ECLI:CZ:US:2015:1.US.3781.14.1
sp. zn. I. ÚS 3781/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Štěpána Nemeše, zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Praha 2, Jugoslávská 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014 č. j. 25 Cdo 2836/2013-239, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2012 č. j. 51 Co 265/2012-192 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 2. 2011 č. j. 42 C 105/2009-151, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzený zásah do ústavně zaručených práv - na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny - domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podle obsahu ústavní stížnosti však stěžovatel napadal i rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 2. 2011 č. j. 42 C 105/2009-151 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce (stěžovatel) po žalované městské části Praha 4 domáhal zaplacení částky 4 789 436,50 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, a žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Škoda byla stěžovatelem vyčíslena jako rozdíl kupní ceny, za kterou nabyl v roce 1994 od žalované do vlastnictví 1/2 rodinného domu a pozemků a která mu byla žalovanou vrácena (1 210 563,50 Kč), a ceny, za kterou 1/2 předmětných nemovitostí v roce 2007 koupil od restituentky (6 000 000 Kč), jíž byl povinen v restituci podle pravomocného rozsudku soudu podíl na nemovitostech vydat.
3. Soud prvního stupně uznal argumentaci stěžovatele, že žalovaná porušila právní povinnost, pokud po publikaci nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. prodala dne 15. 8. 1994 1/2 nemovitostí stěžovateli, neusuzoval však na příčinnou souvislost mezi uvedeným porušením povinnosti ze strany žalované a vznikem tvrzené škody. Konstatoval, že stěžovatel nebyl povinen v roce 2007 znovu nabývat do vlastnictví předmětný podíl na nemovitostech, a vrácenou kupní cenu od žalované mohl využít jinak, aby došlo ke zhodnocení peněžní částky. Soud vyslovil názor, že příčinou majetkové újmy bylo svobodné rozhodnutí stěžovatele, umocněné i tím, že kdyby vydal na výzvu oprávněné osoby v restituci 1/2 nemovitostí již v roce 1995, dostalo by se mu už tehdy vrácení zaplacené kupní ceny.
4. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2012 č. j. 51 Co 265/2012-192 bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrzeno. Výrok o náhradě nákladů řízení byl ovšem změněn tak, že stěžovateli byla uložena povinnost nahradit žalované náklady řízení v částce 164 748 Kč.
5. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014 č. j. 25 Cdo 2836/2013-239 pro nepřípustnost odmítnuto a o nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení o dovolání právo.
II.
Obsah ústavní stížnosti
6. V ústavní stížnosti bylo argumentováno nesprávným právním posouzením nároku na náhradu škody obecnými soudy. Stěžovatel namítal, že žalovaná městská část hlavního města Prahy porušila povinnost plynoucí z blokačního ustanovení restitučního předpisu, pokud po schvalovacím řízení stěžovateli prodala podíl na předmětných nemovitostech za částku 1 210 563,50 Kč. Stěžovatel byl pak povinen 1/2 nemovitostí vydat v restituci oprávněné osobě a v roce 2007 podíl na nemovitostech nabyl znovu do vlastnictví za kupní cenu 6 000 000 Kč. V době, kdy stěžovatel kupoval podíl na nemovitostech od restituentky, byl vlastníkem i další 1/2 dotčených nemovitostí, kterou nabyl od třetích osob. Stěžovatel proto nepokládal za správnou argumentaci soudu o svobodném rozhodnutí pro koupi podílu na nemovitostech od restituentky, neboť záměrem stěžovatele bylo, aby vlastnil celé nemovitosti.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovil nesouhlas i s rozhodnutím o povinnosti k náhradě nákladů soudního řízení, když žalovaná je subjektem schopným kvalifikovaně bránit svá práva i bez advokátního zastoupení.
III.
Právní posouzení
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního práva jsou úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
9. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat pouze otázky, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak došlo k zásahu orgánů veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně garantované právo nebo svoboda.
10. Pochybení obecných soudů s ústavní intenzitou není Ústavním soudem ve věci spatřováno. Právní závěry o nároku na náhradu škody z postupu orgánu veřejné správy nevybočují z ústavních kautel. Soudy řádně vyložily, proč nevyhodnotily nárok žalobce (stěžovatele) jako důvodný. Pokud byl obecnými soudy konstatován nedostatek příčinné souvislosti, která je nezbytnou podmínkou vzniku nároku na náhradu škody, pro svobodné rozhodnutí stěžovatele ke znovunabytí podílu na nemovitostech v roce 2007 a mj. i pro nečinnost stěžovatele k dobrovolnému vydání 1/2 předmětných nemovitostí v restituci v roce 1995, nelze napadená rozhodnutí soudů považovat za nedostatečně odůvodněná nebo excesivní. Pravomoc k zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů proto v posuzované věci není dána. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost názoru o porušení základních práv.
11. Výklad hmotného práva obecnými soudy nedosáhl rozměru nezbytného k zásahu Ústavního soudu. Nadto je nutno uvést, že stěžovatel v obsahu ústavní stížnosti uplatnil hmotněprávní argumenty, které již byly použity v řízení před obecnými soudy, jež námitky stěžovatele vypořádaly v souladu s principy spravedlivého procesu.
12. Pokud jde o nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení, Ústavní soud uvádí, že zastoupení státu, územního samosprávného celku, statutárního města i městské části advokátem je judikaturou v otázce náhrady nákladů řízení aprobováno pouze jako výjimka z pravidla, se zřetelem k okolnostem případu ho však lze uznat opodstatněným a účelným [k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2010 sp. zn. IV. ÚS 3243/09 (N 38/56 SbNU 449)].
13. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí náhradou nákladů advokátního zastoupení městské části hlavního města Prahy řádně zabýval. V dotčeném řízení mimoto městská část nebyla v postavení žalobkyně, nýbrž žalované. Nemohla tudíž ovlivnit, zda k zahájení řízení dojde, a rovněž nebyla subjektem určujícím předmět sporu, který byl veden o zaplacení částky 4 789 436,50 Kč s příslušenstvím. Rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byla žalované přiznána náhrada nákladů řízení souvisejících se zastoupením advokátem, Ústavní soud pak vzhledem k okolnostem posuzovaného případu a odůvodnění odvolacího rozhodnutí za protiústavní nepovažuje.
14. Z řečených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu