládání důtky podle §46 odst. 3 písm. a) zákona o výkonu trestu odnětí svobody vyloučeno. Takový přístup by byl jak v rozporu s principem subsidiarity ústavní stížnosti, tak v rozporu s jejím smyslem. Tím je totiž ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu výhradně ochrana základních práv nebo svobod zaručených ústavním pořádkem, nikoli ochrana veřejných subjektivních práv garantovaných zákonem, jež je podle §2 soudního řádu správního smyslem žalob ve správním soudnictví. Jinak řečeno, samotný fakt, že je určitý typ rozhodování orgánů veřejné moci vyloučen z přezkumu správních soudů, neimplikuje sám o sobě, že by byla zcela nepřípustná i ústavní stížnost směřující proti takovému rozhodnutí; taková ústavní stížnost však musí směřovat k ochraně základních práv nebo svobod zaručených ústavním pořádkem, nikoli k ochraně práv zákonných.
6. Do základních práv nebo svobod zaručených ústavním pořádkem však kázeňský trest ve formě důtky podle §46 odst. 3 písm. a) zákona o výkonu trestu odnětí svobody z povahy věci zasáhnout prakticky nikdy nemůže, a ústavní stížnost směřující proti uložení tohoto trestu tudíž nebude prakticky nikdy dosahovat ústavní úrovně a bude nutně odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní úrovně nedosahuje ani ústavní stížnost nyní posuzovaná. Stěžovatel sice uvádí několik základních práv, která měla být v jeho případě porušena, Ústavní soud ovšem shledává, že do nich uložením důtky zasaženo být nemohlo.
8. Stěžovatel nejprve namítá celou řadu domnělých porušení práva na spravedlivý proces v různých jeho aspektech. K tomu je ovšem třeba připomenout, že právo na spravedlivý proces, tak jak je chráněno články 36 až 40 Listiny, dopadá - za situace, kdy český právní řád nezná nezávislé tribunály - toliko na řízení vedená před soudy, nikoli na řízení před správními orgány. I ony sice mají respektovat celou řadu principů spravedlivého procesu, ovšem to, které principy lze na řízení před správními orgány vztáhnout a v jaké podobě, je určeno nikoli ústavním pořádkem, ale přímo zákony. Zatímco tedy nedodržení principů spravedlivého procesu v řízení před soudy zakládá i porušení Listiny, nedodržení těchto principů před správními orgány je pouze nedodržením zákona, proti němuž lze brojit žalobou ve správním soudnictví, není-li soudní přezkum daného rozhodnutí vyloučen, nikoli však ústavní stížností. Stěžovatel tak nemůže platně brojit proti tomu, že v řízení o uložení důtky byly porušeny čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť tyto články na řízení před orgány Vězeňské služby vůbec nedopadají.
9. Jediným článkem upravujícím právo na spravedlivý proces, který by mohl na tento typ řízení dopadat, je článek 36 odst. 2 Listiny, pokud by s ním byla v rozporu samotná výluka rozhodování o uložení důtky ze soudního přezkumu. Jeho porušení však stěžovatel nenamítá. Ostatně právě uložení důtky bylo tím kázeňským trestem, jehož vyloučení ze soudního přezkumu označil za souladné s Listinou i Ústavní soud, a to v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/08 ze dne 29. 9. 2010 (N 204/58 SbNU 809; 341/2010 Sb.), v jehož bodě 28 výslovně uvedl důtku jako příklad kázeňského trestu mírnější povahy, jehož vyloučení ze soudního přezkumu je s článkem 36 odst. 2 Listiny souladné. Tato souladnost je dána tím, že rozhodnutí o uložení důtky nelze pokládat za "rozhodnutí týkající se základních práv a svobod podle Listiny", neboť jím nemůže zásadně dojít k zásahu do jakéhokoli základního práva nebo svobody.
10. Potenciálně si lze představit toliko vliv, který by nezákonně uložená důtka mohla mít na posuzování toho, zda odsouzený ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal či neprokázal polepšení, což by mu podle §88 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, mohlo umožnit naplnit podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Pokud by však při udělování důtky došlo k protizákonnosti či excesu, který by ve svém důsledku mohl mít vliv na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a tedy zprostředkovaně i na základní právo na osobní svobodu chráněné článkem 8 Listiny, příslušelo by posouzení této situace trestnímu soudu rozhodujícímu o tomto podmíněném propuštění, nikoli Ústavnímu soudu rozhodujícímu o ústavní stížnosti proti samotnému rozhodnutí o uložení důtky.
11. Stěžovatel namítá, že ony součásti práva na spravedlivý proces, které ve svém případě označuje za porušené, jsou garantovány nejen Listinou, jejíž nepoužitelnost na rozhodování Vězeňské služby byla zdůvodněna výše, ale také Evropskou úmluvou, konkrétně jejím článkem 6. Zde je třeba přitakat, že tento článek nedopadá jen na rozhodování soudů, ale potenciálně může dopadat i na rozhodování správních orgánů o "trestním obvinění", a to právě tehdy, kdyby proti jejich rozhodnutí nebyl připuštěn soudní přezkum, v němž by byl spravedlivý proces zaručen (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Bryan proti Spojenému království ze dne 22. 11. 1995, stížnost č. 19178/91). Je to dáno tím, že pojem "trestní obvinění" obsažený v čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy nelze vykládat pohledem českého trestního práva, nýbrž pohledem autonomního výkladu Evropské úmluvy, která do množiny "trestních obvinění" vřazuje i obvinění z některých činů, které české právo klasifikuje jako přestupky či jiné správní či kázeňské delikty.
12. Vymezení činů, které spadají do rámce "trestního obvinění" podle Evropské úmluvy, provedl Evropský soud pro lidská práva v rozsudku Engel a ostatní proti Nizozemí ze dne 8. 6. 1976, stížnosti č. 5100/71; 5101/71; 5102/71; 5354/72 a 5370/72. Zde vymezil, že při posuzování, zda jde o "trestní obvinění", je třeba přihlédnout k těmto třem hlediskům, obvykle označovaným jako "Engelova kritéria": (i) zařazení skutku v domácím právu; (ii) účel a povaha deliktu, zejména z hlediska toho, zda se skutková podstata vztahuje jen na specifickou skupinu osob, nebo má naopak dopad na širokou skupinu obyvatel; (iii) jak těžký trest představuje sankci za daný delikt.
13. Při aplikaci těchto kritérií na rozhodnutí napadená stěžovatelem Ústavní soud shledává, že v případě řízení o uložení důtky jde o jednání, (i) které vnitrostátní právo označuje jako kázeňské, nikoli trestní delikty. Povaha deliktu (ii) je kázeňská, neboť jejím smyslem je udržet kázeň a pořádek ve věznicích, včetně kontroly nad tím, s kým vězni telefonují, přičemž tyto delikty se týkají pouze úzké skupiny obyvatel, totiž vězňů ve výkonu trestu odnětí svobody. Co se týče (iii) závažnosti trestu, důtka sama o sobě nijak nezasahuje do stěžovatelových ústavních ani zákonných práv a nemá sama o sobě žádný vliv na jeho faktické postavení ve výkonu trestu.
14. Všechna tato tři kritéria tedy vedou k závěru, že řízení o uložení důtky nelze podřadit pod vymezení "trestního obvinění" ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy. Ke stejnému závěru ostatně Ústavní soud dospěl již v usnesení sp. zn. I. ÚS 1785/08 ze dne 21. 10. 2008 (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), v němž k povaze důtky udělené vězni ve výkonu trestu odnětí svobody uvedl, "že se jedná o jeden z nejmírnějších trestů, pokud (subjektivně nahlíženo) ne zcela nejmírnější, které zákon o výkonu trestu odnětí svobody zná. V tomto kontextu se Ústavní soud domnívá, že takový kázeňský přestupek a uložení takového trestu rozhodně nespadá pod pojem ‚trestní obvinění‘ (criminal charges), o kterém by musel rozhodovat orgán soudního typu, jak vyžaduje čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pro svůj odlišný charakter a důsledky totiž nyní posuzovaný kázeňský přestupek nelze srovnávat s trestnými činy nebo správními delikty. Kázeňské přestupky vězňů i ukládané tresty dosahují nižší intenzity než trestní sankce a jejich cílem je zajistit běžný pořádek a kázeň ve věznicích. Jednou z jejich hlavních funkcí je (negativní) motivace k plnění povinností stanovených právními předpisy a vnitřními řády, a to osobám, která byly již k omezení osobní svobody pravomocně odsouzeny řádným soudem."
15. Lze tak shrnout, že na řízení o uložení kázeňského trestu ve formě důtky nelze vztáhnout ochranu práva na spravedlivý proces ani v té podobě, v níž je garantováno čl. 36 až 40 Listiny, ani v té podobě, v níž je chrání čl. 6 Evropské úmluvy.
16. Stěžovatel se konečně domáhá také ochrany listovního tajemství garantovaného čl. 13 Listiny. K tomu je ovšem třeba připomenout, že samotný tento článek umožňuje, aby bylo listovní tajemství omezeno zákonem. Takové omezení pak obsahuje právě zákon o výkonu trestu odnětí svobody, a to v §17 a 18, které stanovují, za jakých podmínek mohou vězni telefonovat, a určují, která telefonická a jiná komunikace může být správou věznice monitorována a která nikoli. Není úkolem Ústavního soudu přezkoumávat, zda byly limity obsažené v těchto ustanoveních překročeny, ať už v obsahu monitoringu či v tom, jaké volané osoby se týkal, neboť ústavní stížnost nesměřuje proti tomuto monitorování, které by potenciálně mohlo představovat jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu; nýbrž proti tomu, že rozhodnutí napadená ústavní stížností byla zčásti opřena i o výpověď svědkyně ze dne 19. 9. 2014, v níž je uvedeno, jaké osobě stěžovatel volal a na jaké telefonní číslo. Jinak řečeno, ústavní stížnost nesměřuje proti monitorování, ale proti rozhodnutí opřenému zčásti o důkaz, který byl tímto monitorováním získán, směřuje tedy opět spíše do oblasti procesní, nikoli však proti samotnému tvrzenému zásahu do práva na ochranu listovního tajemství.
17. Ústavní soud proto k této stěžovatelově námitce pouze podotýká, že z §18 odst. 5 zákona o výkonu trestu odnětí svobody vyplývá, že nejde-li o telefonáty s osobou uvedenou v §17 odst. 3 nebo §61 odst. 9, je Vězeňská služba oprávněna se seznamovat formou odposlechu s telefonáty odsouzených osob a pořizovat jejich záznam. Oněmi osobami uvedenými v §17 odst. 3 jsou pak advokát, který odsouzeného zastupuje, státní orgány České republiky a diplomatická mise anebo konzulární úřad cizího státu a mezinárodní organizace, která je příslušná k projednávání podnětů týkajících se ochrany lidských práv. Osobou podle §61 odst. 9 téhož zákona je pak zaměstnanec obce s rozšířenou působností zařazený do obecního úřadu pověřeného zajišťováním sociálněprávní ochrany. Vzhledem k tomu, že stěžovatel sám uvádí, že volal na jiné číslo, než které uvedl na žádosti o umožnění telefonního hovoru, konkrétně na číslo, které Vězeňská služba nemohla ověřit, není zjevné, jak by mohlo být případné monitorování stěžovatelova telefonátu na toto neověřené a neschválené číslo porušením uvedených zákonných ustanovení a zprostředkovaně tedy i porušením listovního tajemství. Takové monitorování by jistě bylo zásahem do listovního tajemství v případě osoby na svobodě. Nelze však přehlédnout, že ve výkonu trestu odnětí svobody jsou některá základní práva včetně listovního tajemství či práva na osobní svobodu omezena. To však vyplývá již z povahy tohoto trestu; pokud by omezena nebyla, nešlo by o trest.
18. Lze tedy shrnout, že rozhodnutí napadená ústavní stížností nemohla ze své povahy zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
19. S ohledem na právě uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.